F A T – Rozhovor před odjezdem

(Rozhovor Borka Holečka se členy kapely F A T)

Borek: Ericu, strávili jste léto v Čechách, koncertovali jste tu a setkávali jste se s lidmi. Přibližné víš, co se o vás v novinách psalo (M. Vodrážka napsal, že prezentujete nový přístup k hudbě a jste pozitivně problematičtí; E. Svítivý: „hudba Fat je plná zloby, morbidnosti a nenávisti vůči všemu a všem“; A. Švamberk: „nejlepší, co tu v téhle sezóně hrálo“; J. Vlček: „intelektuální kapela …“) a znáš i reakce jiných lidí než kritiků. Co si o tom všem myslíš ty?

Eric: Souhlasil bych s Barnettem Newmannem. který, když byl požádán, aby okomentoval, co o něm kritici napsali, řekl: „Podle mě estetici se estetici mají k malíři, tak jako ornitologové k ptákům.“ Kritici jsou fajn, ale my prostě hrajem muziku, lidi přijdou a poslouchají, líbí se jim to nebo nelíbí. V pořádku, každej si z toho vybere, co může.

Borek: Mohli byste sami charakterizovat svou hudbu a říct pár slov o tom, jak vzniká?

Eric: V podstatě hlavním momentem v naší muzice je soužití tří velmi odlišných osobností. Fakt, že jsme spolu zůstali tak dlouho. Trvání. Skupina lidí, kteří spolu pracují tři nebo čtyři roky, sdílejí stejné zkušenosti; to všechno dodává skupině šťávu a sílu. které většina kapel postrádá. Usilujeme o intenzitu, hrajem s plným nasazením, ale bohužel lidé často zaměňují intenzitu s negativismem. Intenzita odpovídá naši představě emocí a myslím si, že si ji ani nemusíte uvědomovat. Stačí poslouchat a cítíte to.

Borek: Jaké efekty používáte?

Eric: Technická otázka? Ve skutečnosti nepoužíváme mnoho efektů, ačkoliv lidé si myslí, že ano. Bubeník hraje s jedním digitálním delayem a v poslední době taky s Alessiss Drum Machine a Octopedem. Basák má jednoduchý digitální delay a občas přehrává předehrané pásky, které nahrál na cestách, přes basové snímače do delaye a do basového zesilovače. Já hraju na kytaru s Fender Twin zesilovačem a vlastně nepoužívám žádný šlapky – jenom Boss Overdrive Pedal a v poslední době Wah-Wah Pedal: ale všechny efekty, všechny zvuky, které slyšíte, vyrábíme hlavně manuální technikou; hrajeme prsty, magnety, kousky dřeva, paličkama, gumovejma míčkama … slide styl …

Borek: Cítíte se někým hudebně ovlivněni?

Eric: Samozřejmě. Poslouchali jsme muziku, ještě než jsme se stali hudebníky, a vlastně dodnes se necítíme být hudebníky v tom smyslu, že bychom museli hrát každý den. Hrajem, protože rádi posloucháme muziku. Hrajem takovou muziku, kterou nikdo nedělá, proto, že si ji chceme poslechnout. Jenom zaplňujeme mezeru ve vlastni posluchačské zkušenosti. (Nemůžem si to koupit, tak to hrajem.)

Našimi favority jsou mnozí mistři jazzového světa – každý od Duka Ellingtona a Charlie Parkera … Fletscher Henderson … Eric Dolphy … John Coltrane … Ornette Colleman … až po Cecila Taylora etc.; osobnosti evropského free improvizingu: Derek Bailey, Evan Parker, Han Bennink, Anthony Oxley … je jich spousta. Z noisy music nebo industriálu jsou to: Throbbing Gristle, Boyd Rice, SPK, Cabaret Voltaire, Suicide. Máme moc rádi černou americkou hudbu – taneční hudbu – to znamená všechno od Jamese Browna až po Michaela Jacksona, Lionela Richie, Prince zvlášť, mnoho různých lidí, celá historie soulu.

Poslouchali jsme mnoho typů muziky a v posledních dvou letech jsme slyšeli hudbu z různých koutů světa. Nemám rád označení etnická muzika (používáme jeden termín etnická hudba pro 99 procent světové muziky a máme dalších tisíc jmen na popsaní zbylého jednoho procenta – pro bílý západní pop). Máme rádi hudbu mnoha zemí – kubánskou, latinskoamerickou, africkou – zvlášť Maroko, kde jsme žili a hráli s berberskými muzikanty.

Phil: Indická hudba k filmům …

Eric: Indické akustické filmy z šedesátých let; klasickou hudbu severských zemi a Pákistánu … Je toho spousta.

Borek: Máte nějakou hudební minulost, myslím, před vznikem FAT?

Eric: Jeff hrál na elektrickou kytaru bez zesilovače. Zkoušel to od svých dvanácti let s bluesovými a bluesrockovými deskami až do jedna – dvaadvaceti let, do té doby, než vznikli FAT. Pak přesedlal na elektrickou basu.

Phil: Chtěl zkusit něco jinýho.

Eric: Dostat čerstvej impuls.

Phil: Když mi bylo pět, brácha hrál v kapelách jako Aftermath atd., prostě v kapelách ze šedesátejch let. Já jsem sedával na zkouškách a sledoval je, a když skončili, vystřídal jsem je a snažil jsem se něco zahrát. Během půlhodiny se mi to podařilo. Od té doby vím, že v sobé mám něco jako instinktivní muziku.

Eric: Rytmus.

Phil: Něco, co jsem mohl používat, ale co jsem nepoužíval, dokud jsem nepotkal Erica a Jeffa a nedali jsme dohromady kapelu.

Eric: Nikdy jsem nebyl muzikální. Začal jsem chodit do sboru, když mi bylo sedm let, v první třídě. Po první zkoušce mi učitel řekl, že mohu zůstat, pokud budu pouze hýbat rty. Od té doby jsem neměl s muzikou co dělat do svých devatenácti let, kdy jsem začal brát drogy, poslouchat hudbu … a taky potkal Phila a krátce nato Jeffa. Protože jsem neposlouchal hudbu po celou dobu dospíváni, neměl jsem žádné silné předsudky: byl jsem otevřený mnohostranným vlivům. Najal jsem si elektrickou kytaru a stal se hudebníkem.

Borek: Jak dlouho existuji Fat v téhle sestavě? Kolik z toho jste procestovali a kde všude jste byli?

Eric: Skupina vznikla v roce 1982 a původně jsme byli kvartet, čtvrtým členem byl Gordon Henderson. Vypadl po třech měsících od vzniku FAT. Když jsme se dali dohromady, rozhodli jsme se, že nebudem hrát živou muziku, chtěli jsme dělat něco jako Brian Eno, tvořit studiové nahrávky.

Když jsme si najali nástroje, rozhodli jsme se najmout si společně i dům a strávili jsme spolu léto. Hráli jsme šest sedm hodin denně. Nic než hluk, v té době jsme toho moc o improvizingu nevěděli, prostě jsme dělali rámus. Sehráli jsme se. Na krátkou dobu a vzniklo mezi námi neobyčejně intezivni vlněni, vibrace a výměna energií, za chvíli se ten pocit rozpadl a bylo těžký se do toho znovu dostat. Dělali jsme to tak celé léto, aniž bychom použili studiové vybavení, které jsme si koupili – čtyřstopej magneták a podobný věci. Gordon odešel s koncem léta a my tři jsme vydrželi spolu, i když jsme pracovali s přestávkami, od roku 82 do roku 86. Věnovali jsme se také univerzitním studiím – ekonomii, financím a filmu. V roce 86 jsme studia dokončili a rozhodli jsme se. že chceme muziku dělat vážně. Brát to vážně znamenalo, že musíme začít soutěžit se svými vzory, s lidmi, jejichž muziku jsme rádi poslouchali; museli jsme se dostat z toho srabu. Proto jsem strávili rok prací v Montrealu – od sedmi večer do jedný druhý ráno šest dni v týdnu – hráli jsme. Tak jsme dali dohromady svou muziku, ale cítili jsme, že na tom potřebujem ještě krátkou dobu pracovat, taky jsme chtěli vypadnout ven. Potřebovali jsme získat čerstvý zkušenosti, pár impulsů pro další práci. Proto jsem se přestěhovali do Barcelony, pronajali jsme si dům a žili jsme tam rok a půl. Pořád jsme jen hráli – asi třicet hodin týdně. Taky jsme začali prvně shánět kšefty – pro kapelu – hledali jsme kontakty, posílali jsme dopisy, snažili jsme se setkávat s lidmi; a vydali jsme si první desku. Po roce a půl jsme z Barcelony odešli a další tři roky jsme cestovali – žili jsme osm měsíců v Londýně, půl roku v Maroku, pár měsíců v New Yorku, kde jsme natočili druhou desku. Tři měsíce v Československu, a vůbec jsme dost najezdili po Evropě.

Borek: Odrazil se nějak ve vaši tvorbě pobyt v Maroku?

Erik: Určité. Po tom. co jsme točili desku v Ostravě, jsme zjistili, že naše hudba je plná berberských vlivů. Dřív bylo v našich skladbách mnoho prudkých změn, měnili jsme rytmus každých deset nebo patnáct vteřin, skladby byly víc roztříštěné. Teď hrajeme spíš dlouhý neměnný pasáže. Naše nový skladby jsou krátký – každá trvá minutu. Nebylo by ale vůbec těžké hrát každý kus velmi dlouho a přivést tak skupinu do určitého tranzu, což je velmi typické pro berberskou muziku. Také naše schopnost vnímat, schopnost poslouchat, se zlepšila. V muzice víme, kdo je kdo, a to prosté proto, že spolu hrajeme tak dlouho. Phil odhodil rytmus. Phil může dělat fantastický věci s rytmem po tom, co studoval arabský severoafrický bicí a žil a hrál několik měsíců s gnaua trans muzikanty. Jeho rytmika se neuvěřitelné změnila.

Jeff tvrdí, že je mnohem silnější při hře na basu; v Maroku hrál na ruční bubínky, což jsou v podstatě prstové bubny (finger drums). Má mnohem silnější nasazení.

Já jsem v Maroku moc nehrál, spíš jsem poslouchal a snažil se infiltrovat cizokrajné postupy. Co nejvíc obdivuju na severoafrické hudbě, je jednoduchost, jednoduchost záměru, s jakým zvuk používají. Nemají komba, většinou jsou to jenom malý reproduktory napojený na baterii auta a mají velice nejasný, zkreslený zvuk. Mně se ten zvuk líbí, zvuk popelnice, zvuk primitivního vybaveni, to jsem přejal do svýho hraní a stejné tak jejich postupy – jiné frázování jsem vstřebal docela dobře.

Borek: Na vaši LP Hit hraji jako hosté dva členové skupiny Borbetomagus. Pod mix se podepsal Eliott Sharp. Byla to spolupráce náhodná, nebo s nimi počitáte i do budoucna?

Eric: Hm, ta spolupráce stoprocentně nebyla náhodná, je jenom málo muzikantů, u kterých máme v tom bodě natolik jasno. Máme velmi svérázné hudební uvažováni, něco jako vkus skupiny. Eliott Sharp je někdo, kdo dělá podobné věci jako my, i když hraje o mnoho dýl. Proto jsme cítili, že ho můžem požádat, aby nám pomohl, nebo aspoň poradil s naši druhou deskou. Spojili jsme se s ním a párkrát se s ním sešli před nahráváním v New Yorku. Požádali jsme ho, aby přišel a pomohl nám trochu s mixováním ve studiu. Měl dost práce, ale řekl ano, přišel a pár tónů namixoval. S jedním z nich jsme nebyli příliš spokojení, ale na ostatních udělal kus práce, a těch pár večerů, co s námi byl ve studiu, stačilo, abychom ho nemuseli žádat o domícháni zbytku. Dodal nám dostatečnou sebedůvěru, důvěru v to, co děláme. To byla jeho nejvétší pomoc. Nabídl nám také několik kontaktů, na nějaké lidi v Rakousku, což se nakonec ukázalo být výborný tip. Ještě jednu věc jsme se od něj naučili – Eliott jako improvizer (my nepatříme do improvizingu, jsme skupina, i když improvizujem hodně, máme skladby  …) – Eliott je free improvizer a my jsme se od něj naučili tohle: pokud věci nejdou, jak by měly, je to špatný, ale nech to běžet (finanční tíseň, nebo časová omezeni  …), je to špatný, ale ty s tím nic neuděláš. Příště bude líp. Přece nestrávíš půl roku nahráváním desky. Na naši poslední desce je třicet skladeb, napsali jsme je během čtyř týdnů v Praze a nahráli za dalších deset dnů. Proto jsou všechny trochu uspěchané, ale mají určité kouzlo a nám se moc líbí. Byly by lepší, kdybychom bývali měli o týden víc na nahrávání a o čtrnáct dnů delší čas na zkoušeni. Ale tak to chodí. To jsme se naučili od Eliotta.

Borbetoes, s těmi jsme se spojili, protože máme rádi jejich muziku a věděli jsme, že by bylo fajn, kdyby si na naší desce zahráli. Cítili jsme tam jejich sound. Spolupráce byla velmi limitovaná. Přišli do studia jeden večer a nahráli několik stop. Ale v budoucnosti s nimi určitě ještě spolupracovat budem, tak jako s mnoha jinými lidmi. Právé jsem mluvil s Billem Sharpem z Bioty, který bude mixovat naši marockou desku. Na jaře s ním. s Philem a ještě s Jay Edinem (elektrický trombon) budeme dělat hudební projekt. Jeff a já budem brzo vydávat desku – věci, který jsme nahráli v přesčasech ve studiu tady v Československu. Jen basa a kytara, žádný efekty, improvizace, velice extrémní.

Borek: Můžeš srovnat světové publikum s publikem československým, jeho reakce; vůbec návštěvnost koncertů?

Eric: Když to srovnám s ostatním světem, pražské publikum je stejné vzdělané jako kdekoliv jinde, kde jsme hráli. To je mýtus, že někdé na Západě mají lidi úžasně vyladěné uši: co se toho týče, nejlepší posluchači, pro které jsme kdy hráli, byli essaouiršti Marokánci. Hráli jsme na hlavním náměstí a venkovští Berbeři nás poslouchali. Slyšeli to, co děláme, mnohem jasněji než někteří lidé na berlínských art festivalech nebo v galeriích v New Yorku. Tady v Čechách jsem našel mnoho lidí, kteří umí poslouchat muziku. Většinou jim ale chybí slovník a jsou ohromeni věcmi, který by na ně takovej dojem dělat neměly. Obyčejná technika, kterou užívalo mnoho muzikantů před námi. Sama o sobě není vůbec zvláštní, snad ji užíváme trochu jiným způsobem. Například rádio a další dva kytarové snímače (mikrofony) šokovaly a ohromily hodně lidí, to je NIC. Henry Kaiser, Fred Frith a mnoho dalších dělalo stejný věci. Když jsem na rádio hrál, hráli zrovna funky a já nevím, jestli si lidé všimli, že Jeff a Phil se na něj napojili a improvizovali pěkně dlouho s vokály a muzikou vycházejícími z rádia. To je něco, co lidi neslyší, ale uvidí rádio a ohromí je to.

Na Slovensku bylo publikum většinou o poznáni miň vnímavé, hráli jsme tam mnoho koncertů. Ale každopádně, pokud jsme se dotkli dvou tří lidí na každém koncertě a oni porozuměli tomu, co děláme, porozuměli naši hudbě, je to to, čeho se snažíme všude dosáhnout. Jestli zasáhnete dva lidi v Trenčíně, nebo dva ve Vanille v Holandsku, nebo dva lidi v Berlíně, je to ten samý úspěch.

Borek: Kolik tidi na vás obyčejně chodí?

Eric: To je různý. Od 2000 lidí na Leipzig Jazz Tag (Leipzig Jazz Festival) v roce 1987 a 2000 lidi na hlavním náměstí v Essaouiře (o tom koncertu už jsem mluvil) až po dvacet lidí v malém klubu v jižním španělsku. Typické publikum je asi okolo 75 až 100 lidí. Záleží na tom: když je velkej festival – tam přijde vždycky vic lidí, ale když přijde taková stovka, jsme spokojení. Sto až dvě stě, fakt to záleží na tom. Pražský koncert s 250 lidmi byl dobrej, ale to samé bychom očekávali v Londýně nebo v Berlíně.

Borek: Co si myslíte o úrovni organizováni koncertů v „Čechách“?

Eric: My jsme byli spokojení. I když Borek Holeček, náš promotér, který organizoval všechny naše koncerty, měl spoustu problémů, my jsme je necítili. Velice dobře s námi zacházeli – všude jsme spali v hotelu, měli jsme dost času na zvukovou zkoušku, žádný z organizátorů nás nezneužil, všude o nás bylo dobře postaráno. Myslím si, že všechny problémy se nahrnuly na hlavu Bořka a agenturu Rachot, protože on musel jednat s jednotlivými organizátory. Co se týče naší skupiny, byly jsme spokojeni od začátku do konce.

Borek: Chtěli byste ještě někdy v Československu hrát?

Eric: Bylo by zajímavé znova si zahrát v Praze. Ale, odehráli jsme v Československu třináct koncertů a dostali jsme za ně to, co na Západě za jeden. Za to jsme celé léto velice dobře žili, ale protože v Československu nezůstáváme, finančně se nám to nevyplatí. V podstatě jsme hráli po celé zemi a teď nás mnohem víc zajímají jiné kraje. Takže: ano, budem okolo projíždět, a proto uděláme ještě jeden koncert v Praze, ale myslím si, že to bude jediný český koncert v budoucnosti.

Borek: Zaujalo vás něco i české muziky?

Eric: Nejlepší, nejzajímavější skupina, kterou jsem za celé léto viděl, byla Dvouletá fáma, znějící trochu jako raný Can, velice repetitivni, silnej pocit hudby. Skvělej kytarista, a skvělej bubeník, dobrý vibrace na pódiu. Ostatní skupiny, které jsou dobře známé – skupina E například – zaujala mě vytrvalost, neuvěřitelná schopnost hrát, ale muzika sama je studená na můj vkus. Pocházím z americké tradice. Takže to, co dělají, mě zas tak moc nezajímá, a potom, – nerozumím textům, které jsou pro mě velmi důležité, často mě přesvědčí, česká muzika … starý Plastici se mi opravdu líběj a nikdy dřív jsem je neslyšel. Skvělý věci. MCH Band – neslyšel jsem desku; pásek se starejma věcma – docela fajn, ačkoliv texty (ne texty, protože těm nerozumím), ale zpěv mě nechal chladným. A jejich vystoupení v Senci, kde jsme společně hráli, mě moc nezaujalo.

Pravděpodobné nejlepší skupina, kterou jsem v Československu slyšel, je Pavel Richter Band a bohužel se zdá, že se jim tady nedostává porozumění pro to, co dělají. Ať už hrajou ambientni věci nebo starej progresivní rock nebo noisy music nebo repetitivni věci se smyčkama – to, co mě nejvíc imponuje, je důkladnost jejich hudby – zní to, jako že JE muzika, jako že opravdu existuje. Velice silné věci (na kvalitě nahrávky nezáleží), velmi dobře udělané, smysluplné, dobře zahrané. Nahrávka Durmana a Posejpala se mi líbila moc, to málo, co jsem slyšel na koncertě  …

Borek: Natočili jste tady desku, jaká je podle vás úroveň českých studií? Jste spokojení s deskou? Je podobná té minulé?

Eric: Jsme nesmírné spokojeni s hudbou na nové desce. Rozbíhá se do mnoha směrů, kam jsme předtím nikdy nezabloudili; je úplné jiná než věci předchozí. Na naší minulé desce jsme dali dohromady mnoho části a snažili jsme se z nich udělat skladbu a snad se nám to podařilo. Na této desce jsme vzali jednotlivé části a nazvali jsme je skladby. Nahráli jsme třicet písniček, vlastně třicet různých zlomků, v kterých není skoro žádný vývoj, každá trvá minutu. Různé emoce, různé pocity. Zvuková kvalita není výjimečná, ale to je dáno limitaci, o které jsme věděli předem a počítali jsme s ní. Věděli jsme, že nahráváme v Československu a ne v New Yorku nebo v Londýně.

Desku jsme točili ve studiu Radima Pařízka v Ostravě; byli jsme velice spokojení s ubytováním i s vybavením studia, ale akustika nahrávací místnosti byla opravdu děsivá, snad dobrá pro heavy-metal, ale ne pro nás. Velice nás zklamal jeden zvukař, nebyl vůbec kompetentní – ne co se týče naší hudby, ale prostě nekvalifikovaný, například neuměl ovládat mixpult. Jiný zvukař, Jiří Keler, nám moc pomohl, bez něj bychom nikdy desku nenatočili. Ještě pár věcí nebylo v pořádku. Měli jsme slíbený nový master tape na DAT tape a byli jsme ochotni je zaplatit, nebo si je sami koupit, kdybychom věděli, že je nedostanem. Když jsme přijeli, bylo už pozdě – k naštváni, část vybavení studia byla rozbitá, nebo ji právě opravovali (automatizace na mixpultu …) I když jsme měli spoustu výhrad, myslím si, že ze studií, které jsme viděli, patřilo k těm lepším. Nejlepší studia v Československu, jestli to mohu posoudit, jsou pražské a bratislavské studio Supraphonu. Studio Helmuta Sichela bylo docela fajn. Nenahrávali jsme tam, protože tam chybělo zařízeni, které jsme potřebovali.

Humorná byla návštěva studia Michala Davida. Pan David nás svez svým Mercedesem z kavárny Slavia do svého bazénu, studia a luxusního bejváku. Studio bylo, jak jsem očekával, velice nemoderní. Například místnost, kde se hraje, a místnost pro nahrávání, ačkoliv jen pár metrů od sebe, jsou odděleny zdí, žádné okno, ale je tam kamera a obrazovka a můžete sledovat muzikanty v televizi. Spousta takových věcí na mě zapůsobila. Celkem vzato bylo to docela poučné setkat se s panem Davidem a vidět možná malý kousek starého systému.

in Vokno č. 20, Praha(1990)