Derniéra aneb z mýho pohledu – Homér

KONCERT 24.11. 99

Kluci asi dávno ladí
a v publiku voní tráva.
Co mi na tom na všem vadí?
Zas nebude žádná sláva.

Temno je už na jevišti
jak je v undergroundu daný.
Já se válím na Kolišti
a léčím si starý rány.

Proč nejsem jak kamarádi …
Všelijak se o mě mluví.
Všelicos jim na mě vadí.
Záděra shání vejmluvy.

Přes svý zohavený tělo
/pověz, ďáble, naco žiju/
I kdyby se stokrát chtělo
zas nestojím na pódiu.

Má to snad bejt moje závět?
Mám furt po špitálech zívat?
Né, ďábel má krátkou paměť.
Zas uslyším Homér, viva!

24.11. 99
špitál

MILÉNIUM

Stoupá kouř z komínů či měst,
už nejni vidět na nebesa.
A i když nejsem žádnej věrozvěst
nejsem taky z těch, kdo plesaj,
když na každým rohu leží mrtvola,
zmlátí tě policejní patrola.
A já nejsem synem vládce bohů Dia
na konci tohoto podivnýho milénia.

Vojáci zabíjej se jen tak ze srandy –
lidi chtěli mít dycky k sobě blíže.
Já na vše koukám raděj ze svý palandy
na krku kříž a ve vokně jsou mříže.
A lidi jakoby tu nebyli
smějí se všichni jako debili …
Vracej se právě z karnevalu z Ria
na konci tohoto podivnýho milénia.

Dva tisíce let, co kříž stál na Golgotě.
Dva tisíce let, už zbejvá jen pár dní.
V bláznovský zahradě diskutujem vo živótě,
jestli chceš, tak si taky přisedni.
Vo životě, na jehož konci bejvá dno
a na tom dně je skoro dycky dementno.
A já, špatnej básník tajně doma piju,
bych uniknul tomu třetímu miléniu.

25.11. 99
špitál

ADVENT

První neděle adventní
bejvává ještě decentní.
Každéj u svýho krbu dlí,
kdo umí, ten se pomodlí.

Druhou neděli adventní
musíš bejt chlapče solventním
Bys obchodníku z Vietnamu
mohl přilézti ke krámu.

Třetí naděli adventní
bejvaj už lidi dementní.
By chudejm Romům pomohli
nechaj si šlohnout šrajtofli.

Narodil se nám Kristus Pán.
Však bude brzo na kříž dán.
V kostele čtou se Pašije
a lidi jsou pořád bestie.

26. 11. 99
špitál

NA ZDRAVÍ

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví,
vína je dost, kořalky ještě více.
Dost bylo už tý duševní potravy
a stejně zavírají nemocnice.

Tož připijme si chlapci vsecí na zdraví,
však zaplatí to Všeobecná pojišťovna.
Co na tom, že už to trochu stoupá do hlavy …
No a ta chůze, ta nejni vůbec rovná.

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví.
Tisíc ká na záchyt, to snad ještě máme.
Jsem alkoholik a těžko se napravím
a se svým zdravím, s tím se vyrovnáme.

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví
a proč mít strach, všecko se má přec zkusit.
Ty naše bejvalý, ty už nás dávno nezdraví.
My se jen smějem, dyk jsou to jenom husy.

Tož připijme si chlapci všecí na zdraví.
Už blábolíme, už nám svítěj oči.
To naše zdraví žádnéj doktor nespraví.
Nezbejvá nám než z Nuseláku skočit.

27.11. 99
špitál

ROZHOVOR / MF DNES 8.6. 1999/

Smrt je moje kamarádka,
koná dobrej skutek.
Až si pro mě jednou přijde
na sto procent jí to vyjde.
Neznám žádný zadní vrátka
kerejma bych utek.

Smrt je moje přítelkyně,
není třeba důtek.
Je to její svatý právo,
piju víc, než bejvá zdrávo,
takže bych byl pěkná svině,
kdybysem jí utek.

Smrt je moje kamarádka,
už mi stříhá knůtek.
Vypadám jak zvadlá kytka,
samej mejdan, samá pitka,
tváře vpadlý, chůze vratká,
jakpak bych jí utek?

Smrt je moje přítelkyně,
máma nosí smutek.
Zdá se mi to děsně dávno,
vše zapsáno, urovnáno
a já z tý pohřební síně
nikam jsem neutek.

28.11. 99
špitál
věnováno Karlu Škrabalovi a Daliboru Maňasovi

VĚZEŇSKÁ

Muklové choděj dokolečka
po vězeňským dvoře.
Ten, kdo má strejčka, v klidu to přečká,
daří se mu dobře.

Muklové choděj do zblbnutí
bachař z nich má prdel.
Copak já tě chlape nutil,
abys mi tu smrděl?

Hodinka na vzduchu stačí,
nastoupit a sčítat.
Kdo po křivý cestě kráčí
musí za to pykat.

Vrahouni i mladý ucha,
kápo se svým zajdou
po večerce budou juchat
nad tou borskou čajdou.

Proč já jsem tam vlastně seděl?
Víš, že ani nevím.
Jen jedno jsem dycky věděl –
– nenávidim režim!

28. 11. 99
špitál
věnováno NVÚ Plzeň-Bory

STARCI

Když takhle v létě popíjím pivo v parcích
procházejí se vokolo mě starci.
Procházej se, vyhřívaj starý kosti
a já jsem zhnusen vlastní ubohostí.

Popíjím pivo a jenom čas tu mařím,
závidím těm, kdož dožili se stáří.
Mě, boveráka ti úctyhodní kmeti
vodkopnout měli by, stejně jsem jen smetí.

V pětatřiceti chorý na duši i těle
nikoho nemám, ztratil jsem přátele.
Ti staří taky ví, že konec se už blíží …
Biologicky, jasně, bez potíží.

Maj to vše v čajku ti úctyhodní kmeti,
maj klidnej život, jezděj za nima děti.
Je s fanfárama pak do hrobu spustí,
mě světabol už nikdy neopustí.

Můj monolog však pokračuje dále,
tak jako voni se válim po špitálech.
Stařečkové si svýho zdraví cení,
já šťastnej jsem jen když pivečko pění.

Tak co mám povědět, když už je po funuse?
Radši to zabal, Homére, ty hnuse.
Co bude potom, stejně jenom čert ví.
Radši se voběs na pořádný větvi!

28.11. 99
špitál

KOMORY

Jak silná je víra,
když nepáchne síra,
když žaludek svírá
jen to hrozný nic.
A jak jsi vše snesl,
kolikkrát jsi hlesl
a kolikrát kles
smrt nezná hranic.

Tam v osvětimských komorách
každej zapomněl co je strach.
Od osvětimskejeh komínů
nemůžem čekat aminu.

Panstvo je na honu,
nás šest milionů
neslyší hlas zvonů
jen to hrozný nic.
Za co vlastně pykám,
když Jisgadal říkám,
se smrtí si tykám,
ta nezná hranic.

Tam v osvětimských komorách
jsem jednou provždy masku stáh.
Od osvětimskejch komínů
nemůžem čekat aminu.

Tak jak se mám tvářit?
Na opadlý tváři
jen hexagram září,
to prokletý nic.
Jest napsáno v tóře,
že Chrám už je zbořen
já tež tý potvoře
nastavuju líc.

Tam v ostvětimských komorách
skončil bohabojný i vrah.
Žádnej z těch hroznejch komínů
nezeptal se tě na vinu …

29.11. 99
špitál

Z MÝHO POHLEDU …

Píšu prej básně dost cynický,
asi na tom něco bude.
Nebudem tady holt navždycky
a zubatá číhá všude.

Snažím se tvářiti stoicky,
tak raděj loknu si píva.
Může to bejt někdy praktický
na život takhle se dívat.

člověk přec nejni tvor fyzický,
do všech z nás Bůh duši vložil.
I já jsem příkladem typickým.
I já jsem si něco prožil.

Viděl jsem exitus poprvé,
k nebesům zvrácený oči.
Bylo to v pohodě, bez krve,
sestřička bála se vkročit.

Možná, že chcete mě lynčovat,
na světě je přeci krásně.
To raděj snažte se uschovat
pro svoje děti mý básně.

Dočetli jste báseň cynickou,
tak ještě musim vám říci,
děda zemřel smrtí klinickou,
já skončim před inkvizicí.

epilog:
 Mám pocit, že ty svý výlevy
 zaplatim jednou dost draze.
 Oddělí se zrní a plevy
 nebudou nikomu scházet

30.11. 99
špitál
věnováno jednomu z mých spolupacientů …

MRTVÁ KOČKA

Asi mám srdce jak kus ledu.
Ne, že bych se tím ňák zvlášť trápil.
Když hladí mě, tak stejné nepředu
a když mě bijí, tak nevytáhnu drápy.

Mám svoje ego, jenže zvrácený
a ksicht mám jak kočka Šklíba.
Dát se mnou řeč je předem ztracený.
Někde se asi stala chyba.

Asi mám srdce jak ledu kus.
Nevím, co je láska, a nevim, co je život.
Lou Reed mi zpívá krásně smutný blues,
v zapadlejch knajpách piju zvětralý pivo.

Na křižovatce cejtil jsem se bezpečně,
dyk dávno vím, že vše je předem daný.
Takže ten šofér brzdil stejně zbytečně
a na mou mrchu už se slítaj vrány.

30. 11. 99
špitál

CHYŽE POD HORAMA

Žaludek mi krysa hryže
a tvrdý mám játra.
Proto pod horama z chyže
koukám na vás spatra.

Piju líh jen neředěný,
nejsem žádnej vazal.
Dyk můj život nemá ceny
farář tuhle kázal.

Ať kobzole či brambory,
líh mi spálil držku.
Přijďte za mrou sem pod hory,
naliju vám trošku.

I když mám pořádnéj splávek,
zkusim jinou kůru.
Nasbírám pár lysohlávek,
proměním se v můru.

Né abyste udělali
z toho náký drama.
Praví chlap, co líh si pálil
z chyže pod horama.

1. 12. 99
špitál

PROSINEC

Začíná měsíc prosinec
a všude září stero svěc.
Kdo z nás se může honosit,
že nikoho se neprosil?
Ani, když mu šlo vo život
ani vo bůra na pivo.

Začíná měsíc prosinec
a je to vlastně vážná věc.
Zda přeci jenom zvohnout hřbet
/dyk je to fakt už naposled/.
Či nikdy více neprosit
a nosit co se nenosí.

Začíná měsíc prosinec,
to ví snad každéj pitomec,
že kdo si hraje na chudý,
šije si kabát z vostudy.
Že nikdo nejni včerejší,
by dal nám na chléb vezdejší.

Začíná měsíc prosinec,
tak vše nejlepší nakonec.
Zůstaňme radši v pokleku,
nejlíp v šaškovskym převleku.
Kéž tlustéj jsem jak podsvinče …
Děkuju, pane Prosince!

2.12. 99
špitál

KÁMEN

Tiše a nehybně jak žena Lotova
náhrobek můj jak výstraha stojí.
Tam kdesi v koutě zpustlého hřbitova
a já se nazpět ohlídnout bojím.

Bych nezkameněl jako žena Lotova;
nechci tam dřív, než bude to nutné.
Tak raděj nechodim vokolo hřbitova,
nechodim raděj na to místo smutné.

Jelikož vím, že ten kámen je pro mne připraven,
i když je zatím čistý, bezejmenný.
Toť hlavní důvod, proč nevycházím ven,
jsem paranoik a nechci tropit scény.

Nechci brát mrtvým jejich zasloužený klid,
svým divným zjevem, jenž připomíná blázna.
Od podsvětních potvor mohl bych býti zbit …
V hospodě sedim a civim do prázdna.

V hospodě sedí a na kámen mysli
mí soupoutníci, co maj strach vylézt ven.
V hospodě sedí zalezlí jak sysli,
všichni jsou v černým, každej je připraven.

Nechce se nám dřív, než to bude nutné,
jenže jsme slabí, ubozí a bezcenní.
I mistr tesař, náš Pán se někdy utne,
otočíš se a v tu ránu zkameníš.

3. 12. 99
špitál

ZIMA

Je vlezlá zima, v ulicích je kluzko
a stromy trčí nahé, bez listí.
Všem živejm tvorům začíná bejt úzko,
opilci choděj z hospod nejistí.

V parku promrzlej bezdomovec klímá,
zřejmě je dávno se vším smířený.
A vlezlá zima z něj všechny hříchy snímá,
i tu vypitou flašku Okeny.

Sýkorky mrznou, líto je mi ptáků,
nasypu jim slunečnicových jádýrek.
A abych setřás ten strach z vlkodlaků
sám pro sebe uspořádám večírek.

Večírek běží, zpívá Mejla Hlavsa,
zima zalejzá až do mýho podkroví.
Rumu ubejvá, venku je fakt pod psa,
babičky začínají péci cukroví.

Je vlezlá zima, na ulicích břečka,
snad mi aspoň jednu štamprli nalejí.
Bože, ať ještě tudle zimu přečkám,
i když vim, že žádný zázraky se nedějí.

3. 12. 99

špitál

MOŽNOST VOLBY

Z nadoblačných výšin,
tichounce jak myši
sklouznem dolů brzy
a to mě děsně mrzí.

Člověk nejni Bohem,
dávno jest démonem.
Šťastný jsou jen blázni,
co nežijou v bázni

před úklady světa.
Svět je přeci sketa.
Svět je přeci svině,
nafouklej jak dýně.

Blázen, ten se směje,
vůbec neví, kde je.
Na blázinci v cele
má vše u prdele.

A to mě děsně mrzí,
radš to skončim brzy.
Závidě těm bláznům
poctivě se máznu!

4.12. 99
špitál

MOTÁK

Včera jsem se zas plazil po kolenou
a vztekle tloukl hlavou o mříže.
Můj advokát má stejně dovolenou
a bachař sere na mý potíže.

Copak tě tady dobrý bydlo pálí
ptal se mě tuhle soudní porotce
Děsné tu smrdí kýbl na výkaly
a cejtim se tu jako ve hrobce.

Poslední dobou jde to se mnou z kopce,
mozek mám snad totálně vymytý.
Jak vlastně dlouho trčím na samotce?
Ach, vzal to čert, všecko je zabitý.

Za nocí sebou na kavalci házím,
představuji si muka v očistci.
A milost Bože, pořád nepřichází,
proč neskončil jsem raděj v blázinci.

Píšu vám totiž moták z cely smrti,
holt příliš často jsem se stavěl na zadní.
Ať vládnul, kdo vládnul, já byl dycky proti
a teď se chvěju, co když za pár dní
už nebudu se plazit po kolenou,
z vejšky se budu pěkně rozhlížet.
Půjdu na rande se svou vyvolenou,
už nebudu mít žádný potíže.

5.12.99
špitál

STRAŠIDLO

Zjevilo se mi dnes strašidlo
a zřejmě to nejni naposledy.
Jen jedinkrát na mě pohlédlo
a já byl jak stěna bledý.

Bylo dost podobný člověku –
zas se ty vzpomínky vracej.
S aktovkou, v solidním vobleku,
jako by šlo by právě z práce.

Opravdu, bylo to strašidlo,
zas se v tom kómatu kácim.
Víte-li co snad mi nabídl?
Považte, poctivou práci.

Ten duch, to byl děsnej ignorant,
možná, že z Armády spásy.
Já, starej lempl a fluktuant,
co tak rád skleničku dá si,

že bych měl – fuj tajxl – pracovat –
zas tahle pitomá věta.
Všechny svý ideje stornovat?
To bych byl opravdu sketa.

Kdepak, ty vodporný strašidlo,
já kterej se práce štítím,
raděj se pověsim na bidl,
než bych měl s dělníky výti.

5.12.99
špitál
věnováno Pavlušovi a ostatním povalečům

ČTYŘIKRÁT NE

Napřed mí přátelé, pak i má rodina,
no prostě každej mě nakonec vodkopne.
Jsem jenom vopilec, somrák, no spodina …
Dokážu někdy říct těm hajzlům ne?

Štěstí holt nepadá každýmu do klína,
i když to může bejt docela příjemné.
Já nejsem hrdina, každéj mě proklíná …
Dokážu někdy říct těm hajzlům ne?

Dyk žádná společnost nejni fakt povinna
živiti takový týpky, jako mne.
Vožralá moucha ve sklenici vod vína …
Dokážu někdy říct těm hajzlům ne?

Až jednou udeří poslední hodina,
může to přijíti každýho dne.
Má černá duše když vyletí z komína,
dokáže někdy říct těm hajzlům ne?

7.12. 99
špitál

NEZABIJEŠ

Zabít lze skrz ženskou, zabít lze z blbosti
zabít lze pro prachy, ze msty či ze zlosti.
Já můžu zabít a nebo být zabit,
ať nosím džíny či papežskej hábit,
Proboha, lidi, proč jsme tak slabí?

Toto jest tělo mé a toto krev moje
a že jsem silnější vzdávám se bez boje.
Co zejtra přijde, no to je snad nasnadě,
poslední mejdan v Getsemanský zahradě.
Všichni už vodpadli, já budu zabit,
proboha, kámoši, proč jste tak slabí?

Zabíjí prospěchář, zabíjí psychopat
a všechny zabije nakonec mistr kat.
Já můžu zabít a nebo být zabit,
ten bude lkát a onen zas slavit …
Probohat lidi, proč jsme tak slabí?

Tak už se probuď z tý vopice Jidáši,
dnes budeš podnikat a to dost vynáší.
A ty Petře nechrápej, kohout už kokrhá,
mý roucho sváteční lůza si roztrhá.
Né abych se dozvěděl, že byli jste srabi,
proboha, kámoši, proč jste tak slabí?

A tobě, dobytku, co sám nad sebou bliješ,
povídám člověče, nikdy už nezabiješ!

8.12. 99
špitál
věnováno památce Johna Lennona

INKVIZICE

Chtěl kdosi vědět cosi o tobě,
o tvojí víře, morálce a zvycích.
I sešle ďábla v lidský podobě,
nad světem bdící Svatou inkvizici.

Lip drží se člověk v porobě,
vysype i to, co nechtěl nikdy říci.
Když vidí ďábla v lidský podobě,
nad světem bdící Svatou inkvizici.

Povíš jim o svý duřevní chorobě,
o sodomii, vždycky při měsíci …
Tak to má rád ten ďábel v lidský podobě,
udělals radost Svatý inkvizici.

Povíš jim zkrátka všecko o sobě,
prozradíš nakonec i svý jméno krycí.
Posereš se před ďáblem v lidský podobě,
psem hlídajícím, Svatou inkvizicí.

Až budeš jednou nohou ve hrobě,
až svíjet se budeš v mukách na hranici,
pověz pak v pekle, že jsi v lidský podobě
již Ďábla spatřil – Svatou inkvizici.

8.12. 1999
špitál

ČLOVĚK Z MĚSTA

Jsem člověk z města a jsem tomu rád,
miluju ten jeho smog.
Kde jinde bych si moh vychutnat
přítomnost dealerů drog.

Ty davy lidí, stále se ženoucí,
aniž by věděly kam.
A prostituce pokoutně kvetoucí,
ne, nikdy nechci být sám.

Ty snědé ruce šikovných kapsářek,
už bych nemoh bez nich žít.
Nač by mi byl kraj lesů, luhů a řek?
Mám svůj panelový byt.

Polykám ozón z komínů továren
anebo hospodský puch.
Šat můj je špínou chodníků poválen,
ne, nesnes bych jinej vzduch.

Jsem Člověk z města a jsem tomu rád,
nevylezu ze svý čtvrti.
Až bude nejhůř, můžu přec zavolat
svý věrný kámošce Smrti.

9.12. 99
špitál

TLENÍ

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
když na nás najednou přichází tlení.
Není to tak hrozný, jak hy se mohlo zdát,
když člověk začne se pozvolna rozpadat.

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
jen jedna forma ve druhou se změní.
A to je přec úděl každýho člověka,
já dávno smířil se, zázraky nečekám.

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
je to tak prosté, událost každodenní.
Tělo jest obalem, mysleme na duši,
stejně jsme v hnisu svém zabředlý po uši.

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
tak nač ty modlitby, naco to klení.
Z hřbitovů vane k nám ta vůně nasládlá,
znáte snad, doktore, lepšího divadla?

Pravím vám, přátelé, že to nic není,
když na nás najednou přichází tlení.
Materie zmizela, zbyl tu nevřední duch,
už musim přestat psát, kouká se lapiduch.

9. 12. 99
špitál

ORIGINÁL

Ne každej obraz je originál,
existujou přec i kopie.
Možná, že zralej jsem pro kriminál,
nejsem však úplná bestie.

Lidi lžou, jen se jim vod hub práší,
i já bejvám s pravdou na štíru.
Však když mi v kebuli zaharaší,
svěřim se radš kusu papíru.

Ne každá báseň je originál,
možno se pod ni jen podepsat.
Teď všichni k nebesům ruce spínaj,
takový měli by vodepsat.

Lidi se děsivě nenávidí,
vod těch dob, co byl stvořen svět.
Sotva náký ovace sklidí,
kdo by chtěl těm stvůrám povědět,

že nikdo z nás nejni originál,
jsme jenom prachsprostý kopie.
Po tváři teče mi čísi slina,
štasten, kdo první se poblije …

10.12. 99
špitál

DERNIÉRA

Tohleto smutná je derniéra
na polorozpadlým už jevišti.
Mamon je ďáblův syn, zloba dcera.
Proč lidi k sobě jsou tak nelidští?

Tohleto smutná je derniéra,
typická ukázka bezmoci.
Jenže to nejni už moje sféra
nemůžu nikomu pomoci.

Tohleto smutná je derniéra,
smrtka má podivnou podobu.
Zapomeň na to, co bylo včera,
společně klesáme do hrobu.

Tohleto smutná je derniéra,
ticho a prázdno je v hledišti.
Odcházím sám a děsně nerad
ohlížím se po svým Kolišti.

10.12. 99
špitál
věnováno personálu a pacientům nemocnice,
do zkázy se hroutivší

JEDNÁNÍ

Tak už se konečně domluvte, pánové,
skončete tohleto stupidní divadlo.
Já už jsem stejní z vás dočista hotovej,
ať už se konečně votevře propadlo.

Civim tu do stropu, zralej jsem na provaz,
tak už se domluvte vy černý taláry.
Napřed se vožerte, potom to půjde snáz,
ať už mě konečně naložej na máry.

Ctíte kult člověka, chcete bejt humánní,
jeden lump, žádnéj lump, na tom přec nesejde.
To vaše kecání k šílenství dohání.
Dyk přeci po smrti v pekle se zas sejdem.

Takový vohledy skrze mě, krucifix,
ať táhne do hajzlu pitoměj advokát.
Už stojim na břehu tý černý řéky Styx
a kát se nebudu, jen ať už přijde kat.

To vaše jednání je pořád patové,
nejni mezi váma žádnej pořádnéj chlap,
kerej by řek; Skončeme to, pánové
a já bych konečně tu hnusnou držku zklap.

11.12. 99
špitál

TMA

Kolem je tma jako v nejhlubší hrobce
s jestli nevěříš, kouknout se běž.
Jak lehký je udolat z berana skopce
a ještě snadnější z člověka zvěř.

Kolem je tma jako o Velkým pátku,
když slunce zakryl mrak, pamatuješ?
Měl bych si uvázat na krk oprátku,
můžu-li poradit, učiň to též.

Kolem je tma jako tam dole v pekle,
chceš-li se zpovídat, ďáblu se svěř.
Do kotle hodí tě, přiklopí deklem,
tam můžeš přemejšlet, co pravda, co lež.

Kolem je tma jako v matčině lůně,
však nikde na světě neuspěješ.
Víš, ty můj maličkej, svět dávno stůně,
všichni tu malí jsme, menší než veš.

Kolem je tma jako v nejhlubší hrobce,
věříš-li něčemu, klidně si věř.
Já věřim tomu, že dělaj z nás blbce
a to, co povídaj, lež je jak věž.

12.12. 99
špitál

ŠPINAVEJ /TRAMPSKÝ SONG/

Jsem známej po brněnskejch bufetech,
s rozkoší vylizuju vomáčku.
A jen tak z principu nikdy neplatim cech,
ani když jsem totálně na sračku.
Ale co na tom, mě je tady hej,
všichni mi říkaj Špinavěj, Špinavěj …

Abych uniknul vašim všedním starostem,
zazpívám píseň na veselou notu.
Hodim si chrupku zrovna tady pod mostem,
až bude nejhůř, dám se na žebrotu.
Ale co na tom, mě je tady hej,
všichni mi ríkaj Špinavěj, Špinavěj …

Namísto džínů nosim starý modráky,
ze starejch škrpálů lezou palce bosý.
Tak nechte žít ty vodporný somráky,
dyk nejsme lidi, my jsme jenom cosi
Ale co na tom, mě je tady hej,
všichni mi ríkaj Špinavěj, Špinavěj …

Já vím, že asi tady dávno překážím,
udělám místo taky pro ty druhý.
Dnes při filcunku na brněnským nádraží
na světlo vynesli moje tělo tuhý.
Ale co na tom, bylo mi tu hej,
škoda, že zkalil Špinavej, Špinavej …

12.12. 99
špitál

RANNÍ ÚLET

A oběšenci kývají se sem a zase tam
a já se jich ztuhlými prsty dotýkám.
Necejtim žádnej vodpor, necejtim žádnej strach,
tak jako tak, všichni rozpadnem se v prach.

Ať byla antika či ať byl středověk
ta nemoc je v nás a nejni na ni lék.
Ať svatej jsem nebo z vilnosti vrah,
tak jako tak, všichni se rozpadnem v prach.

Tam za městem, co stálo popraviště;
to všichni věděli, že nejni žádný příště,
jen ďáblu říci, aby v prdel táh,
tak jako tak, všichni se rozpadnem v prach.

A nevěřte tomu, že bylo nevinných,
tam za vohradou slyšim voplzlej smích.
To pařát smrti asi na mě šáh,
tak jako tak, všichni se rozpadnem v prach.

A oběšenci kývají se sem a zase tam,
co na tom, že jsem a nima zůstal sám.
Necejtim nic, ani pekelnej pach,
tak jako tak, všichni se rozpadnem v prach.

13. 12. 99
špitál

VÁNOCE V BLÁZINCI

Senilní báby z dobročinnejch spolků
věší podivný, děsivý příšery
na zlámaný větve pokroucenejch stromlů.
Jak nechutný jsou Štědrý večery …

Dárky se hoděj zpátky na smetiště,
dyk příští rok nám rozdají je zas.
A jenom strach, ten drží se jako klíště,
ať všední den, ať vánočí je čas.

Vánoční kapr jak loni trochu smrdí
krví a lidma, pachem zabíjení.
Nevím, naco jste moji bližní hrdí,
proč tohle nechutný představení?

pro nás, který jste dávno zavrhli,
jsme kreatury, nebezpeční cvoci.
Za všechny prosím, jestli byste nemohli
dáti nám pokoj aspoň o Vánocích.

Vím, příští rok bude zasestejný,
přinutíte nás opustit svoji klec.
Jenže tam v kleci, mezi svými lejny
se lépe cítí každej šílenec.

14.12. 99
špitál

ČLOVĚK ODJINUD

Jsem zřejmě člověk odjinud,
proto se asi houpu na provaze.
A spolu se mnou i můj blud,
aby svět skrz mě nepropadl zkáze.

Kolik bych mohl napáchati škod,
zničil bych svět váš vzkvétající.
Nestačí mříže, okovy či plot,
proto jste raděj postavili šibenici.

Sám soudce Lynch vám dává tuhle radu,
už visim? jazyk zvolna otéká.
Nikdy přec nemůže být na závadu
pro dobro věci popraviti člověka.

Předtím však zmlátit, co se do něj vejde,
zbavit tak svět těch nejstrašnějších hrůz.
S řetězy v rukou se na náměstí sejde
bojůvka skinů, potažmo lůza lůz.

A člověk odjinud již přestal existovat,
ty jeho bludy se staly směšnou frází.
Všichni jdou pít, souložit či onanovat,
zachránili svět, řítivší se do zkázy.

14.12. 99
špitál

POSLEDNÍ VĚZEŇ /PROSBA/

Jako poslední vězen v Bastile,
cejtim se teďko v tomhle špitále.
Zdaleka však nejsem ještě u cíle,
černej jsem, jak kdybych prolez kanálem.

Jako poslední vězen, markýz de Sade,
chřestím řetězy, zřejmě zbytečně.
Tak zkuste se nade mnou slitovat,
nechci vypustit duši na pryčně.

Jako poslední vězen v Bastile
blbnu už z ponorkový nemoci.
Tak deset piv, hned bych byl zase při síle,
zkuste mi, kamarádi pomoci.

Jako poslední vězen, markýz de Sade,
tak jak on mám ze sna hrůzný vidiny.
Snad nechcete mý ego ušlapat,
nejsem přec žádný dědek úchylný.

Jsem jen poslední vězen v Bastile,
tak vymyslete ňákou aminu.
Nebo zahynu s tímhle špitálem …
Provaz si kolem krku ovinu!

15.12. 99
špitál

NAVZDORY …

Navzdory básník pije,
co říkám pije, on přímo chlastá.
Přestat pít, to je utopie,
alkoholici, zvláštní to je kasta.

Navzdory básník pije
a nemusí ho nikdo k tomu nutit.
Hned ráno pod obraz se zlije,
by potírat moh abstinenční hnutí.

Navzdory básník pije,
dvacet piv a to je ještě málo.
Poněvač jen když se řádně zryje
utkat se může se samým MUDr. Skálou.

Navzdory básník pije,
co na tom, že mu tvrdnou játra.
Tem dole, u jeho nohou hnije
ta zpropadená abstinenční chátra.

Navzdory básník píval
a nechcete-li, aby vás tu strašil,
dejte mu, co v žití svém rád míval –
– už na mém hrobě chmelový keř raší.

15.12. 99
špitál
věnováno Mgr. Villonovi, paní Loukotkové a všem alkoholikům

LOĎ BLÁZNŮ

Táta se upil, máma utopila,
ani já nebyl nikdy zcela košer.
Jediná možnost zbavit se kripla
byla hrůzná Loď bláznů Hieronyma Bosche.

Vyhublej jsem byl tehdá jako třtina,
hlady a zimou zřejmě bych už pošel.
Raděj se plavím kalnou vodou Rýna
na Lodi bláznů Hieronyma Bosche.

Sedíme tupě, čekáme co bude,
ta kocábka je z proutěného koše.
Kolikpak živých na konci cesty zbude
na hrůzrý lodi Hieronyma Bocche.

Co bude zejtra, co nás všecky čeká,
ve světlý chvilce i modlit jsen se zkoušel,
i když je jasný, že pohltí nás řeka:
Hrůznou Loď bláznů Hieronyma Bosche.

Se mi to kecá, lidyž jsem dávno v Pánu,
však nechce se mi dělat v pekle světlonoše.
Vím přec, co spatřim, až jednou z mrtvých vstanu:
Hrůznou Loď bláznů Hieronyma Bosche.

16.12. 99
špitál

BALADA KACÍŘSKÁ

Nechci, by mi zpíval andělský chór,
nechtěl bych slyšet aleluja.
Raděj, ať lidi mi furt do potvor
nadávaj, aspoň vím, že jsem to já,

že v očích mám jak dycky zlobu a vzdor,
neuslyším nikdy aleluja,
jen křik lůzy zblázněný: Na toho mor!
Dobře mi tak, aspoň vím, že jsem to já.

Co vokolo vidim, nemůže bejt ráj.
Ti černí to přeci nejsou andělé.
Do nebe přijdou ti, co na to maj,
to nejsem já a mi přátelé.

Jsme odporná chátra, lotři, zloději,
když nade vše je nám hříšný chtíč.
Proto nám andělé Gloria nepějí?
proto si satanáš chystá již bič,

proto jsem po smrti obviněn z hereze,
spálej mý kosti a s nima i dílo mý.
Jsem zvmlý básník, co v prdel neleze,
i kdyby dočkat se měl příští Sodomy.

17.12. 99
špitál

MARNÝ HLEDÁNÍ

Marně mě hledá má deprese,
ta děvka shání mě stále.
Bydlim teď na jiný adrese,
už měsíc jsem ve špitále.

Marně mě hledají poldové,
nevim, co na mě furt mají.
Dyk už jsem naprosto hotověj.
I lumpové umírají.

Já zes marně hledám přátele,
i kdyby tu náký zbyli,
tvářili by se dost kysele,
když by ten můj ksicht spatřili.

Už dávno nehledám děvčata,
dyk je to zbytečná práce.
Všechny jsou husy a telata
a mě se nechce furt zvracet.

Marný je todlevo hledání,
můj pohled nepěkně studí.
Vzal jsem si pár prášků na spaní,
ráno se už neprobudil.

17.12. 99
špitál

ŠTĚSTÍ

Lidi si přejou k Vánocům štěstí,
může to bejt možné fajn věc.
Já dostal nedávno zas ránu pěstí
neboť jsem grázl a bezdomovec.

Lidi si přejou k Vánocům štěstí,
sejdou se u rodinného krbu.
I já si nasbíral hromádku klestí,
u ohně sedim a vši si drbu.

Lidi si přejou k Vánocům štěstí,
děti se radujou z dárků.
Já, kerej zamlada dal se na zcestí
popíjím Okenu v parku.

Lidi si přejou k Vánocům štěstí,
purpura na plotně voní.
Jim snad může náký štěstí kvésti,
já jsem holt jinej než voni.

Lidi si přejou k Vánocům štěstí,
přejou si dnes, přáli si kdysi.
Tolika štěstí nemoh bych snésti...
Podivná figura na stromku visí.

18. 12. 99
špitál
věnováno všem těm předvánočním stupiditám,
jimiž nás média zahlcují …

MALLEUS MALEFICARUM

Kdysi dva mniši, zřejmě dost opilí,
už jim to víno lezlo ne rozum,
zvrhlý chtíč aby v těle zabili,
sepsali Malleus maleficarum.

Toho se právníci hned chopili,
přisát se k horkým dívčím rtům,
či zůstat samoten s ženou na chvíli
zakazuje Malleus maleficarum.

Pak ty chuděry ženský katům hodili,
oddávajíce se masturbačním snům.
Všechno pak na hranicích spálili,
jak káže Malleus maleficarum.

Nejdřív je v mučírnách však trápili,
pacholci zvrhlí předváděli svůj um.
Údy lámali, prsty drtili,
tak káže Malleus maleficarum.

A všichni psi v dědině zavyli,
jak výti vlastní je jen psům,
lidem zas dáno býti zavilí.
Je to hnus o Melleus maleficarum.

18.12. 99
špitál
Malleus maleficarum – Kladivo na čarodějnice,
dílo dvou dominikánských mnichů, stěžejní pilíř inkvizice,
tisíce nevinných poslalo to na hranice …
pozn. aut.

PATTI BLUES

Někdy jsem dost blízko mrtvici
přeludů divnejch se lekám.
Proč jít ke konešný stanici,
když Petinka na mě doma čeká.

Klaustrofob v zavřený krabici,
zbytečně řve, marně se vzteká.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka doma mě čeká.

Šílenství překročit hranici,
snadnej úkol pro člověka.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka mě doma čeká.

V zahradě zpívají slavíci,
prase na porážce heká.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka doma mě čeká.

A rajké jablko zrající –
– člověk je povaha měkká.
Proč jít ke konečný stanici,
když Petinka doma mě čeká.

Někdy jsem dole, jindy na špici,
špitálskej mundůr si svlékám.
Kočičky sepsaly petici:
Petinka Homéra čeká!

18.12. 99
špitál
věnováno Petince a všem hodnejm kočičkám

KOŘENY

Zpět vrátiti se ke kořenům,
raději se snažit nemyslet.
Ideu nikdy nepřeklenu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
nečekat na nic, raděj hned.
Ztratit se někde v bezejmenu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
události už ztrácej sled.
Sledovat čas už nemá cenu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
někdy snad musel začít svět.
Vyměnit vše za vlastní měnu,
možná, že dnes je naposled.

Zpět vrátiti se ke kořenům,
rozříznout tenhle prokletej vřed.
Uvolnit prostor krvi, hlenům,
možná, že dnes je naposled.

19.12. 99
špitál

JIHLAVA

U svatýho Jakubi pod věží
někdo leží, asi spad.
Stalo se to, co mu náleží,
zřejmě je sám tomu rád.

U svatýho Jakuba pod věží
stálo kdys město a hrad.
Teď jenom pár mrtvol tam leží,
tak nutno skutečnost brát.

U svatýho Jakuba pod věží --
-- jak se to jen mohlo stát.
Lidi jsou vodporný pozéři,
furt musej divadlo hrát.

U svatýho Jakuba pod věží
udělej rač čelen vzad.
Nikdy jsem nikomu nevěřil,
nemusím vodpovídat.

U svatýho Jakuba pod věží
někdo leží, asi spad.
Jihlavskéj ježek se naježil,
proč všecky pryč nevyhnat.

U svatýho Jakuba pod věží
nechce mě nikdo už znát.
Vyvolený jsou jen někteří,
vostatní musejí zrát.

20.12. 99
špitál
věnováno L + Š

KONEC

Teď, když jsme dospěli ke konci –
– před náma propast na nás zívá.
Čípak že jsme vlastně potomci?
Skutečnost bývá však ošklivá.

Teď, když jsme dospěli ke konci.
chválabohu se nic neděje.
Víme, že jsme děsný pitomci,
nevědomost nám jen prospěje.

Člověka když stojí tak na konci,
cesty, jež nikam už nevede
neměl by mít místo na slunci,
jenže s tím nikdo nic nesvede.

Ježtěže stojímé na konci,
před náma propast, at nespadneš.
Tak tedy na zdraví, holomci,
co že to jsme, no přeci zvěř!

Dopotáceti se na konec,
to je věc, přátelé nádherná.
Říci si přec jenom spadla klec.
Skutečnost však bývá mizerná.

20.12. 99
špitál