F A T – Mrtvola na pitevním stole aneb hudba jako problém – Mirek Vodrážka

Kdyby byl svět jasný, nebylo by umění, říká Albert Camus. Přesto je dnes umění z velké části ztělesněním opaku – jakoby vše bylo jasné, jednoduché, neproblematické. Z masmédií se před i po 17. listopadu stále a nezadržitelně valí zesterilizovaná slizovitá hmota, která se snaží vecpat do všech pórů, jimiž svět dýchá. I jen samotně slovo problém není nikdy nějakou [mrtvou] věcí, ale jen stavem napjatého očekávání. V něm je vše před námi, a zároveň nás vše předchází tak, že slova, gesta, věci i artefakty ztrácejí (řečeno s M. Foucaltem) expediční formu. Tato nevýslovnost věcí pramení z toho, že samotný problém je zakotven v čase, který vlastně není a který ještě neznáme – tím časem je nekvantifikovatelná budoucnost.

Díky čemu však trochu hudebně informovaný posluchač ví, o čem je řeč, když se vysloví slova jako hard-rock, jazz-rock, heavy-metal či pop? Právě skrze jiný čas, neboť tyto různé hudební styly již nepřicházejí z problematické budoucnosti; existují už v čase existenciální vyjasněnosti. Přicházejí víc z minulosti než z budoucnosti. Nejen v politice jsou konsolidační období. I v hudbě lze nalézt např. skladatelské postupy, které byly prověřeny letitou hudební konsolidací. Přesto počátky mnohých, nedávno vzniklých hudebních stylů, byly nevyjasněné a problematické. Stačilo však rychlé moderní tempo postindustriální spotřební společnosti a situace se radikálně vyjasnila. Co se zpočátku jevilo jako problematické, se postupně stalo tak jasné, že v sobě už později nenašlo žádného pochopení pro existenci problému.

A tak je skoro zázrak, když v současném, takřka neproblematickém hudebním dění se člověk setká s hudební událostí, která nemá vyjasněnou existenci, která žije tím, co ji neustále předchází a vlastně tím provokuje a nutí ke stále novým inovovaným výbojům. Kanadské alternativní trio FAT vycházející formálně z klasického rockového obsazení – bicí Phil Giborski, baskytara (pražcová i bezpražcová) Jeff Noble, elekktrická kytara Eric Rozenzveig se nám představilo poprvé v Praze 26. července U Zábranských jako první akce nové agentury RACHOT. Po dlouhé době, kdy do Prahy přijížděli ze zahraničí kapely, které mají hudební existenci vyjasněnou – Saxon, Cassandra Complex, Sugarcubes – přijela skupina konečně problematická. Ani způsob hry na kytaru (např. Eric Noble výjimečně používá plektrum, častěji jezdí po strunách malým tranzistorovým rádiem, různými kovovými předměty včetně kravského zvonce; obdobné tak činí i baskytarista Jeff Noble), ani celkový sound kapely nezapadal do vyjasněných poloh rockové hudby. I když informační leták o FAT napsal, že jsou stylově spřízněni s Fredem Frithem, Eliotem Sharpem a kapelami jako Power Tools, Massacre, Butthole Surfers či Borgetomagus, právě poslední dvě skladby, které si nadšené publikum vypískalo jako přídavek, svou hudební uvolněností ukázaly, jak se hudba FAT lehce přenáší přes označení rock nebo free jazz, aby si našla spíš místo někde mezi kultivovaně hraným hlukem a precizní hudební tříští. Základní tektonika byla určena přesnou a zároveň i hypnoticky emocionální minimalistickou rytmickou hrou bubeníka Phila Giborskiho (silně připomhající dobře známou minimalistickou skladbu Steve Reicha – Drumming, byť hranou problematicky, tzn. méně jasným stylem). Teprve nad ní se vrstvila atypická kytarová sóla. O to víc této precizní hudební tříšti napomohlo prostředí malého klubu, kde nebyly žádné reflektory, které by se snažily cosi osvětlit. Naopak hudební vibrace čas od času samy uvolňovaly žárovky na stropě, které se v hudebním rachotu neslyšně rozbíjely o zem. Zvláštní vibrace se dostavily, když do hry vstoupil opilý pankýš, který zaútočil na kytaristu. Hudebníci nepřestali hrát, jen Eric Rozenzveig emocionálně namířil kytaru jako zbraň na útočníka a agresivně zaútočil do strun tak, že vibrace rozprostřené v prostoru se okamžitě zhustily do jednoho místa, namířené jedním směrem. A snad jenom celková nepřítomnost vědomí a tudíž i apercepce hudby zachránila útočníkovi život. FAT totiž není rocková kapela, je něčím víc, je to problematická kapela. Ačkoliv FAT pocházejí z kanadského Ontaria, delší čas žijí v Barceloně nebo v Maroku.

in Voknoviny č. 25, Praha(1990)