Čevnová noc – Hermann Hesse

Nad korunami rozsochatých stromů oblohou pokojně pluly oblaky … nad oblaky ve vzduchu viselo ticho a zářil Měsíc.

V zahradách i v tmavém parku se v jemném vánku prolínaly a pulsovaly vůně. Ušlechtilá vůně růží vibrovala ve vzduchu, prostupoval ji nespoutaný karafiát, rozechvíval vanilkový otočník, okolo se rozléval šeřík.

Vše vzrušením a horlivou vášní přebíjela vůně jasmínu … sladká, agresivní vůně naplňuje smyslnou touhou kouzlo letní noci. Valila se v širokých vlnách do hlubiny starého parku … omamná, vlahá, těkavá jako obrazy milostných myšlenek.

Hudba klavíru – tlumená rudými závěsy – se drala ven rozsvícenými otevřenými okny zahradního domku. Ruku v ruce s teplou barvou světel radostně letěla po širokém kamenné schodišti, kterým se vcházelo do parku, aby se rozplynula mezi růžemi a jasmínovými keři. Ztlumený tón se rozléhal potemnělým altánem a po cestách mizel … pod buky ve tmě se pohupovala ve vlnách doznívající květinové vůně.Spolu utonuly v mohutném listoví. Průhledný měsíc zaléval namodralým světlem ticho a stíny vlahé letní noci.

V půlkruhu kaštanů, který tvořil vstup do parku bylo zřetelně vidět ovál měsíce. Stranou ve stínu stála pískovcová lavička.

V zahradním domku hrála na klavír krásná a mladá dáma. Věděla … na kamenné lavičce sedí básník … v srdci beznaděj a lásku. Věděla … miluje její krásu chlapeckou láskou. Jeho láska se odrážela v novém nepoznaném zrcadle vzrušení. Večer co večer nacházela na klavíru – na tichých černých a bílých klávesách – čerstvou, voňavou, purpurovou růži. Musela květinu vzít do ruky, aby se mohla dát do hry. Pokaždé tam ležely rukou psané verše na bílém listu pápíru … pokaždé podepsané novým jménem. Obsahovaly slova a básníkovo šílení. Ve verších psal o růžích … o řůži, která rudé růže nádherou překonává.

Mladé dámě nic nebylo proti mysli … milovala … vše poetické, romnantické … vše pěkné … srozumitelné … lichotky. Z veršů poznala, že jim básník věnuje všechen čas … byly plné přesně odměřených tvarů a slova zářila jako zlatá ozdoba vykládaných diadémů. Verše měly závidění hodný osud … spočinuly na nich krásné oči syté ženy, která je zvedla krásnými, růžovýcmi ženskými prsty a vložila do hedábné složky.

Mladá dáma se odmlčela … ovíjela se růží a potom listem s verši … polichocena … potěšena. Chvíli hledala v notových sešitech, aby jeden z nich položila na šikmý stojan ve tvaru kytary. Začala hrát Mozartovu bagatelu. Půvabná hudba se nesla lehkým, elegantním krokem, nenuceně se ohýbalka v úžasu … eufonii … zejména basy … jako by se vytratily variace … hlubokým hlasem opakovala hlavní větu … jako životem přesycený stařec, který sleduje mladé tanečníky.

Během hry dáma občas naklonila svou krásnou blonďatou hlavu na stranu a pomyslela na básníka naplněna pocitem radosti. Dokázala si ho jasně představit … sedí na půlkruhové pískovcové lavici pod kaštany a hluboké oči upírá na měsíční oblohu … s tichým povzdechem otáčí tmavou hlavu k zahradnímu domku a dychtivě naslouchá tónům hudby. Byl bledý, tvář … vzdorná a pevná, skrývala dojemnou bezmoc a chlapecké rysy.

Hudba utla, noční ticho se rozlilo jako temné jezero nad nedokončenou utonulou melodií.

Krásná mladá dáma tiše odešla … klobouk nechala ležet v zahradním domku a vrátila se do zámku. Uprostřed růžové zahrady, kde se mezi kulatými záhony potlávají široké cesty se zastavila. Napadlo ji … otočila se pomalým krokem mířila ke schodům, které vedly k parku. Pomalu a se vztyčenou hlavou procházela mezi křovím a pomalu kráčela nahoru po širokých kamenných schodech. Vstoupila do temného půlkruhu kaštanů, kde v hlubokém stínu seděl básník.

Překročila hranici stínu a udělala několik kroků do světelného oválu … položil mu obě ruce na šíji. Hlavu dozadu zakloněnou zůstala vzpřímeně, prostopášně stát jako zahradní víla ponořená v měsíčním světle. Zhluboka se nadechla. Krása z ní sálala, zářila v temném stínu starých stromů. Básník tiše naslouchal tmě  … a třásl vzrušením … v okamžiku vyvrcholení.

Po chvíli se dáma otočila … ozvěna jejích kroků se ztratila v zahradních cestách.

V duši básníka, který se předklonil a sledoval ji planoucíma očima, rostly verše neslýchané touhy.

Krásná dáma v ložnici snila tutéž báseň … naplněná zvědavostí se těšila na další večer … další verše. Zároveň okusila celou blaženost sladké vteřiny v půlkruhu kaštanů … v tváři se jí rozprostěl úsměv, který patří k mladým dívkám.

(in Gesammmelte Erzählungen. Band 1; Suhrkamp Verlag. Frankfurt am Main 1996)