Homér – Samomluvy

…můj počítač samou radostí mňouká!!! – už tu straším dvacet let nad plán … a mňoukání se ozývá celým hnusným panelákem. Správně jej zovu Kočičím hrádkem. I k muzice Plastiků se to hodí, mám tam teraz Jak bude po smrti —mňáááúúú!!! Poslouchám i Mejlu – Šílenství – je to krásný. A krásná je i smrt, proto jí nikdy nepohrď …

Na tvou hruď
ať nasypou ti suť.
Porád ale
svojím buď !

MODLITBA

Kočko má,
jež jsi pořád s náma,
zůstaň prosím tě na zemi.
A buď krásná, hrdá dáma,
nikdy nemňoukej – zle je mi.
Posvěceno buď tvé jméno,
Patti či Micka – jedno jest.
Všichni vlečeme svý břemeno
až na konec
– na cestu cest.
A tam nás kočko musíš vést.
Víš, kočko má?
A dříve než spásu
možná svoji krásu
navěky nám dáš …
Kočko má.

Soused si přišel pro vajíčka a kocour seskočil ze střechy na okenní parapet, vběhl dovnitř jako velká voda a nacpal se do krabičky, která ležela na posteli, ta se s ním převážila a chytil jsem ji v poslední chvíli. Teď stojí na psacím stole vedle PC a natahuje ke mně krk, má ve zvyku se třít čelem o čelo. Ale jenom když má náladu. Někdy si vezmu jídlo k PC, on potom sedí a čeká co dostane. Když nereaguju, tak mně pokládá packu na ruku.

ČLOVĚK

Kdosi mě odhodil
do světa.
Proč jsem se narodil –
vendeta?

Ve světě žíti je krušné,
pomlouvat jej fakt neslušné.
Nač mám nosit mnišský hábit,
když hospůdka mě tak vábí...

Kdosi mě odhodil,
už jsem svůj.
Odnese si svůj díl –
pamatuj!

Já vím dávno,je to v řiti
když člověk chce svojím býti.
Jenže lidi jsou holt srabi
a mě hospůdka má vábí...

Kdosi mě odhodil
do hnoje.
Proč mě hned nezabil –
co to je?

Zdál se mi sen neskutečný,
byl jsem v něm tvor přebytečný.
Jako myši,krysy,švábi.
Jen hospůdka porád vábí...

28. 1. 2011 restaurace

ZDECHLINA

Sedě tak v hospodě spadla mi do klína
aniž bych cokoli tušil.
Psí nebo kočičí krvavá zdechlina.
Kterej hajzl ji tak zrušil?

Někdo chtěl zřejmě jen odhodit břemeno,
nechal se svým pudem vésti.
Nemohu mu teďko přijíti na jméno –
zasloužil by ránu pěstí.

Zdechliny házeli si přes plot sedláci,
přeli se o pole,meze.
Mě se teď pivisko v žaludku vobrací.
Ať mě ten chuj na hrb vleze.

Jsem trošku opilý,ještě se pominu,
nemohu však couvnout zpátky.
Kdepak mám pochovat ubohou zdechlinu –
přišla o hlavu i tlapky.

Vykopeš hrob a tam zdechlinu uložíš,
nevolej cajty ni kněze.
Seš přeci chlapík a jistě se nesložíš,
když tak tam za tebou vlezem.

Tahleta básnička jest perlou do mlýna
všem mladým rádoby psavcům.
Na mojím klíně prej přistála zdechlina –
patřím taky ke savcům!

PASTOUŠKA

Zvířátka s jemnými oušky
přišla ke mně do pastoušky.
Zradila mě kamarádka,
zůstala mi jen koťátka.

Žil jsem tady jak poustevník,
k mý pastoušce zarost chodník.
Zarost bodláčím a travou
– odsouzenec před popravou.

Koťata to dobře slyší,
vychytala všechny myši.
Z pastoušky i z mýho mozku.
Kočky zachránily trosku!

Postavím pastoušku novou,
datlíci na prkna klovou.
Z ruiny je člověk zase,
i když byl už dávno passé.

Pasu ovce, pasu krávy
a lidi mě opět zdraví.
Nevidí už ve mně vraha,
kterej promluvit se zdráhal.

Dávno už je tuhá zima,
kočičky u krbu dřímaj.
Zjara příjdou do pastoušky
koťátka s jemnými oušky.
Když život – plnými doušky!

A bejvalá kamarádka?
Přes potok je lávka vratká.
Obejdu se bez pozlátka
– v pastoušce vrněj koťátka.

•••

Pán Bůh mě poslal do světa
abych tam zlý děcka strašil.
Nejsem strašidlo, spíš popleta
a říkaj mi Baron Prášil.

Dávno jsem vše zapomněl,
jako bych tu nebyl.
Kdysi jsem prej rozum měl,
teď čučím jak debil.

ČESNEK A ČÍČA

Zahrádku prosmýčí
jakási rostlina
–Kočka se dočká
až na ní vyklíčí
česnek či allium.
Skočí mi do klína,
nejde jí na rozum.
Proč o tý rostlině
píšou se traktáty.
Vždyť v český kotlině
ani česnek nejni svatý …
Tohle to kotě
vše bere jako šprým …
Neví že pro tě
sázel jsem na podzim č
esneku hlavy
ježto je zdravý –

KOŤÁTKA

Je voda vskutku průzračná,
lze vylítnouti nad mračna
dumají malá koťátka
– nečeká je však oprátka?

To může bejt i hereze.
Ze šibenice nesleze
ani kotě móc dovedné.
Když ano – je tu pohodnej …

Koťata očka maj modrý,
jenže jsou dosud nemoudrý.
Tento risk nepřinese zisk,
jen mozolnatý pracky stisk.

Prožijte mládí v krásnejch hrách,
i já zlou slinu pivem splách.
Ráno zaškrábou na vrátka
má trojbarevná koťátka.

Ta nesou štěstí říká se –
já šediny mám ve vlasech.
A nenávidím pogromy.
Koťátka mě však ohromí.

Kdo někdy kotě utopí
ať popadnou jej pochopi!
Život je lávka dost vratká,
snad chápou to už koťátka.

OČI KOČIČÍ

Oči kočičí
kočičí divně se koukaj.
Co si mám počít
když nezamňoukaj …


Kočky jsou hrdé,
vo pomoc prosit?
Život je tvrdej,
ať nás smrt zkosí.

Je to tak prosté
do hlavy bušit.
Všichni jsme hosté,
kočky cos tuší …

Číčám přísluší
sluha či služka.
Co se nesluší
ví moje družka.

Je celá černá,
krásný má očka.
Nejni však věrná –
je přeci kočka!

Smrt nás má zkosit
už jsme vytuhli.
Tančíme bosi
po žhavým uhlí.

Kočky nekoukaj,
maj pocit hnusu.
Těžko se mňouká
den po funusu …

SAMOMLUVA

Lépe jest si uvážiti
každýho dne ráno
zda má vůbec smysl žíti
když je předem dáno

že vše je jen přežívání
od rána do noci.
Zbytečno tu paní hanit –
přišla nám pomoci!

Co jsou nemoci ví každý,
zdravý nebo chorý.
Schopen je i sebevraždy –
život všemi póry

z těla ven brácho uniká,
tak nebuď nesmělej.
Musíme si na to zvykat
a bude to skvělé.

Smrt se šourá k tvýmu loži
a svou ruku chladnou
na čelíčko ti položí.
Všichni jednou padnou.

Padnou jak podťatý stromy,
nestačej ni vzdechnout.
Já jsem chorý, k tomu chromý –
když už musím zdechnout

musím všechno uvážiti,
poručit si pivo.
V poklidu si je vypíti,
probrat si svůj život.

Zjistit že jsem dobře nežil,
takže milí braši –
zbytečno jest abych přežil.
Jen děcka bych strašil.

KATZE

Oči mi jako kočce svítí –
prej píšu básně oplzlý.
Nechcu se s nikým vo tom příti,
ale každej pozná že jsem člověk zlý.

A jako děcko jsem prej chtěl bejt kat.
Takový třeba oddělat,
či aspoň v nelibosti míti.
A mojí kočce oči svítí.

Oči mi jako kočce svítí –
hodnej fakt nikdy nebudu.
Nechcu se s nikým vo tom příti
a vobhajovat pobudu.

Nikdy nikoho prej jsem neměl rád.
Takový třeba oddělat,
či aspoň v nelibosti míti.
A mojí kočce oči svítí.

Oči mi jako kočce svítí
a vožralej dnes budu zas.
Nechcu se s nikým vo tom příti –
snad smrt si pro mě příjde včas.

Nechcu vám vaši pravdu brát –
to bych vás musel oddělat.
Mý krédo skončilo by v řiti.
A mojí kočce oči přestaly by svítit.

MATEŘÍ KAŠIČKA

Nebyl jsem odkojen
kašičkou mateří.
Se vším nespokojen
sám sobě nevěřím.

Na město padá stín,
mý tělo churaví.
A děti kopretin
dávno mě nezdraví.

Na město stín padá,
proč za nic nestojím?
Jak kytka uvadám,
snad zemřou v pokoji

i ti co jedli med
s mateří kašičkou.
Ruka je jako led,
proč ležím pod svíčkou?

Má svíčka zhasíná,
zornice se blyští.
Mý město usíná,
jen rorýsi piští.

Všem už padla víčka,
ležím mezi spáči.
Mateří kašička
oči nezatlačí …