Certs, il ne peut etre question pour moi, de retournes á Brno – Jean Genet

Jean Genet 18. července 1936 dezertoval z Francouzské armády. Přes Itálii, Albánii, Jugoslávii, Rakousko dorazil v dešti do Brna. V Deníku zloděje píše: Hranice překračuji v noci, za tísnivých podzimů …

V Brně bydlel na balkóně bytu sociálně dememokratické političky židovského původu Lily Pringsheimové, která v Československu s rodinou našla asyl na útěku před nacismem. Lily Pringsheimová se angažovala v Internationale Liga für Menschenrechte, která podporovala uprchlíky. Pokladnicí německé sekce Ligy byla Anna Blochová, která se prostřednictvým Lily Pringsheimové seznámila Genetem. Romantický mladík se stal domácím učitelem francouzštiny.

Na jaře dává Genet Brnu i paní továrníkové sbohem a odchází do Polska, kde je však záhy zadržen a internován ve vězení. Z Katovic poprvé píše Annie Blochové. Z Polska se přes Berlín se vrací do Paříže. Jako dezertér žije pod falešným jménem, živí se kráděžemi a prostitucí.

V době , kdy Genet dopisy psal   rok 1937 – se literaturou nezabýval vážně. Svou prvotinu Notre-Dame des Fleur (Paní Marie Květná) začal psát, jako homoerotickou fantazii, ve vězení ve Fresnes v roce 1942. Dopisy jsou literárně stylizovány. Gentovi je nejpíše jasné, že se s Annie Blochovou v životě nesetká – on homoprostitut a příležitostný zloděj, který přežívá na okraji společnosti, ona manželka bohatého Brněnského továrníka – tak dává volný průchod fantazii. Pro svůj sloh texty připomínasjí kurtoazní poesii, nejspíš jsou zamýšleny jako cvičení ve francouzštině pro paní továrníkovou.

Annie Blochová zůstala V Brně do okupace v březnu 1939. Fatalismus jejího muže se jim stal téměř osudným. Majetku se zmocnila Říše; Blochovým se však podařilo uplatit důstojníka SS a spěšně opustit Brno.

Katovice

Zasmušilý den, zakalený kouřem stovek továrních komínů … policejní manévry na stopě strašnému tajemství … větří vězení z červených cihel, nekonečné čekání v celách, výslechy a uprostřed všech těch zmatečných vjemů mě chlácholila vzpomínka na Vás – madame … milá přítelkyně … to byly mé první dojmy z Polska.

Proč Vám povídám o Polsku, když Vás chci poslouchat. Snad z ješitnosti, byl bych rád, kdybyste téma bylo méně závažné. Pane Bože, odpusť mi frivolní tón, přiznám se, že jsem v Brně šíleně toužil se Vám dvořit, avšak měl jsem měl strach z odmítnutí, že hořím touhou po tom, něžně k Vám mluvit. Musím nutně dokola opakovat vzpomínky, protože zbaven všeho na světě, jsou právě vzpomínky mým jediným – mimochodem obrovským – bohatstvím, a ty, ve kterých se vynořujete z paměti, jsou těmi nejkrásnějšími. Prosím nehoďte tento list do ohně, pokud Vás takový začátek uráží, na další stránce se pokusím zůstat věcným. Ale dnes, kdy jsem dvakrát šťastný – protože mě propustili z vězení a mohu si Vámi povídat, čili nastokrát štastným – musíte uznat, rozhodně se Vám nevyznávám školometským tónem. Myslím, že ani takto mluvit nedokážu … snad proto jste mě nikdy nebrala vážně. „Je dítětem.“ pravděpodobně jste si pomyslela, „nevychovaným dítětem, které nemá rádo sendviče.“ Nabídli jste mi bonbóny. Popravdě se ke mně lépe hodily (mimochodem, byly vynikající, stejně jako sherry a dort, který se peče v Palestině už tisíc let a který mi Vaše paní matka nabídla) a já jsem nestydatě cucal ty bonbóny před očima polské policie. Chci vybudit ty nejhezčí vzpomínky. Představuji si Vaše těžké ebenové křeslo se sametovým čalouněním. Byla jste tak vážná! Teprve teď chápu, proč by vás moje chování mohlo šokovat. Avšak drahá Madame, lidská bolest, bolest jako spojení každodenního všedního utrpení a samoty, mnou neotřese natolik jako Vámi; číní mě také méně nešťastným, protože ji znám příliš dobře, než bych jí pohrdal.

Doslechl jsem se, že Blum[1] padl. To je zlé. Život není procházkou růžovým sadem, nýbrž je lemovám náhlými propady a stoupáními, i když člověk padne, tak to neznamená, že se nevyvíjí. Znamená to, že pokrok je těžký a musíme si ho zasloužit. Bolí mě, že nechcete vidět pokrok a že si myslíte, že jsme pouhými divochy, protože strpíme Hitlera a jeho družinu. Toužíte po míru, ideálu radosti a klidného života; není Vám jasné, že si ho člověk musí nejprve vybojovat! Zavrtíte hlavou a odpovíte, že to vše dávno víte, nebo se otočíte ke světlu proti stolu, kde jsou růže a cigarety – všechno víte a … a nic víc. A to je vše.

Pane Bože, musím Vás nudit. Odpusťte mi, prosím, pokud je to možné.

Co se děje, madame, v tom neutěšeném Brně? Jak snášíte poklidný život bez skutečné radosti (nebo se pletu?), protože zoufalství – kdy zoufáme ze všeho, pochybujeme o všem, co dělá člověka šťastným, se Vám vyhýbá?

Zatkli mě v hotelu, zavřeli na čtrnáct dní. Teď jsem úplně svobodný v Katovicích, kde doufám, že brzy – prosím, řekněte ano – dostanu od Vás dopis.

Ve vězení jsem nabyl bledost, která mi dodala romantický vzhled. Mrtvolná bledost mi dobře poslouží u konzula. Doufám si ho podmanit, aby mi vystavil pas, abych mohl odjet do zapovězené Říše. Proklínejte mě. Odpustíte mi ten ošklivý papír? S těžkým srdcem jsem pro něj hledal výmluvu: obchody nejsou zavřeny a díky Vaší péči mám peníze na nákup (ne obchodů, ale papíru!) – díky Vaší laskavosti dokážu dokonce říct, kdy Vám píšu. Komu se mám za náramkové hodinky poděkovat? Madame Scherbachové, nebo Vám madam? Ať to byl kdokoli – děkuji Vám. Brzy napíšu také Vaší paní matce. Bylo to ní krásné, že se mě ujala, bez okolků, že mě přijala takového, jaký jsem. Cítil jsem se u ní dobře; a to je, doufám, charakteristika citlivých lidí, že je s nimi člověku dobře. Málokdo to dokáže. A při mé zpupnosti je to skoro zázrak. Stačí se zeptat paní Pringsheimové!

Neustále mluvím o sobě chtěl bych povědět tisíc věcí o vězení, tisíc věcí, které by Vás zarmoutily. Tak o tom nemluvme vůbec.

Píšu právě na ultima pagina a ani jedním slovem jsem zatím nevyslovil to, co jsem Vám chtěl říct. Asi se nedokáži vyjádřit. Musím se smířit s tím, že nikdy neřeknu, co si myslím. Pokud uvidíte madame Scherbachovou dřív, než jí napíšu, řekněte jí, prosím řekni jí … ale co? Sám nevím. Přečtěte jí, co jsem o ní napsal. Pochopí, co jsem tím mínil.

A je to.

Váš

Jean Genet

Poste restante Katovice Polsko

Pane Bože, napsal jsem to hroznou francozštinou. Něměcky rozumím den ode dne lépe. Noviny dokážu přečíst skoro bez vynechávek.

Gracieuse Madame,

odkud bych Vám měl psát, odkud než ze své Paříže? Může Paříž patřit někomu jinému než mně, madame?

Nedokážete si představit, s jakou radostí, když jsem se procházel ponurými alejemi Tiergarten, dokola četl jsem váš dopis. Každá řádka okouzlila každý strom, každé slovo změkčovalo tvrdé, kamenné pohledy králů v Siegesallee. Dnes jsem konečně nazpět v milované Paříži. Mé milované Paříži! Zprofanované – uzemněné stovkami tisíc cizinců? Občánků na dovolené, pobledlých úředníků, neohrabaných dělníků … kam utéct před osudovou přitažlivostí beze stopy přátelství. Milovaná Paříži!

Dopis je odeslán z Montparnassu, protože právě tam jsem našel útočiště uprostřed davů, davů s nepřístupným pohledem nad kterých by se Vám zvedl žaludek.

Jak asi vypadá Paříž, jak se vyjímám já uprostřed vašich vysokých modrých hor? Stín vzpomínky, vzpomínka a stín.

Ukliďnuje mě, že La Coupole zůstala La Coupole a Montparnasse se nezměnil. Potkávám tu staré i nové přátele, avšak Vy tu nejste, tichá a smutná uprostřed toho shonu. Proč tu nejste, melancholická madame?

Sním o Vás. Někdy s Vámi uprostřed toho hluku a shonu mluvím. Paříž mě požírá. Chevalier zpívá. Lifar tančí. Eiffelova věž plive oheň. Proč tu nejste?

U bouquinisty jsem pro Vás vytrhl několik stránek z knihy poesie mladého tuláka – Rimbauda. Přečtěte si jeho Bateau ivre a vychutnejte si brutální poesii – srdcervoucí a přesto něžné verše. Kupte si tu knihu. Kdybych byl bohatý, poslal bych Vám ji.

Orientání masy! černé masy! masy vanilkové zmrzliny! obloha byla dnes šmolková a slunce se smálo.

Pojedete do Evropy? Evropy, která v Paříži začíná a v Paříži končí … z jednoho břehu Seiny na druhý břeh. Avšak mě vábí do Alžírsko, Niger, Kongo a nakonec obě Ameriky.

Výstavu[2] jsem ještě neviděl. Možná se půjdu večer podívat. Mám strach z šoku.

Přátelé zůstali přáteli – nemění se stejně jako kostelní zvony. Vnitřní vybavení v La Coupule se změnilo, nikoli však v Dome a Globe má otevřeno – milované kavárny! Rumunský ženský orchestr je pryč. Snad všechny dámy v růžových róbách zemřely a teď odpočívají ve violoncellech? Paříž! Berlín Brusel, Antverpy … Paříž je bláznivý sen!

Madame, milá přítelkyně, nemusíte hned krčit útlými rameny pod měkkým hedvábím vašich krásných šatů. Zapamatujte si, že Paříž miluji stejně jako miluji Vás. Smiřte se s tím, že bych si přál mít Vás obě dvě jen pro sebe.

V La Coupole jsou blechy. Dívám se na ohnivě rudou hlavu vášnivé Židovky Marianne Oswaldové[3], Rachilde[4] v černé pojídá salát rukama, Polaire[5] vypadá jako špionka. Mluví se rumunsky, řecky, česky, portugalsky a občas i francouzsky.

Brzy odjíždím … na kterou písčinu jihu, do kterého Timbuktu, další marné tajemství? Víte, že největším tajemstvím je, že něco takového jako tajemství neexistuje?

Madame Scherbachová mi poslala dobré zprávy věci a snad se ozve z Amsterodamu, kam se jen tak nepodívám? Jak to zařídit?

Vy, madame s odvráceným zrakem, napíšete mi než se nalodím? Myslíte, že jsem se změnil. Však víte. Moje adresa:

Jean Gejietti
Poste restante
Poste centrale Paris

(Prokažte mi laskavost a vyřiďte toto jméno paní Pringsheimové. Zapomněl jsem jí ho říct.) Nashledanou madame, pozdravuje madame Scherbachovou, pořád na Vás myslím

Jean

Vyřiďte mé pozdravy servírce v té skvělé cukrárně.

Chère Madame,

Váš dopis bez úsměvu mne velmi zarmoutil … ale na co si mám stěžovat? Bezpochyby jsem si okolnostmi vynucený zájem, který jste mi v Brně v dobré víře prokazovala, špatně vyložil. Pamatuje si na mě vůbec někdo? nebo snad na kaštanový oblek, velmi romantický, avšak bez života, jako by v něm nikdy v nikdy nevězel člověk vržený větrem z hory do propasti? — tady jsem použil velmi dlouhou pomlčku. Nevěděl jsem, jak dál. Nestálý … Letmo mě napadlo, podobně jako Gabriele d'Annunzio, Vám poslat jen těchto prvních pět řádků tak, jak jsou. Přesto Vám mám co říct. Jednoduše … rád bych vedle Vás seděl a poslouchal nebo sám mluvil, chtěl bych Vám otoho tolik povědět, říkat věci, které Vám nechci psát. Tento tón Vás rozhořčil? Uznávám, že je to nevhodné, ale nejspíš se ho budu držet dál, protože ke mně patří. A napíšu velmi dlouhý dopis, abych proti Vašemu příliš krátkému, který byl ale dost dlouhý na to, abyste mi oznámila, že Rimbauda jste si nezamilovala. Ale proč ho, sakra, nemilujete? Napoprvé Vás snad omráčil, ale jakmile ho lépe poznáte, tak pochopíte,že jeho hrubost dokáže být něžná. Nechme Rimbauda.

Nepodařilo se mi – nebo spíš jsem nenašel odvahu – odjet do Holandska. Tvrdé policejní kontroly, vlhké klima, slizcí lidé (Voltaire tvrdí: Canaux, Canards, Canailles!), a tak jsem napsal na Amstrodamskou poštu, aby mi tam posílali dopisy. Opět jsem nic nedostal. Voltaire měl pravdu. — I když s tím nepočítám, když jste korespondenci se mnou ukončila, doufám, že dostanu dopis, který jste tam poslala.

Ale kde se bere ten hluboký smutek, madame, který jsem u Vás tolikrát pozoroval a který vyplňuje Váš poslední dopis? Kde se bere? Ten smutek, mě vnuknul myšlenky, že mě už nemilujete. Víte, jak jsem citlivý, tak si představte tu bolest. A jak jsem šťastný, když se cítím být milován.

Absolutně už Vám nechci vyprávět o Paříži, ani o politice, ani o tomto manželském páru. Muž je ve své hlouposti pyšný na zápisník plný adres, které považuje za nesmírně důležité a kterými uctívá svou znuděnou ženu. Měl jsem potřebu něco Vám o sobě povědět, nekonečně dlouho k Vám mluvit, aniž bys tím řekl něco bystrého, jenom se vymluvit. Jak to působí? Posedlost ze Šanghaje nebo Santanderu.

(Mimochodem, karí, které se podává v japonské restauraci a které pochází z Číny, je pokaždé horší.)

Zvláštní pocit je se poflakovat po ulicích a mít na krku trest odnětí svobody na deset let! Uniforma ve mně vyvolává smíšené pocity. Včera večer (přesněji mezi druhou a třetí ráno) jsem seděl ještě se čtyřmi, ne pěti chlapci na lavičce na kraji ulice a policejní renaultka. Okamžitě jste přestali dýchat a hovor jako by ho utl. Vystoupil jenom řidič, zbylí dva zůstali sedět autě, aby jim koupil sendviče. Nasedl do auta a auto jelo dál. Okamžitě se nám krev vrátila do žil, a povzdech následoval pocit úlevy, který znají jen ubozí hříšníci a vězni. Za celý měsíc, co jsem v Paříži mě zatím nekontrolovali. Jsem dlužen svému podivnému vzezření. Není to město okouzlující? Neměl bych malovat čerta na zeď, i když je tím čertem bohyně Paříž. Teď jen rychle zmizet.

Co je nového v Brně? (Boum! zase se kolem mihla policejní renaultka.) Brno je totiž městem, kde se něco nového může stát, zatímco tady, kde nečekané není neobvyklé, se nic opravdu vzrušujícího nestane. V Brně nepatrné maličkosti nabývají obecné důležitosti. A Liga[6]? Verlaine zpívá. Oh! qui dira les charmes des Ligues?[7]

Je pan Bergman naživu? A pokud žije, jaký úžasný kabát a nepředstavitelný klobouk má na sobě? Víte, že jsem nenapsal ani Dr. Schützovi, ani paní Lustigové, ani slečně Wiesnerové? Co si o mně pomyslí? Zapomeňte na ně. Od pana Placzeka[8] máte určitě zprávy. Jak se má? Doufám, že mu mne připomenete, když mu budete psát nebo se s ním vidět.

Než dopis ukončím, tak bych Vás chtěl poprosit, abyste madame Scherbachové vyjádřila mé poklony a vděčnost, abych Vám zopakoval, jak mě trápí váš smutek. V tomto dopise jsem mnoho neřekl. Je to osudem dopisů, že v nich není nic z toho, co by člověk chtěl říct. Myslím, že si dneska zasloužím pár facek. Možná bych měl vzdychat nad svou hloupostí, dokud jsem nepřestal rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi čistotou a špínou.

Odepíšte mi i přes všechny ty záškolácké úšklebky, kterými jsem rozbíjel náznaky radosti, kterou jsem si navzdory všemu prožíval? Chtěl bych Vás nahlas poprosit o odpuštění, abych mohl dále tajně hřešit.

A když svítá, jsou růže i oči květinářky zvadlé. (Pokud to není jenom literatura!)

(Hledal jsem vhodný závěr, ale nenašel jsem. – Nebo našel, ale nenašel odvahu?)

Jean Genet

Jean Gejietti, Poste restante Lyon

Paris, La Santé k tomu

Chère Madame,

miluji Vás, protože milujete Paříž, a miluji Vás z mnoha dalších důvodů. Nezpůsobil na Vás čas uprostřed nadbytku světla a vřavy dojmem něčeho barbarského, jako skupina dětí právě jsme dovolili hrát si s ohněm a noži? Osobně dávám přednost diskrétnosti, na kterou si zvykl ve Vídni, kde je kultura spíš naznačována než brutálně zdůrazňována. Pochopitelně existuje druhá Paříž, kterou jste se možná letmo postřehla: to Paris náplavek, Seina aux flots tragiques et inquiets quand ils roulent un noyé[9], Lautréamont pravil! Bezpochyby, Paříž má vlastnost, že v ní nenajdete velkou osamělost.

Váš dopis, chère Madame, je závanem čerstvého vzduchu, balzámem z Moravy, který se ke mně dostal! Dokáže si představit tu radost? Nic není ztraceno, když mi píšete takové dopisy a najednou doufám, že možná všechno dobře dopadne, lépe než si odvážil pomyslet. Na druhou stranu se na mě lepí smůla! Od paní Pringsheimové jsem se dozvěděl, že jste pobývala docela blízko. Blízko a přesto tak daleko. Máte v Paříži přátele, kteří by Vám ukázali mou největší lásku: Paříž? Pane Bože, když trpím, pak Paříž není vina. S sebou sám nesu svou vinu, a nejhorší je na tom, že s tím neštěstí nemohu nic dělat, štve mě vytrvale jako lovecká smečka. Pardon, omlouvám se za ta ponurá slova, omlouvám se za bezkrevné bezbarvé kvílení. Chybí mi jen loutna, abych se stal franským rytířem a zpíval o krásné ženě ze zapomenuté země a utrpení.

Moje nemoc je docela snesitelná, zvlášť když existují daleko horší. Co chcete dělat, abyste mi situaci ulehčila? Pane Bože, vkládám svůj osud do Vašich bílých rukou a všechno záleží na Vás. Byl bych Vám velmi vděčný, kdybyste se za mě madame Scherbachové poroučela. Nedostal jsem se k tomu, abych jí napsal. Chtěl bych Vás požádat o adresu pana Placzeka, aby se za mě mohl přimluvit u poslance Bergeryho[11], byť by to bylo jenom několik slov. Hrozí mi vojenský soud. Brzy budu převezen do vojenského vězení a nevím zdamůžeme pokračovat v korespondenci. Pokusím se o to. Dostal jsem málo papíru, tak musím být stručný: (Gide po návratu ze SSSR publikoval sérii článků.[12] Četla jste je? Co si o tom myslíte? Chci mu napsat, aby mi je mi je poslal). Proč mi Frau Pringsheimová nepíše? Urazil jsem ji? Prosím Vás, vyřiďte jí mé pozdravy a (jako bych to musel opakovat!) se ní setkat, protože její přátelství je upřímné a bez předsudků. Ale o tom jsme už mluvili, jak mi připomínáte.

Nesmíte mě vidět, jak se trápím v kobce. Dlouhodobé umrtvování mi (v nejhorším případě) prospívá. Není to snad to, co vždy hledali Světci katolické církve? Období stažení se do nitra je určeno k tomu, abych se svět díval z perspektivy vlastního pupku, s objektivině, netečně, našel duševní rovnováhu; zkrátka více poesie. Vy tančíte v elegantních pokojích a já narážím na zdi, když hraji svého Hamleta. Stěny jsou průsvitné. Vidíte dokonce dělám literaturu – sice špatnou – ale nezoufám. Vždy jsem Vám tvrdil, že nic není ztraceno, protože jste zůstala mou přítelkyní a protože mi dovolujete Vás milovat? Stránka je popsána a na okraje nesmím psát. Napíšete mi sem další dopis? Bude to ještě chvíli trvat, než mě postaví před válečný soud. Nashledanou, chere Madame, zůstaňte mi věrnou přítelkyní. Poroučejte se za mě madame Scherbachové.

Jean Genet
5-35 Maison d'Arrêt de la Santé
42 Rue de la Santé

Chère Madame,

kvůli politování hodné nehodě jsem k dopisu nedostal kupón s mezinárodní odpovědí[13], a tak jsem musel počkat, než mi paní P. napíše, abych kupón použil k odpovědi na váš dopis. Ale teď je to ona, které nemohu znovu psát, protože jsem musel napsat další dopis, jedné dámě, se kterou jsem se seznámil ve Volkhochschule, filosofce z Orientu, které paní Pringsheimové dala mou adresu. Tato dobrá žena – naprosto banální – si umanula, že se nacházím ve stavu hlubokého morálního úpadku, a chtěla mi poslat několik řádek útěchy. Od ní je to sehr hübsch, ale pro můj papír zničující, protože je spotřebován.

Opět jste to vy, komu se musím poděkovat za dopis, který jsem dostal od Ligy. Zatím jsem neodpověděl, protože mi předseda advokátní komory dosud nepřidělil obhájce před vojenským soudem. Víte, že se nacházím ve výkonu trestu, který mi udělil trestní soud, protože jsem padělal pasy? Po jeho skončení budu postaven před vojenský soud. Doufám, že mi dají lepšího právníka, než toho, kterému je nyní svěřena moje obhajoba.

Žádáte mě, abych Vám opakoval, že vše není ztraceno. Madame, nic není ztraceno, dokud srdce stále bije a miluje. A pokud neexistuje osoba, na kterou se obrátit, pak je tu ještě jeden příjemný utišující prostředek. Podle mého hrubého odhadu mi hrozí jeden rok až pět let. Počítejme se třemi roky a to číslo není vůbec děsivé. Jsem na samotce. Cela je velká, čistá a byl bych naprosto spokojen nebýt mírného nachlazení. Jelikož se mi to stává rok co rok, tak se stydím vůbec o tom mluvit.

Nejspíš budu asi za čtrnáct dní odsouzen. Od toho okamžiku bude moje veškerá korespondence přerušena, protože odsouzený, má nárok pouze na kontakt s rodiči. Avšak proč si stýskat? Mám pocit, že trvalé projevy přátelství nás všechny jen oslabují. Rozejděme se. Chápu, proč se mniši musí rozejít se všemi lidmi, kteří jsou jim blízcí … zvláště s těmi nejmilovanějšími. Náboženský řád je snad právě to, co mnou nejvíce otřáslo, a to myslím, že opravdu není nic ztraceno, protože pořád mám naivní víru. Bůh ji dává dětem. A kromě toho, jak tvrdí Mauriac: Sauvé ce qui était perdu.[14]

Tento dopis, chère Madame, je posledním, který Vám píšu, musím se krotit, aby v něm neskryl spousty neukojených něžností. Ale domnívám se, že hoře na zemi je pro jesdnoho jednoho příliš velké sousto. Chtěl bych úplně vynechat patos a dát Vám prosté sbohem, ale zůstat prostým je zvlášť obtížné.

Prokažte mi laskavost a vyřiďte mé pozdravy madame Scherbachové. Od ní mám drobné stříbrňáky na památku.

Moc Vás prosím, vyřiďte několik slov díkův paní Pringsheimové; je mi opravdu líto, že jí nemohu odpovědět. Se svou cestou po střední Evropě, kde jsem našel samá něžná přátelství, mohu být spokojen. Ale všecho jednou končí a já se musím vrátit ke svému řeholi.

Chère Madame, jakkoli se snažím radovat, dávám Vám sbohem, smutné, smutnější, že musím.

Jean Genet

Chère Madame,

trvalo měsíc než mě naplnil radostí – jak si dokážete domyslet – váš dopis. Sotva dovedu vyjádřit, jak hluboko mě vaše přátelství zasáhlo, ale to si také dokážete domyslet. Tak jste v Anglii obklopena láskou, že jste úplně zapomněla, že jste me kdy znala, a můj dopis Vám bude připadat záhadný. Jak jste se dostala na ten ostrov? Přes Francii? Protože pak si troufám pomyslet, že jste poctila Paříž přátelskou návštěvou, také kvůli výstavě, která se mi sice moc nelíbí, ale jako vyjádření národní myšlenky (kterým chce být) je pozoruhodná.

Jsem na rozpacích. Madame Blochová mi píše hořkým tónem – ale je opravdu hořkým, nebo jsem se mýlil, když jej považoval za něžnější? Nepochybně by bylo lépe, kdybych se zdržel v Brně déle – naše přátelství by bylo pevnější, protože každý rozchod s sebou nese zapomínání radostí i trápení; přesto si myslím, že trvalá přítomnost způsobuje zevšednění a potom nudu. Nezbývá mi než věřit, že srdečný tón mezi Madame Blochovou a mnou, byl jakousi amour blanc, a měli bychom rychle zapomenout. Madam, vy jste byla první, kdo zmínil naše vzájemné přátelství. Dovolte mi, abych Vám jménem toho přátelství vyznal, čeho jste si již možná všimla – miluji madame Blochovou. Nebudu to příliš rozvádět, protože to není jednoduchý cit a nedovedu o něm jednoduše mluvit. Bylo to v době, kdy jsem vyšel z vězení, kde jsem dlouho žil mezi muži, kdy mi v Lize, v té ubohé Lize, mi elegantní a velmi krásné žena podala ruku. Každé úterý jsme vedli dlouhé rozhovory, kdy důležitější než gáže pro mě bylo povzbuzení; můj odjezd přes domluvy, má osamělost v cizí zemi byla neobyčejná. Teď je tak nepříjemné být tady uprostřed Paříže, která už o mně nestojí jako dříve … a návrat do Brna je vyloučen.

Je to dlouhá historie? Pomyslíte si, že mě odbydete přátelským slovem, a okamžitě toho zneužívám, abych Vás zasypal otázkami. Odpusťte mi. Dovolte mi, abych Vám pověděl o svých plánech. Mám jich spoustu, ale žádný se nedá uskutečnit. Vám – stejně jako ostatním přátelům – mohu svěřit pouze to, co nepopaný list papíru přetlumočí. Předně vše podstatné lze říct stručně, i když ostatní by mohli namítat, že je to kratochvíle z nouze, nic z toho si nezaslouží, aby bylo poslańo přes moře a pevniny. Kdybych byl zůstal v Brně, věděl bych, co Vám mám říct. Tady to nejde. Líbila se mi vaše mateřská příchylnost, pozornost se spoustou úsměvů mírnící chvějící napětí paní Pringsheimové. Chtěl bych se schoulit u vašich nohou a líbat Vám prsty – něco takového by vás pohoršovalo, protože se to nehodí – a zůstal bych tam dlouho a už nikdy neodejít.

Paříž je plná událostí, které by se Vám líbily: Revue Mistinguett a Německéký týden, týden plný divadelních představení, která nám dávají příležitost poznat Haralda Kreutzberga a Richard Strausse. Letos se divadelní sezóna povedla. Sovětští Rusové jsou skvěle zastoupeni, stejně jako Angličani a dokonce i Bulhaři. A Londýn, snad … ne, už přestávám. Zkouším si hrát na světoběžníka, ale nejde mi to. Nevím, co bych Vám mělů říct, že k Vám cítím obrovskou příchylnost, ale ani tohle nedovedu vyjádřit, potom bych Vám poslal přázdný list. Dnes večer jsem příliš smutný, abych psal. Raději Vam zoopakuji, jak jste laskavá a že mě to velmi těší, vaše náklonost je bez namyšlené povýšenosti. Končím dopis, který pro mě nebyl lehký, protože opravdu, opravdu, pořád nevím, jak Vám říct, že Vás miluji. Máte Mějte pro mě pochopení. Hovory jsou marné a měly by zůstat ty, kteří se nechtějí hlouběji poznat.

Vám úpně oddaný

Jean

Okolnosti a opatrnost mě donutily trochu si pozměnit jméno. Pokud najdete čas, napište mi prosím na následující adresu: Jean Gejietti, Poste restante Lyon. Do 3. září jsem bytem u pana Schustera, 76 Rue Mazarine (Paříž). Můj smutek problubuje pomyšlení na to, že Madame Blochová se doví, co o ní říkám. Zlomilo by mi to srdce! A proč Vám tolik záleží na tom, abyste mi posílala peníze?

---

[1] Léon Blum, *9. dubna 1872, Paříž, †30. března 1950, Jouy-en-Josas u Versailles. Byl v letech 1936 až 1938 premiérem Francie.
[2] Světová výstava 1937 se uskutečnila v Paříži a trvala od 25. května do 25. listopadu. Jejím námětem bylo Umění a technika v moderním životě. Sovětskému pavilonu vévodilo pětadvacetimetrové sousoší z korozivzdorné Dělník a kolchoznice Věry Muchinové.
[3] vlastním jménem Sarah Alice Blochová. Německá zpěvačka židovského původu. Do Paříže se uchýlila po vítězství národního socialismu.
[4] vlastním jménem Marguerite Vallette-Eymerová, ve svych dílech zobrazovala netradiční podoby lásky.
[5] vlastním jménem Émile Marie Bouchardová, francouzská tanečnice a zpěvačka.
[6] Women's International League for Peace and Freedom (Mezinárodní liga žen za mír a svobodu. Annie Blochová byla sekretářkou a pokladní německé sekce v Brně.
[7] Genet zde variuje Verlainův verš z Art poétique (Básnické umění): Ô qui dira les torts de la Rime? (Co zla Rým už ztropil!)
[8] Georg Placzek , *26. září 1905, Brno, †9. října 1955, Curych. Český židovský teoretický fyzik a jediný občan Československa, který se na prominentním vedoucím místě podstatnou měrou podílel na projektu Manhattan. 16. července 1945 se stal očitým svědkem experimentu Trinity.
[9] tragické a rozbouřené vlny, na kterých plují utopenci
[11] Gaston Bergery, *22. listopadu 1892, †10. října 1974 . Byl poslancem Národního shromáždění za Parti frontiste, známý pro své radikálně antifašistické názory.
[12] Retour de l'U.R.S.S. (Návrat ze Sovětského svazu)
[13] CRI, coupon-réponse international. V mezinárodním poštovním styku způsob, kterým odesílatel uhradí porto za odpověď.
[14] Zachraňuje toho, kdo byl zatracen.