D N O #43
|
STOPY STOUPY SPODNÍCH OUDŮ Módou dnešní doby je vrstvení. 43 je štos DEN. Hlavu má jak pšššt[ros] pod břichem v písku [pí]sní… pšššt… pískle píská, jak píst hvízdne, dnes a denně nejeden pojem ošidností ožije, kolem horké kaše krouží, ošije se a hned si nabídne. Záminkou pravidla uctívá výjimku, prokouše se až na DNO a než nahota se nadá, naučí ji jódlovat, pevná půda nad hlavou se dohledá…
DNO hladomorny z jejíhož DNA i ve dne vidíš vše co ve snách se bojíš viděti. Jak akrobati připravující NA DNĚ sopek… ohňostroj v čas vinobraní… třísla se třou, třesou se… jako barevné balónky v šumícím proudu gejzíru, jenž vrhal ZE DNA tvůj věčný stesk. Vzejde snad silná vlna ZE DNA, která směr ukáže tvé cestě? Svět se jen trochu nadechl a už opět klesá KE DNU, ale duše zřetelně cítí své DNO pokryté údery a je jí úzko z tolika nezvratných důkazů pádu.
NA DNĚ všech věcí TEĎ nevidím nic. NA DNĚ mých očí však dál svítí někdejší hvězdy. Poznání, v nichž nenalezeš DNA poznání, jichž člověk nepozná. Na samém DNĚ loďky života, který mi patří tak málo jako skafandr slonovi… Hledám čistotu jen na úplném DNĚ kanálů. Blíž a blíž k opojným mdlým vůním sněti, kterými dýchají DNA rozbahněných jam. Čtu tvoje jméno – je to klam. Jak ocitl jsem se mezi těly jež leží NA DNĚ těchto jam? |
D N O #43 [zima 2026]
Obsah: |