Do vlastních řad! – Homér
tyhlety básně, psané bohužel, ještě pořád na blázinci by se neměly nikonu líbit
každej jeden byste se měli zamyslet, jestli to dokážete, a potom pocítit hnus
to je to pravý
DOBRÁ RADA
neobracej se dozadu
ať se ti nezatočí hlava
nečekej žádnou náhradu
tohleto prostě neuznávám
hlava se možná zatočí
když jsi byl zvyklý na moc sázet
když nemá už kdo zakročit
to by ti přišlo příliš draze
neobracej se dozadu
raděj zas zalez jaks byl zvyklý
nemám na tebe náladu
všichni se proti tobě spikli
nesnaž se chápat skutečnost
jsi na to přece jenom starý
a byla by jen zbytečnost
přijímat ještě ňáký dary
nesnaž se chápat vůbec nic
hlava se ti už trochu točí
schovej se raděj do Bohnic
tam proti tobě nezakročí
nekoukej sakra za sebe
aby ti neupadla hlava
nemáš za sebou estébé
a teď se různý věci stávaj
hlava je hochu dobrá věc
říkal jsi pracujeme pro vás
lepší teď bude pevná klec
než ti hrdlo stáhne provaz
nesnaž se chápat současnost
ta už je teď pro tebe cizí
natropils toho víc než dost
já na tvým místě raděj zmizím
POCHOD
vojáci v zákopech
třou si svý omrzliny
snad nebudem mít pech
snad to odnesou jiný
dřív než nám dojde dech
dřív než vybouchnou miny
ptáte se nač ten spěch
a proč jsme všichni bledý
pro nás je každej den
pánové naposledy
zatím jsme samý smích
dřív než se pohnou ledy
skončíme v závějích
tak proto zrejmě tedy
chlastáme čistej líh –
– dávno už máme vředy
tak úsměv na lících
a nebuďte tak bledý
všdyť my si každéj den
říkáme naposledy
děkujem za účast
v tý válce nekonečný
v zákopech máme chlast
občas i ňáký slečny
nemůžem odpor klást
ty co jsou přebytečný
za Boha Národ Vlast
maj nárok na klid věčný
opravdu naposled?
no to je neskutečný
teď se chcem ohlížet
se smrtí na jazyku
kráčíme ale vpřed
to je holt síla zvyku
nebo to skonči hned
máš přece svoji dýku
to přece není hřích
už nejsme vůbec bledý
s ruměncem na lících
dneska jdem naposledy
GREEN TOWN
(snad už tato báseň nebude dlouho aktuální)
vyslech jsem možná nechtěně
zprávu z jednoho města
maj prý tam spoustu zeleně
a Bůh je za to trestá
já chtěje poznat skutečnost
tak asi před půl rokem
navštívil město coby host
hnali mě sviňským krokem
žádný hájek ba ani les
tam v srdci štědré Hané
každý mi říká proč sems lez
ty šašku počmárané
tak piju Březňák vyškovský
a asi zešedivím
když na mě zelený mozky
tupě přes pípu civí
v hospodě hesla na stěně
a náký divný znaky
začínám vidět zeleně
jenomže v barvě khaki
kdoví co bude za chvilku
říkám prozatím stačí
už vychutnal jsem idylku
komuny lampasáci
to fakt nechápu dodneška
zbili mě beze slova
když nemáš vlasy na ježka
nejezdi do Vyškova
ty co u toho nebyli
nechci dopředu strašit
keď pobili tak pobili
hlavně že aspoň naši
DO VLASTNÍCH ŘAD!
měl jsem vlastně velké štěstí
zas mám večer na co pít
dneska ráno na náměstí
příslušníkem byl jsem zbit
všichni kluci co jich tu znám
zbožně na mě oči poulí
není divu vždyť hlavu mám
veřte či ne samou bouli
v hospodě co seděj známí
zněj teď hlasy plny vzdoru
jsem rád že tu sedím s vámi
připínám si trikolóru
vzdyť já jsem vlastně hrdina
zlatý revoluce naší
přede mnou flaška od vína
už se nad oblaky vznáším
dnes ráno zbil mo příslušník
vznáčím návrh konstruktivní
že zítra ohlásíme vznik
strany všech mudrců pivních
k nultému výročí vzniku
prohlásí pivní mudrci
že mají pravdu na jakzyku
však kdovíco maj na srdci
PROČ JSEM NENAPSAL
REKVIEM ZA JANA PALACHA
ne já to také cítím
mám v srdci jak vy smutek
do noci lampa svítí
však rým jakoby utek
mně věru nepřísluší
tobě psát báseň Jene
nemám tvou čistou duši
mé verše nejsou cenné
z mých veršů čiší zloba
to aspoň lidé tvrdí
v ničem se nepodobám
těm na něž jsme teď hrdí
mám také v srdci smutek
a až mne z toho mrazí
na opravdový skutek
že odvaha mi schází
ty zažehnul jsi plamen
já jako svíčka blikám
bojím se říci amen
když nedošel jsem nikam
nedošel nikam zatím
říkám snad přijde chvíle
pak odvahu zas ztratím
couvnu před samým cílem
teď zas se někam ženem
všechno nám spadlo z nebe
a já nemůžu Jene
psát rekviem sa tebe
nejsem opilý slávou
jsem jenom kapka v moři
ne na to nemám právo
tvůj plamen ještě hoří
ty zažehnul jsi plamen
máš moje sympatie
bojím se říci amen
mám strach že nepřežijem
ta trocha poesie
co pod mou rukou vzniká …
kdo pro svou pravdu žije
rád života se zříká
skláním se před tvým klidem
s kterým jsi čelil smrti
a chci povědět lidem:
Lež pravdu nerozdrtí!
moc dlouho jsme si lhali
a co jsme z toho měli
když někteří to vzdali
a zbylí oněměli?
NEDŮVĚRA
vůbec si neveřím
a v hlavě prý mám zmatek
vyšel jsem ze dveří
vracím se na počátek
říkají někteří
že za víru se střílí
tak raděj nevěřím
aby mne nezabili
píšu tak po nocích
a kouřím cigaretu
netoužím po moci
co dát bych mohl světu
co mohu světu dát
když nevím co si žádá
nedát se udolat
i když po léta strádám
slavnost se nekoná
koho chcem oslaviti
když moje persona
se někdy divně cítí
cítím tu prázdnotu
jak pod kůži se vtírá
radš volím samotu
na tu se neumírá
chtěl bych být osobnost
cosi mě k tomu nutí
jenže jsem všude host
a nikde není k hnutí
co já bych všechno chtěl
co bychom všichni chtěli
už jsem se zapomněl
už začínám být smělý
slyším rozumu hlas
kterak mi tiše říká
půjde ti všechno snáz
když budeš kůží svlíkat
svlíkat se jak ten had
a jako on se plazit
umět se zaprodat
promluvit neurazit
sám sobě nevěřím
ve vlastní duši tápu
mýlí se ti kteří
myslí že něco chápu
nechápu vůbec nic
a nestydím se za to
je nás takových víc
ovšem globálně vzato
šťastni svýn způsobem
každéj ve vlastním kruhu
když to tak proberem
jde nám to vlastně k duhu
šťastni jak zvířátka
zvoneček smutné cinká
skončila pohádka
tak děti rychle spinkat
NA TRHU
především říkám ne
když chcete slyšet ano
vždyť je to úžasné
všude je vyprodáno
všechno je prodané
všichni se prodávají
a ten co říká ne
ten s rozumem je v háji
především říkám ne
když si mě chtějí koupit
musím být prohnanej
a hlavně neprohloupit
kupci jsou mazaní
nakonec všechno shrábnou
jsem dávno prodaní
všichni se potom šábnou
prachy se rozdělí
všichni jsme rozděleni
máme bejt veselí?
no to je nadělení
máme přec úlohu
bejt otroci či kurvy
teď když jsem na trhu
tak aspoň něco urvi
ať z toho něco máš
když draží tvoji hlavu
teď hrajem mariáš
o lepši místo v davu
o místo na slunci
pořadí na tržišti
o věci budoucí
zkrátka o všechno příští
tak tedy říkám ne
okolo krysy piští
všechno je zhroucené
motám se po bludišti
a žádná cesta ven
a žádná cesta zpátky
snad je to jenom sen
tak hlavně žádný zmatky
zkus ješte říci ne
teď je to stejně jedno
všechno je zmatené
až všichni kolem zhebnou
vem prachy utíkej
hlavně tam všechno zhrábni
a tak se brácho měj
jen cestou neupadni
NADČASOVĚ
probudí svět se
asi sotva
poněkud zaspali jsme dobu
vládne tu skepse
slova mrtvá
stačí už jenom zatlouct skobu
totální režim
všechno dusí
začíná to být nepřehledné
zvládnu to ztěží
přežít zkusím
možná že se to někdy zvedne
neznám ty chvaty
myslím stále
jen na jakousi absurditu
ostnatý dráty
a tak dále
mříže na oknech mýho bytu
telefon zvoní
teď kdo z koho
možná to jednou zvládnu
a kytky voní
pro někoho
to jméno nikdy neuhádnu
ochranej dohled
řada stolů
teď už mne sotva něco zdrží
a potom pohled
na mrtvolu
to jen tak někdo nevydrží
jó byly časy
do kanálu
už z toho musel člověk zvracet
rostou mi vlasy
z kriminálu
snad už se nebudeme vracet
tohleto patří
vlastním řadám
slova snad nemusí být mrtvá
tak tedy bratři
neudávám
normální ale budem sotva
byla to příliš
dlouhá doba
nemůžu pro ni nalézt jména
možná se mýlíš
ale skoba
je pořád ve zdi zatlučená
3.2.90
Černovice u Brna