Sobota 3. září 2016

je to už několik let, co za mnou přišel přítel Tomáš V. P. s nápadem, že se mnou udělá „rozhovor“, nevím, co ho to napadlo, neuvažoval, pokud vím, o nějakém publikování, možná ho jen tak prostě některé věci zajímaly, a chtěl je porovnat s názorem svým, tak v jednu chvíli, začátkem roku 2013 (rozhovor probíhal mezi 10tým a 20tým únorem 2013, jak vidím) mi začal posílat otázky, na které jsem bezprostředně, rovněž mailem, odpovídal, teprve teď, když dělám trochu pořádek ve svých počítačových archivech a materiálech a rozpracovaných věcech jsem na tuto složku znova narazil, je v ní pět otázek a pět odpovědí, dál jsme už nepokračovali, ale teď, když vidím, že přece jen v určité chvíli, pod určitým tehdejším časovým tlakem a s ohledem na skutečný zájem dotazujícího se, nezdá se mi toto (počítačové, stejně jako můj blog) psaní zbytečné, rozhodně dokládá jedno z možných svědectví, které bych přec jen nechtěl zcela uvrhnout do „jámy nepamětnice“, vložím tedy aspoň zde, průběžně, taky docela prostě proto, abych se této věci zbavil –
Tomáš píše úvodem: (10. února 2013) Nakonec jsem si, Eriku, řekl, že bychom ten rozhovor mohli udělat nejpřirozenější cestou, to jest skloubit obojí způsob, jak přes diktafon, tak písemně, podle okolností – není zatím v mých silách častěji dojíždět do Brna, a myslím, že jednorázové „vyřízení“ by téhle důležité věci jen uškodilo, nechme si proto, jestli souhlasíš, potřebný čas k tomu, abychom mohli své myšlenky co nejobsažněji vyjádřit. No, a co mě k tomu nápadu uskutečnit s tebou rozhovor vedlo? Zase jen až pudově naléhavá touha vytrhnout svůj pohled na svět z vyjetých kolejí a ukolébaných „jistot“ a prostřednictvím rozhovoru s tebou dozvědět se něco zásadního, aťsi i otřesného o životě. A možná, že ty sám během našeho povídání pro sebe zformuluješ, co jsi zatím cítil jen intuitivně, a třebas dík novým souvislostem objevíš další témata, která je nutno vyslovit. Mám za to, že oboustranné přibližování se pravdě je smyslem každého dialogu. Bude to tedy jen rozmluva mezi tebou a mnou, ačkoli podvědomě jí bude naslouchat někdo třetí.
Zde je tedy první otázka:

Každý z nás má aspoň nepatrné tušení, mlhavou vzpomínku nebo omezenou představu, co pro něj znamená domov, a ta představa se v průběhu let proměňuje. Kde je tvůj domov? Jak ty dnes pro sebe chápeš toto slovo?

jak život šel, stále více jsem zjišťoval, že nemám domova na této zemi, dokonce už řadu let jsem vždy tvrdíval, že jsem „hotelový člověk“, který navíc ještě, při odchodu z hotelu, dbá na to, aby jeho opuštěný pokoj vypadal, jako by v něm nikdo předtím nebydlel, z duše mi mluví sv. Augustin, když píše: „Musíme si býti vědomi, že jsme na cestě. Proto celý tvůj život a vše, čeho užíváš, má být chýší pocestného, a ne domem obyvatele. Pamatuj: Kus cesty je už za tebou, kus ještě před tebou! Jestli snad prodléváš, ať je to pro posilu, ne že by ses vzdával.“ – není to u mne žádná „ideologie“, jen hluboce niterný vztah k životu a jeho pomíjivosti, nepevnosti, nesolidnosti, a naopak víra ve věci nepomíjivé, které poznáváme a vyciťujeme jen velmi částečně a mlhavě, v jistých chvílích jako bychom tyto věci podstatné viděli jasněji, ve chvílích jiných nám zase mizí, zakryty temnotami hříchu, slabosti, celou tíží člověkova Pádu, jak učí Církev svatá, můj domov je spíše v osobách, především v osobách mého otce († 1994) a – v už zasutější podobě – v osobě mé matky (zemřela 30. 1. 1970), tam cítím bezpečí, tam cítím lásku, která přesahuje horizonty lidsky chápaného „domova“ s jeho zabydleností a spoléháním na rodinný krb, který vyhasíná a jednou vyhasne jako všechny krby, domov je pro mne současně ovšem hodnota pevná, ale posunutá do ryze osobních pocitů (mé dětství na ostravské periferii), především však do lásky k lidem, k přátelům, k rodině, k člověku, k živé duši jako takové, bez ohledu na to, kde a v jakém stavu se nacházím já sám, to je pro mne efemerida a v zásadě ke klidnému pocitu „domova“ mi stačí několik decimetrů čtverečních nějakého stolu, židle k tomu, malý bloček nebo papír přede mnou, taky otevřená některá z milovaných knih, k nimž se obracím a které mne vracejí k pocitu, že i pro mne existuje „domov“, ač zřejmě jde o jiný způsob bytování, než se obecně pod tímto slovem míní –
Brno, Alfa Passage, 11. 2. 2013, 5:01

to je tedy dnešní porce tohoto rozhovoru, mohu položku odškrtnout, založit, uložit – a blaženě na ni zapomenout –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 3. 9. 2016, 07:10

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce