Děti, co má kráva pod ocasem??? – Homér

(věnováno doktoru Parkinsonovi)

× × ×

skleníkové tulipány
na mramorových náhrobcích padlých
holubiček
a rudé lístky květů
vadnou jako listí na podzim

zvolna padají na zlatě vysázené nápisy
na náhrobcích
zbytečně padlých krkavců

DUSIČKY

závěje žlutého listí
zručně odhání
uhrovitá cikánka v oranžové uniformě
a vítr jí znova a znova
podráží nohy

nahoře pláče nebe
snad nad svým osudem
a neděle je podmračená
jak fotografie diktátora
nad dobře vyvedeným piknikem

nasládlá vůně tlení
umělé chryzantémy
a umělá soustrast
a mihotavé svíčky bludičky
lákají do své studené náruče

nemotorní venkovští strejcové
za volanty zánovních žigulíků
drží svoji minutu ticha
jako nejčestnější povinnost
jenom pointa všude schází

KAMENNÉ SVĚDOMÍ

až po kolena se budeme brodit
v blátě předsudků a nepochopení
o kamenné svědomí se budou odrážet
šípy lásky i nenávisti
neschopny se dostat k nám

obrněni do svý reality
vysmíváme se abstrakci i naturalismu
a veškerým vnějším podnětům
s nepochopeným marxismem
hledáme Boha v neživý hmotě

DO KROKU

do kroku vyhrává plechová muzika
nanáměstí malého městečka
důchodci blahoskolně podřimují
na čerstvě natřehých lavečkách

do skoku hraje plechová muzika
s optimismem do života
důchodci slastně spí na sluníčku
pár opilců se u bufetu motá

do kroku vyhrává plechová muzika
v slunci se blyštl zlaté trubky
za okny kouří se z talířů
občané nacpávaj svý pupky

do skoku vyhrává plechová muzika
pak zvolna kráčí ke hřbitovu
nikdo nic neví a nikdo nic neslyšel
a každej přece dostál slovu

STROMY

patnáctiletá holka leží zfetovaná
pod lavečkou veřejného parku
(lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese)
devatenáctiletý odvedenec
si podřezal žíly
na záchodě rychlíku první třídy
(lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese)
dvacetiletou studentku
znásilňujou dva Arabi
v pasáži největšího z deníků
(lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese)

procházím se druhou metropolí
jakéhokoliv státu
a je mi dávno všechno jedno
lidi mi paní doktorko připadaj jako stromy v lese
někdy jak žhavá láva
ženoucí se z neprozkoumaného vulkánu
zahubit kvetoucí civilizaci
stejně jako jim je jedno
že až jednou půjdou kolem mých dveří
ucítej třeba plyn

POSLEDNÍ PIVO

procházím se vestibulem nádraží
a chci si dát poslední pivo
v zaplivané nádražní restauraci
v rohu se objímaj dva teplouši
cikán šátrá v kapse kožené bundy
strážce pořádku zrychlil krok
já si chci ale dát poslední pivo

jsem mladej mám před sebou budoucnost
zakopávám možná svoji příležitost
máme přece všichni tolik před sebou
mohl bych klidně ještě jít studovat
nebo se dát aspoň najmout na nábor
do ostravsko-karvinskýho revíru
já si chci ale dát poslední pivo

celá zeměkoule se točí kolem nás
tolik lidí položilo svoje cenný životy
za to abychom mohli šťastně žít
za chvíli vloží do našich rukou
svoje zkušenosti a odkazy
abychom s nimi nakládali ve prospěch všech
já si chci ale dát poslední pivo

sedím na ulepené židli v bufetu
ztracený existence somrujou na housku
strážce pořádku mi kontroluje doklady
skupinka frajerů po mně významně pokukuje
vím že to zas nebude lehký
já si chci ale dát poslední pivo

VÁNOČNÍ

jehličí z vánočního stromku
tiše opadává
jako vločky sněhu
nebo ruční granáty
není vůbec do zpěvu
dírou v okně
nám cosi odletělo

ptáci se třepetají na obloze
barvy trestanecke uniformy
a naleštěné hlavně samopalu

jehličí z vánočního stromku
tiše padá na betonovou podlahu
jež se prohýbá
pod tíhou oběšenců
visících na křehkých větvičkách

Ježíšek v kolébce
se bojí nahlas plakat
vůl a osel
se samopaly ráže XY
a slzným plynem pod oháňkou
střeží jeho nerušený spánek

CO POVÍDAL VÍTR

vítr se prohání vytlučenými okny
zčernalé pavučiny
s vysušenými mouchami
vlají jako prapory vítězství

vítr se prohání vytlučenými okny
díry zejí v cihlové zdi
která za chvíli spadne
jako domeček ze sirek

vítr se prohání prázdným městem
z prázdných oken
vlají seprané dámské kalhotky
do nočního podniku se slézáj potkani
na noční sejšn

vítr se prohání prázdným městem
prázdným jako důlky slepce
když jeho sadomasochističtí
obyvatelé se ukájejí na bitevním poli

OHEŇ NA KOPCI

žhavá láva se valí smrkovým lesem
idylické jihočeské městečko
klidně spí
plameny šlehají
a opilci mají těžkou hlavu
z flaškového Budvaru
žhavá láva všeho
co muselo zůstat pod pokličkou
všeho co je v nás
co nemůže na povrch
co v sobě drtíme a dusíme
se konečně vyvalila
a že si vybrala
právě idylické gihočeské městečko
s jeho nic netušícími obyvateli

inu osud

× × ×

chodíme kolem zrezivělých kolejí
co už nikam nevedou
balancujeme na nich
v těžkých vojenských botách
co chvíli někdo spadne
nejistým krokem sledujeme
přímou linku před námi
co chvíli někdo spadne
a pak má už strach
vydrápat se nahoru

ale my jdeme
jako pes za kusem kabanosu
balancujeme
na tenke zrezivělé niti
dozadu ohlížet se
nemá cenu
a vpřed
kdo ví?

STRACH

mačká šedivou masu
pod ochrannými křídly iluzí
a sebeklamů
obchází kolem uzamčených vrat
do našich duší
a každou chvíli
ulomí závoru

vidím ty oči
bázlivě těkající z předmětu na předmět
hledajíc v tom nedefinovatelném
něco konkrétního
ale záchytný bod mizí
sotva o něj pohledem
zavadíš

a co v tom světě
halucinaci a vizí

jen strach je konkrétní
visí všude
jako napjatá síť
a pozvolna se okolo nás
stahuje

VIDINY

havrani létají nad lesem
překrásně zpívají
o smyslu života
píseň nemá slov
nač taky
všichni rozumíme
když nám pařáty zatnou do krku

neviditelná smyčka
do který jak tupěj dobytek
cpem hlavu
visí všude v prostoru
nikdo ji nevidí
ale všichni o ní víme

katova sekera
ničí záhon macešek
z rozbitého asfaltu
na hlavní třídě
pne se
jak psí víno
ostnatý drát
po sloupu veřejného osvětlení

budiž temno

HOSPODA NA SPRAVEDLNOSTI

až bude soudnej den
tak Pán nás všechny srovná
archanděl Gabriel
nám plameným mečem useká hlavy
a všichni půjdem
jak stádo ovcí
do bývalýho hangáru
odkud se spousta naivních šílenců
snažilo dostat k nebi

a teď tu sedí s náma
s useknutou hlavou
a půlliterm v ruce

já to říkal vždycky
že Pán nás všechny srovná
že gesta existuje nějaká spravedlnost
držíme se okolo ramen
nahý jako tenkrát
kdy Pán udělal tu neodpustitelnou chybu
a poslal nás na Zem

teď je ale všechno jedno
soudnej den
poslední mejdan
sedíme tu všichni
s půllitrem v křečovitě sevřené dlani …

KŘEHKÝ SKLO

jako křehký broušený sklo
v němž se odráží paprsky slunce
mi kdysi připadal život
mohutné spektrum
mi denně rozzářilo vědomí

ale asi jsem s tím pokladem
neuměl nakládat
sem tam malá prasklinka
se objevila
tu a tam jsem z té krásy
střípek ztratil

pak se mi ta krása
počala rozpadat pod rukama
střípek po střípku
až se teď koukám

ha rezavej a děravěj
hrnec na prádlo

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31