Homér 2005

co hrdlo ráčí (čí čí, čí číčí …)
rozhovor luboše vlacha s homérem

L.V. : Homére, proč jsi v privátním editování svých sbírek používal název „EDICE NARCIS“? Narcismus je (mj.) definován jako vývojové období ve kterém si člověk buduje osobní „já“, k čemuž potřebuje potvrzení svého okolí. Není-li prý tato potřeba náležitě naplněna, zůstává obrácení k sobě trvalým rysem osobnosti. Ty se domníváš, že Tě tvé okolí nepotvrzuje?

H. : To jsem tam psal z jiných důvodů, z hledisek určité deformace, deviace, stavu mysli: člověk má rád sám sebe, zbožňuje sám sebe. Jsem zkrátka rád středem zájmu.

Sebeláska je jistě důležitá „věc". Psychologická interpretace narcismu však říká, že když vztažné osoby neposkytují nedospělé osobě dostatečné narcistické utvrzení, tak je vývoj narušen, zamrzá, člověk je pak, doslova, vězněn sám sebou, nosí v sobě vnitřní žalář, což ústí až do nenávisti. A kde je nenávist, tam lásku těžko hledat. Narcis přestává rozlišovat, zda je středem zájmu svého, nebo zájmu svého okolí a trápí sebe i své okolí. Tvým středem zájmu je být středem zájmu?

Ano, ano. Někteří lidé jsou takoví, jiní makoví. Já jsem rád středem zájmu. „Egocentrik, egoista, ultrablbec, optimista" – tak …

Až na toho optimistu, viď? Neříkal jsi mi jednou, že Ti psycholožka poradila, aby jsi se ze všeho vymluvil?

Vymluvil ne. Vypsal.

To mi, vůči Tobě, připadá, jako učit orla létat. Copak jsi to už nedělal?

No – ona to myslela tak, že když je tam, že na svém opasku oběsím se brzy, tak že to neudělám, protože to místo toho dám na papír.

Že se ty „suicidal tendencies" sublimují do papíru?

Asi tak. „Život je na hovno, já na něj kašlu, na prvním stromě si uvážu mašlu."

„Myslíš, že to tak myslela? Já to chápal tak, že to aby jsi se vymluvil, myslela tak, aby jsi se přestal vymlouvat.

Ona to myslela tak, že já to odložím na papír, kdežto někteří pacienti to vyřeší jinak &helip;

Čím se ještě nechceš zabývat?

To nevím, čím nechci. Nechci se zabývat tím, čemu se říká „od devíti do pěti". Ale když je to baví, tak jsou třeba šťastní. Většinu to ale nebaví, jsou pěkně nasraní.

Co ještě nechceš?

Raději říkám co chci, než to co nechci.

Bodejť – to já zrovna tak. Ale někdo říká co nechce, protože to tak chce.

„Nechci!" se říká ve dvaceti letech.

Považuješ „nechci!" za generační protest? Podle mého se „nechci!" neváže pouze k nějaké konkrétní věkové kategorii. „Nechci!" je prosté odmítnutí.

No ano, ale já říkám co chci.

To je dobře. Já také říkám co chci. iy se nechceš zabývat tím, že nechceš. A co tedy chceš?

Pivo. Mám strašnou chuť na pivo.

Platonova znáš. On napsal, že „v opilství je opovržení sebou samým, pravý opak egoismu". Ty jsi „Vyznání egoisty" napsal střízlivý?

Asi ne.

Ty s tím výrokem nesouhlasíš? Nesouhlasíš s tím, že opilství je opakem egoismu?

Asi ne. Nesouhlasím. Ale ten nesouhlas vztahuji pouze na sebe.

„Opovržení sebou" se manifestuje alkoholikovou fyzickou devastací. Alkoholik se trestá. Nebo se snad odměňuje?

To je na hraně. On se netrestá. Dává si něco, co je mu upíráno

Kým? Neupírá Ti to vlastní tělo?

Dnes zrovna ne. Dnes mi to neupírá. Ale, např., když přijdu k lékaři, tak tam je ten zdvižený prst, který mi to upírá.

Copak není jasné, že bezbřehé popíjení Tí je upíráno potřebou Tvého vlastního fyzického fungování?

Ano, nohy odmítají poslouchat a rikša není v permanenci.

Nedávno jsem v nějakých papírech narazil na Tvůj slovník roku devětaosmdesátého. Úplně jsem čubrněl jaká je to satira sžíravá. Přišel jsi mi jako nějaký supertajný kontraagent ministerstva zdravotnictví na sebevražedné (odstrašující) misi, který všemožnými prostředky (včetně exekuce na sobě samém) má demonstrovat zabijáckost „alkoholu". Nejsilnější je na tom spisku právě humor. Ten to pozvedá. Jsem smutný, že ho v Tvé pozdější a současné tvorbě jíž nenacházím.

Humor se prostě vypařil.

Jsi hopropařil …

Jenomže já už teď žiji jinak než v osmdesátých letech. Teď jsem rád, že žiju.

Zase až tak jinak ne, ne? Není Tvá chuť na pivo konstantní? A kam se právě teď chystáš? Tvá nynější historická situace je přece NONSTOP před barákem.

Je to takovej prostě úlet. Pivo je dobrej nápoj.

Dobrej nonstop?

Pokud ho člověk nevypije tolik, aby sebou řezal o zem …

Nebo aby ho nezfackoval kandelábr –

… je pak takovej jinej …

Nonstop?

Atmosféra, atmosféra hospody je úplně SUPER!

Nonstop?

Když ho mám ZA barákem …

Za barákem, před barákem, vždy záminka.

Když bych ho měl v baráku, tak by to bylo nejlepší.

V jedné básni píšeš, že vyjde nastejno život mnicha s životem vagabunda, fakt nevím, sice nepopírám, že se jeden snadno -ne- presmekne do druhého, ale (!) on nastejno nevyjde, ne?

Filosoficky ano, oba ty životy pluji na stejné lodi. Mnich žije mimo tento svět a bezdomáč taky.

Marnost nad marnost? Ani zmarnění se neděje nadarmo. Zbytečnost je nezbytná!!!

Nic se neděje pro nic za nic. Proto jsem jednu básničku nazval Déja vu. Černý paměťový díry. Poslední dobou jsem toho moc nenapsal. Prožívám teď nějaký výpadek. Někdy jedu jako fretka a jindy to nejde. Mám tyto periody. Nebo se mi zase zdá, že je to pořád stejné, o tom samém a pak opět přijde období, kdy je to jiné. Už jsem takové periody prožil vícekrát. Něco zase přijde, tomu věřím. Řídím se kočičím kalendářem. Dnes má svátek kočka Karmen.

Tamta Karmen co ho obloudila a on ji – kudla – píchal k smrti kvůli tomu picadorovi? Drama lásky a zrady?

V kočičím kalendáři jsou kočičí jména.

Kočičina. Nevíš proč mívají čarodějnice na rameni kočku?

Ve Starém zákoně není jediná zmínka o kočce. Ostatně ani v Novém. Ve středověku byla kočka temné zvíře, středověk neměl kočky v lásce. Naše křesťanská kultura jim nebyla nakloněna. To se lze dočíst v kočičí literatuře. Kočky byly dokonce týrány a upalovány spolu s čarodějnicemi. Až osvícenější panovníci renesanční zjišťují, že mor nepřenáší židé, ale krysy, které zamořují města bez koček. Dobřejim tak!

Jasně! Jen tupec neví, že kočka se pozná podle toho, že je krásná.

Kočky jsou nejkrásnější ZVÍŘATA na světě.

Kočky jsou roztomilé, ale snadno zdivočí.

A přesto jsou to ony, kdo vytváří prostředí domova. Kočky nejsou nomádi.