D N O #26
|
V tomto čísle DNA jsou zmnoženy obrazové přílohy jako obloha (příloha) centrálního menu. A co že má být tím centrem? Samonezřejmě zřetel zornice, protože co se týče božského pokrmu, ten údajně chutná jinak ve stavu beztíže než v pozemském suterénu. Tvary jsou světelnou latencí. Sunt lumina! Kráska si hraje na schovávanou a poznáš ji podle toho, že je inframorfní. Světlo je arché toho, co je zjeveno v obraze. V/ní/mající subjekt je obecninou a látka strukturou. Údajně má všechno své meze, ačkoli se do exegese jakákoli teze vleze, tedy i její vyvrácení a dveřmi vyhozená se vrací ok(-n-)em s násobkem ještě horších. Zorného pole názor je náš vzor od zde/nyní až za obzor. Bez reprízy není rytmu, obraz zapudil tmu a oddal se dálce, látce, lásce. Vibrace musí se stále vracet, bere nohy na ramena, znova a znova, jen minulost je modální instancí. Hvězdné nebe pode mnou a mravní zákon se rozpouští – raz dva – na dlažbě čerstvě umetené nočním deštěm rachotí pásy obrněnce č. 23 a tříská pochodová – raz dva – jiná je doba, jiné jsou mravy Buď připraven! Buď popraven! Zorné pole zastřela řasenka hybridní ideologie. |
D N O #26 [léto 2017]
Obsah: |