Dnes už nemluvím do větru ale do vichru

S SdCh rozmlouval nejen v poslední den roku 2004 Josef Jindrák

Sigismund de Chals (*1970) je pražský básník, vydavatel, muzikant, spolupořadatel festivalů a výstav, dramatik a majitel divadelní společnosti Miloš & Matěj. Pohybuje se v ústraní a širší veřejnosti je tím pádem naprosto neznámý. Byla by škoda, abych jej nepředstavil v širším rozhovoru.

SdCh je pseudonym, nakolik si chráníš soukromí?

SdCh je kryptogram a dědictví mého mysticko-romantického období, akt duševní hygieny, vymezení teritoria, hráz mezi věčnosti a nicotou, hráz mezi dvěma nicotami. Mé soukromí není nikým ani ničím ohroženo. Jsem zakopaný pes. Občan Vojtíšek děsící se zvířecím strachem umírání, platí složenky, je zaměstnán, dělá špinavou černou práci. SdCh se připravuje k přechodu na druhý břeh, sni a prostřednictvím několika uměleckých oborů, které nutí občana V. okoušet v praxi, píšíc mu k nim nezbytně nutné texty, snaží se pronikat do struktury jejich založeni a skrze to pochopit co nechápe; – vsoukat do cárů citlivého láskyplného masa přesný, pevný a chladný skelet. Občan V. bude vyčerpán k truhle, SdCh může zasypat bezednou propast na pokračování. Myslím, že nejde o schizofrenii.

Dětství jsi prožil za reálných komunistů, jak jsi to vnímal?

No přeci jako dítě. Bezprostředně a intenzivně – jako svět kde budu stále šťastný, uprostřed zábavných a vzrušujících her.

Ale po základce ti už nějaká reálně socialistická zkušenost musela zasahovat do života …

To jsem čekal, že to budeš rozpitvávat … Tady jde hlavně o takové to rozčarování, jako dítě jsi takový otevřený a pak zjistíš, že všude jsou schizofrenici, někde lháři a kdesi neomylná nadčlověčí prý úctyhodná monstra, ale to jsem měl dost pozdě. Já jsem se nedostal, jako většina mých vrstevníků, k žádným jiným pramenům či informacím než těm oficiálním; jednou k Solženicynovi, což jsem bral s rezervou, protože jsem si myslel, že taková zvěrstva prostě nejsou v tom rozsahu možná a první Havlovu fotku jsem viděl při revoluci … Mě ty komunisti tím samopalem sedmdesátých a osmdesátých let rozstříleli nejen vkus, ale i politickou způsobilost.

U nás obou lze omluvit, že jsme byli ještě relativně mladý, když přišel listopad 89 …

To jo, ale myslím si, že jsme hlavně byli jaksi determinovaný, tím, že jsme neměli na nic napojení, vždyť já byl úplně mimo, já jsem nepotkal nikoho z těch kruhů, kdo by mi mohl něco osvětlit a vymknout mne. Já chodil na fotbal a ta naše parta byla rozhodnutá, že budeme pít a veselit se navzdory. Zprávy Svobodné Evropy vnímal jsem jako vysílání mimozemské civilizace. Snad to pramenilo z mé povrchnosti či zbabělosti, že jsem nestál víc na okraji … Velmi nerad bych se na cokoli, tedy i na mládí, vymlouval. To by bylo povrchní a zbabělé.

Co výběr střední školy a podobně?

Já nevím co říct, mě to vůbec nezajímalo. U nás v rodině jsem byl určen k lopatě, to bylo rozdělený dle klíče dědičnosti, asi. Rodiče mě dali vyučit číšníkem, čistě racionálně uvažujíce, abych měl peníze. Budoucnost přeci neměla tvář, ale masku.

Kde jste bydleli?

Nejprve u rodičů mé matky na Pankráci nedaleko Vyšehradu, potom jsme v roce 1976 zamířili do vlastního na Jižním Městě. Panelstory mohlo začít.

Co dělali rodiče, máš sourozence?

Můj otec řídil podivuhodný jednomístný náklarfáček Multicar. Jeho pracovištěm byl Husákův Pražský Hrad. Máma byla pradlenou v mateřské školce na našem sídlišti. Mám bratra, byli jsme však dva jedináčci, on je o třináct let mladší, dobrý borec &endasch; říkáme mu Špačín.

Aco předci a děti?

Rodinné kořeny jsou v Praze a Moravském Krasu. Vždy plebejové. Proto mám ženu s rodokmenem. Dvě dcery vymřou mne po meči, Barborka a Vilma zvaná Pekaro.

Stihl jsi před vojnou ještě nějaký zaměstnání?

Hned po maturitě jsem dělal v restauraci Labe u vysoký školy SNB v Modřanech právě číšníka. To byla drsná zkušenost – pak jsem myl už jen krátce nádobí, protože jsem odmítl běhat po pláce a nakonec jsem se s tímto zaměstnáním rozloučil už navždycky – alespoň doufám …

Vojně jsi se snažil nějak vyhýbat?

Ne, to jsem bral naprosto fatálně, dokonce jsem řekl na odvodu, že jsem naprosto zdravý a nic mi nebrání bránit, ale hned jak začal platit zákon o civilní službě, tak jsem po osmi měsících mezi vůbec prvními odešel na civilku … Já jsem se před vojnou ostýchal nějak chodit k doktorům a hrát to na blázinec a navíc jsem si říkal (a to bylo takový blbý furiantství), že těm bolševikům na to seru hrát divadlo, že jim klidně na tu pakámu půjdu. Taky jsem to chtěl mít co nejdříve za sebou. Vojna byla ideální škola improvizace, jinak tomu nepřikládám žádný význam … Ochutnáš stesk, ponížení … no dobrá.

Kdy jsi začal něco psát? Vzpomeneš si na nějaký impuls?

Mohl bych říct v pubertě. To zní ale odporně. Svou první báseň napsal jsem na prahu jinošství. Impulsem (lépe – inspirací) byla Vrtbovská zahrada (ta osmdesátých let) a v závěrečné sloce fatálně, neomylně jsem zamířil k tématu svého konce. Od té doby vlastně nic nového nepíšu. Veselý jinoch s hédonistickými sklony excitující se představami své mortality, případně postmortality. Dost povrchní, myslím, s občasnými ponory. Mým oborem byla exhibice – vlastně dlouhá léta … Má nudistická zvíkovská anabáze je v paměti mnohých.

V mé paměti ne – co to znamená ta zvíkovská anabáze?

Tak nazývám úsek cesty mezi hradem a podhradím, který prošel jsem nahý uprostřed turistické sezony volaje, že „splývám s přírodou", klada předtím jistu typickou část svého mužského těla na stůl u stánku, nazývaje ji „zvíkovským raráškem". Byla to velká legrace – roky 1987,88?

Co jsi tou dobou čet?

Hodně mě uhranul Hrabal, napodoboval jsem to jeho hédonistické pojetí … a Vančura, u něj jsem miloval a napodoboval ten jazyk připomínající mi „zasněženou cestu umetenou vichrem". Oficiální literaturu zkrátka – to souvisí s tím, co jsem už naznačil dříve.

A před vojnou?

Ani nevím, to byly samý blbosti. Suchohorníčkovskowerichovské paravariace té moudrosti klaunů jejich posrané.

Jaký neblbosti jsi pak začal číst a systémově vyhledávat další autory, teda vyhledáváš je vůbec?

No jistě. To z čehož vlastně vycházím do dneška, to byl ten trojúhelník, vlastně čtverec, dá se říct: Ladislav Klima, rozvratitel, ten v první řadě, to bylo úplně to nejzákladnější; pak nakladatelství Trigon, Zadrobílek, kromě toho Klímy začal vydávat i esoterickou literaturu, objevil pro mě Váchala a Piera de Lasenic a pak jsou Deml, Březina …

To jsou prakticky samý češi, co světová literatura?

Josefe, řady jmen víceméně známých autorů jsou k unuděni, ale dobrá – třeba Meyrink a jeho zasvěcovací romány.

Ten je ale zrovna příliš spojen s Prahou a Čechama …

Stejně jako Kafka, toho četl každý … potom mě zajímají takový věci jako musejí zajímat každého – prokletý básníci a podobně, věci výlučné, protiproudové, patologické, solitéři, outsideři, ranaři, kofři, mozci, ale já jsem starej čechofil, přes ten jazyk mám bezprostřední, řekl bych synchronní zážitek …

A překlady?

Samozřejmě také, ale nejvíc mě zasáhla česká literatura, česká muzika, já taky nikde moc nebyl …, miluji české teritorium skrzeva kosti několika básníků uložených zde po hřbitovech. Já se dobrovolně dusím v téhle kotlině, protože věřím v její výlučnost. Čechy jsou jádro pudla a v Čechách i je jádro pudla. V tom to je! – Důležité je říci, že nejvíce mne zde drží kosti Máchovy, jehož miluji (abych jej parafrázoval), protože nenávidím. Neboť oněměl v nás navěky tu snad nejkrásnější, protože nejbolestnější, strunu zahravše na ni tak, že nikdo soudný o ni už nezavadí.

Začátkem devadesátých let jste se scházeli s okruhem Barrandovské čtyrrky, kdo tam byl ještě?

To bylo už od poloviny osmdesátých let. Barrandovští maskéři Ondra Tejml, Jan Martinů (dnešní Stylus), tvé kapelní stříbro Jakub Žid a já. Svůj handicap, že nejsem barrandovským maskérem dohnal jsem jako brigádník barrandovských stěhováků. Spřízněni byli zkrátka naši přátelé. Od Petra Coufala, dnešního Formše výtvarníka, po Finu; báječného milevského milovníka heavy metalu, který spatřil přízraky zvíkovských jezdců. Důležité je toto – Barrandovská čtyrrka byla svobodná a divoká pijácká společnost s bohatýrskými přesahy a spontánními rituály. A bylo to tak dobře. Naši krajinou bylo okolí Zvíkova. Stejnojmenný almanach B4 vlastně toto období se zpožděním a vlastně nepatřičně uzavírá.

Jak jsi se s těmi lidmi vlastně seznámil?

To bylo jednoduchý, Ondřej Tejml hrál levý křídlo ve Slavoji Praha kde jsem já chytal a on byl maskérským učněm a ostatní byli jeho spolužáci.

Tohle období bylo asi hodně důležitý, ne?

To ano, ale musíš si uvědomit, že bylo hodně divoký a proto trochu nepřehledný. Pro nás byl úžasný objev existence a účinků alkoholu, ale to nebylo jen to, že bychom byli pořád nalitý, pro nás bylo nejpříjemnější někam jet a chodit tam po hospodách a do těch hospod jít přírodou, to bylo hodně důležitý, v té době i víc než dívky. Zajímavé je, že přechod od divokosti k temnosti prožitků souvisí s feminizaci našich mladých životů.

Jak se do toho dostala ta literatura?

Těžko říct, přesah přes prachsprostý pijáctví, to a muzika bylo obzvláštnění bez kterého by to nešlo. Hlavně jsme mluvili o tom co se bude dělat, co nás zajímá, především patologické jevy obecně a přestože jsme nic neprodukovali, výtvorem byl hlavně ten způsob života. A navíc v těch letech je přeci sebedestrukce úžasným dobrodružstvím, které není od věci zaznamenat. – Literáti rostlí by si rvali vlásky.

Jak se do týhle společnosti – okruhu dostal třeba Petr Coufal?

S Petrem jsme byli sousedi, on bydlel dvě patra podemnou na sídlišti, my jsme spolu kamarádili už jako malý kluci, ale Petr do téhle party moc nezapadl, on vlastně do žádný party moc nezapadl. Jeho památná návštěva Kučeře, to byla ta viska kam jsme jezdili a kam jsme jej nemohli nikdy dostat a když jsme jej tam jednou dostali, tak se po flámu probudil (pravda v dost bizarní, řekl bych konstalaci těl) a křičel: „tady jsem naposledy!!!", a utíkal dvanáct kilometrů pěšky do Milevska na první vlak zpátky. On s námi hlavně chodil na ty středeční čtení.

To bylo co za akci?

To jsme se pravidelně scházeli v Branické nádražní retauraci. Tam už chodila Jana Rokosová, fotograf Petr Šafránek, Jana Viktorínová (Viktorka), David Vokurka&thinspů… četly se autorské věci – nic jiného se netrpělo.

A tihle lidi se do tý party dostali jak?

Já to mám v mlze. Třeba Davida si vybavuji, jak pořád nesměle sedí v koutě a usmívá se, já jsem vůbec nevěděl kdo to je a kde se tam vzal, někdy ho někdo přivedl (asi to byl J.Ž.) a on už s námi zůstal a chodil dál. Co se, mimo popíjení, v tý hospodě dělalo?

Co se, mimo popíjení, v tý hospodě dělalo?

Ona to byla zasklená putika na perónu, takže v zimě to bylo dost drsný, četly se autorský věci, byl to takový bod odkud jsme vyráželi na další akce, třeba na první koncert NZO.

Kdy se začala vytrácet potřeba udržovat tuhle partu jako Barrandovská čtyrrka?

To se začne vytrácet postupně. Jenda měl vždycky propady, Jakub pak měl docela odstup, protože byl nasranej na Honzu …

Proč?

Protože nás několikrát podrazil a mnohokrát nesplnil co slíbil, ovšem v zásadních přímo záležitostech. Pro mne to byl průvodní jev, Kuba to bral vážně. Já ti řeknu, jak to všechno skončilo – já jsem to tenkrát jasně řekl: jednoho dne až to pití prostě neroztlačím, tak bude všemu konec a tak tomu taky bylo. To sepjetí pro mě skončilo s tím, že jsem už nemohl žít tak divoce a intenzivně jak jsem si představoval, protože mi k tomu to tělo nechtělo sloužit. (Ale tady musím vsunout poznámku, že to mám řádně promíchané, jako ve sportce, posloupnosti berme s rezervou – model je ale jednoduchý B4 – B3 – B2 – šmitec).

To čtyrrka tak stála na tvé osobě?

Vůbec ne – znovu důrazňuji, že šlo svobodné bratrstvo svorných pijáků. Navíc mám neodbytný pocit, že jsem vlajku třímal nejdéle a nejpevněji, až nejkřečovitěji. První ligu jsem opustil dosti dlouho po zlatém období B4, tam není tato návaznost či tak bezprostřední návaznost.

Pak vznikla kapela Neslyšeli Zarathustru Orchestra, jak to bylo, hrál jsi někde už předtím, co jsi poslouchal za muziku?

Jakub ti samozřejmě řekne, že NZO není název kapely, protože jsme se přece nijak nejmenovali. Hráli jsme pouze skladbu Neslyšeli Zarathustru. To víš, Jakub se nebojí nicoty tak jako já, který razím název NZO aspoň pro druhou fázi našeho období.

Ale od začátku: Petr Coufal (alias P. Formš) si se mnou dal kolem roku 1990-91 tajemnou schůzku U Zelené žáby a tam přinesl textové pásmo Okusovači mrtvol aneb Neslyšeli Zarathustru s tím, že je nezbytně nutné vytvořit skladbu na způsob Plastikovských Pašijí. To se nám s Jakubem nezdál problém a tak jsme vzali (on bubínek a já dětskou španělku), vylezli s Petrem na padlou vrbu u Průhonic, nechali se hned vyfotit a začali první zkoušku. Hudebně jsme si to rozdělili, část jsou Jakubovy skladby, část moje.

Před premiérou stál tu ansámbl v dnes pro mě až mýtickém, slzy do oči mi ženoucím obsazeni: Petr Coufal – libreto, zpěv, Jakub Žid – zvukové plochy, bubny, zpěv, já – zvukové plochy, kytara, zpěv, Jana Rokosová (dnes Židová) – plechovky (ty jsme jí jedné mrazivé noci škodolibě zahodili), Dana Stříbrná – rytmika, Jan Martinů – housle. Dobrý bože! Po několika neuvěřitelných provedeni opusu (chalupy, silvestrovský a zahradní koncert) došlo v další fázi k obměně složení i přístupu. Hráli jsme už jednotlivé skladby od drobných motivů a zlomků přes pijácké, mystické, náboženské písně, historické fresky, zvukové plochy, parodie až po nepřekonané milostné melodrama Alex. NZO byla tedy má první zkušenost společného dosahování nějakého zvukového řádu.

David Vokurka přišel až pak?

To bylo až v druhý fázi kapely, když se začalo zkoušet v Chuchli u něj ve Sklepě. To už pomalu některý lidi odpadávali – nejdříve moje dívka Danda, ta se styděla, pak se začal vytrácet Jenda a Petr Coufal odešel už od těch Marčanů … To byl památný koncert, vem to od začátku … Přišel za námi nějaký Kubův známý a řekl: „My jsme Perla Moravy a hrajeme U Marčanů a není problém, abyste tam hráli s námi". Což se nám líbilo, neboť do té doby jsme hráli jen po těch chalupách. Na koncert jsme jeli tramvají. To šlo dobře, protože jsme neměli žádnou aparaturu, já hrál na španělku do který jsem přilepil otcův mikrofon od Grundiga a to jsem měl zapojený do starýho kotoučovýho magnetofonu s malým reproduktorem, ostatní nástroje hráli akusticky. My jsme v tý době asi museli působit jako mimozemšťani, já si myslel, že kombo je nějaký bicí nástroj … Nejdříve hrála Perla Moravy a to byl už hostinský načatý, protože oni hráli takovou kakofonickou recesistickou hudbu. Pak jsme měli hrát my, na kytaru mi dali snímač na housle (poprvé jsem slyšel kytaru z beden) a nazvučili nás, ale Petr Coufal měl nějaký problém z lidma z Neočekávaného dýchánku, to byla ta třetí kapela a utíkal ze sálu a řval: „S takovejma svazáckejma debilama tady hrát nebudu, abych jim dělal šaška". Takže jsme byli najednou bez zpěváka, tak jsem to měl odzpívat já, ale vyřešilo se to samo. Po pěti minutách přišel pingl a řekl, že jestli nebudeme hrát něco normálního, že nás vypne. My jsme volně pokračovali a on přišel po dalších dvou minutách s tím, že přestává točit pivo dokud budeme hrát, takže jsme to museli pod tlakem svalit a nastoupil Dýchánek. Když si na ně vzpomenu, dodnes se orosím, to byli vpravdě svazáci, vedl to člověk, který si nechal říkat Dylan a hráli všechno možný včetně Tučnýho. Takže jediného veřejného koncertu jsme odehráli asi jen sedm minut …

Jaký byl konec NZO?

Jednoho dne zjevili se za mými dveřmi Jakub Žid a Jana Rokosová a s vážnými tvářemi mi sdělili, že si musíme objasnit budeme-ii se v NZO ubírat cestou Garáže nebo DG 307. Jak řekli tak udělali. Šli za DG a já?., .nadlouho nikam, ale měli pravdu nakonec.

Je nutné dodat, že v té době jsem už asi nad NZO zlomil hůl, protože jsem byl líný a povrchni floutek a nejspíš mne to moc nebavilo – a to byla míra všech věcí. J+J tuhle historku popírají – ale já je mám stejně rád. Nazdar Kubo, nazdarJano!

Co si v tý době poslouchal za muziku?

Já jsem si vystačil (když pominu Velvet Underground) se Psíma vojákama a Garáží a samozřejmě, skoro až povinně, s PPU. Ovšem hudbu jsem nikdy nijak systematicky nevyhledával. Oslovoval mě hlavně ten Tony s tím svým dekadentním postojem a Filip Topol se svým nasazením asebedestruktivním zápalem.

Už tenkrát fungovalo tvé vydavatelství?

Vydavatelství je silný a velmi neosobní pojem. Ano, už tenkrát jsem přepisoval v ruce práce své a mých přátel, velmi špatně je graficky upravoval, xeroxoval, amatérsky vázal a rozdával. Daleko lepší už byla a je spolupráce s VICTORY FACTORY Jany Viktorínové. Viktorka je precizní a má svůj „rukopis", navíc má vkus (já vlastně vůbec ne – kýč mne má na lopatkách, ale netuší, že až ho vstřebám, tak ho jediným úderem proměním v umění).

Nejblíže obsahu pojmu vydavatelství jsme byli s J.Ž., když jsme založili ÚNIK (daňový a z reality), koupili kopírku, vydali tři tituly popelnicové edice a já jeden výtisk prodal (Tristana Tzaru) cizímu pánovi za deset korun v metru při prodeji novin. Nejblíže ve smyslu jen záměru, samozřejmě.

Řekněme, že vše vystihuje má značka Creatura Culina Šlach. Je tu tvoření i obskurní charakter jeho prezentace, domácí, kuchyňský duch agendy. Mohu dělat téměř, ale ne úplně, všechno. Linie vede před razítky.

Kolik jsi vydal celkem titulů?

Asi dvacet.

To není málo, proč to víc netlačíš?

Musíš si uvědomit, že jsem byl uhranut těma solitérama nebo outsiderama. Mě nic jinýho nezajímalo. Dneska je to snad hloupá, zastydlá póza – být co nejvíce zakopán. Vše co zaváni oficialitou mě ale odpuzuje, to mohou dělat jiní, můj záměr je, aby to spatřilo světlo světa. Mám až fyzický odpor k tomu prahu, kde začíná tuhnout lidské v personální … objeví se hošo, kterého neznáš a začne ze svobody sekat nepohodu … Oficialita je přeci ráj přežvýkavců. Oficialita je esence politiky.

Kolik jsi napsal svých sbírek?

Ono se nedá mluvit o sbírkách, jsou to takové záchytné body v mentálních, emocionálních i duševních výspách a končinách. Vydal jsem jich devět, když nepočítám texty Periferie 42.

Periferii 42 zakládáš po delší hudební odmlce, jaký byly okolnosti vzniku a co to vlastně bylo za hudbu?

Okolnosti vzniku nejsou složité. Rána mé ješitnosti. Řevnivost. Nó, ano -není tedy náhodou, že v Řevnickém lesním divadle kývl Martin Vocel na můj návrh založit hudební soubor.

Periferie přes všechna omezení vyplývající z velmi omezených hudebních schopnosti většiny ansámblu měla v tom nejlepším velmi blízko tomu, co jsem považoval za výraz adekvátní mému pojetí hudby jako prostředku oslovení, takový dojem měl jsem také z pozdních NZO.

Řevnivostvůči komu?