Homér – Kočičí zlato

Novoročenka

Ať se probůh něco stane,
už z toho chytám ponorku.
Někdo to zvládá, ale já ne.
Děti si hrajou na dvorku

Já na to koukám ze svý cely,
zbytečně pěsti zatínám.
Pomalu chcípat, to je skvělý,
Jediný východisko znám...

Ať už se probůh něco stane,
ať je to jen škaredej sen,
dyk konec stejně nenastane,
ať vyjdu z toho pekla ven.

Bůh snad mý utrpení vidí,
jen mu to jaksi nevadí.
Co jsem si zasel, to jsem sklidil,
má kočka, když ji pohladím

natáhne packy a začne příst
o nohy se mi otírá.
Povídá, tím jsem si zcela jist,
Ty blázne, proč chceš umírat?

Dyk určitě se něco stane,
tak pochovej mě na klíně,
zmizí smrt, ten host nepozvanej.
Schovej ten provaz do skříně!

Kočky

Když hladíš kočku proti srsti
na sto procent tě podrápe.
Až budu zahrabanej v prsti
každej debil mě pošlape.

Moji kočce je proti srsti,
že nehladím ji, nechovám,
že práchnivěji moje kosti
tam kdesi v koutě hřbitova.

Já vím, že je to proti srsti
mý kočce, však co s tim nadělá.
Ta zubatá už mě má v hrsti.
Dnes večer bude veselá

tancovačka, než řeknu dosti
a kočku nikde nevidět.
Neměl jsem hladit proti srsti
tenhle prapodivnej svět.

Číča čili úlet kočičí

Má číča zapomíná příst
a já všem dvounožcům na vědomost dám,
že nejsem lovec, jsem kořist
a svojí kočce jen vodpovidám,
že umím mezi řádky číst.
Jenže vona mě vůbec nevnímá.

Má číča dávno nepřede,
bodejť, dykji tu žádnej nehladí.
Však ňákej podraz asi nesvede
a její bytí mi život osladí.

Má číča je mi zase nevěrná,
kočky nepotřebujou totiž pána.
A proto zbarvila se do černá.
Neboj, nebudeš zneuznána.

Má číča zapomíná příst – toť úděl nafrněnejch dam.
Je totiž málo prázdnejch míst,
kde kočky oddávaj se hrám …
Neumím mezi řádky číst.
V kočkách se stejně nikdy nevyznám.

Před spaním

Kočka přede, kočka škrábe,
Jen svět kočičí jest.
Asi mi z toho trochu hrabe...
Homére všechna čest.

Kočky celýmu světu vládnou,
V kočku se vtělil Bůh.
Zrodí se, žijou, potom padnou
By uzavřel se kruh.

Kočka je mýho srdce paní,
Já rozum nemaje
Kamkoli půjdu slepě za ní
Do pekla, do ráje.

Teď za zády mi kočka vrní, Pojď spát, já nepočkám.
Svou cestu dlážděnou mám trním,
Hedvábím má kočka.

Kočičky

Kočičky moje, neposvěcený,
nebyl jsem s váma v kostele.
Líný a trochu nachmelený –
nechtělo se mi z postele

Kočičky moje, neposvěcený,
fakt byla Květná neděle?
Má cela má jen čtyři stěny
a lidi nejsou andělé.

Kočičky moje, neposvěcený,
kdopak se na vás usměje?
Já jako člověk pozbyl ceny –
Možná, že mi to prospěje.

Kočičky moje, neposvěcený,
zbývá mi ještě naděje?
I když jsem vyblil všechny hleny,
Tak pořád, pořád špatně je …

Isis

Jsem Isis, starověká bohyně,
hlavu mám kočičí, tělo krásný ženy.
Pochovej černou kočku na klíně
a já ti zajistím život blažený.

Jsem Isis, z krve koček zrozená,
hlavu mám kočičí, tělo krásný slečny.
Polib mě na má ústa kamenná
a máš postaráno o život věčný.

Jsem Isis, svý sídlo mám v podsvětí,
nenáviď, nemiluj, jak pes buď věrný.
Mám jistou moc, ať stokrát jsme prokleti –
tvůj ksicht ti rozdrásaj zlý kočky černý.

Jsem Isis a potřebuju votroka,
nářky a modlitby ti nepomohou.
Já prostě chci, nejpozději do roka,
abys jak pes se plazil u mých nohou.

Jsem Isis, starověká bohyně,
jak každá ženská preferuju pudy.
Má láska je však hořká jak pelyněk,
takže sis ušil jen kabát z vostud:

Kočka versus člověk

Kočky jsou přiliš čistotně,
než by soužily s člověkem.
A nejsou příliš ochotné chovat se,
to přijde prej s věkem

až kočička je senilní
nechá se občas pochovat.
To jak dyž stařec sesmilní –
a děvenky budou se ho bát.

To kočička si zaleze,
zamňouká ňáký modlení
a umře klidně bez kněze,
lidi by řekli zcepení...

Toť příslušno jest hovadu,
člověk je přeci jiný tvor.
Já žádný meze nekladu.
Jen svět by měl bejt bez potvor.

Kočky jsou příliš čistotné,
možná by chtěly furt jen brát.
Tak člověče buď vochotnej,
až uvidíš je u svejch vrat.