D N O #44
|
TROJKLANNÉ [PO]DNĚ[TY] DИO má žízeň jako trám … sem-tam vidí v oku otřesené mateř/štiny štinu, ač nevidí si na [š]pičku paty, málo platný … štika štěká něhu na břehu, dění údivu dává se ZA rozednění do běhu, DИO jde napřed, břeh následuje, souběh je březí, hladina to sleduje, ryba mlčky trhá sítě oční sítnice, mrská sebou, mrká mrcasí se, mrouká, mrká, mňouká mile mateřsky, je to hezký, tře se a třese se jako tříska v oku, úž si nevyčítá ani úzká brána, je usebrána, promlouvá na rybáře: Ty a rybář lidu?! Tři[krát] ZA[přeš] trinitas, dříve než rudý kokot na střeše třikrát ustrašeně ZAkokrhá, hře hřebínek spadne na DИO, ale [ne]byla by to ekumena nomenklatury kultu štika, aby [ne]měla pod obočím trámoví krvavého potu krovu kopuly kostelní třísky velí[kého] třesky plesk, třísla třís[kajícího] do kotle organické buňky banky organizace zase vysazující nová písmena plamenných písní. Orgán, ač do kouta ZAhnán a časem [od]rán, ba odrbán, do roka a DO DИA … odrazí se ode DИA. Stačí pochopit mateřskou řeč a máš v ní stejně hluboký základ jako v hebrejštině či latině, ačkoli tou se učenci povyšují jako pyšná princezna. To nevadí, jejich umění už končí, je NA DИĚ.
|
D N O #44 [léto 2026]
Obsah: |