Poznámky cestou - Čtvrtek 7. července 2011

poslední dobou hodně snů, ale ani ty nejbarvitější jsem si nezapsal, dnes nad ránem opět série „historických“ snů, končí jakýmsi promítáním v autobusové zastávce, starý promítací přístroj, starý promítač, jakýsi místní buditel, představuju se mu a říkám, že by mě zajímala ta poslední scéna, s heretikem P. (jenom iniciála, víc o něm v předchozím filmu nebylo, byl zatčen a za dva dny na to zemřel), starý šedivý promítač se jen usmívá a převíjí kotouče filmu, náhle jsem v jednom menším měšťanském domě nedaleko náměstí, T. je oblečen velmi svátečně, krk mu obepíná vysoký světle šedý rolák, říká, že se jde „za šest minut navečeřet“, ptám se ho kam, říká „jdu vlastně do divadla“, „tak nejdřív se zajdeme najíst do Národního domu,“ navrhuju, na to on: „ne, já jdu do divadla, víš, hodně jsem v poslední době zvlčel“, „ale to divadlem nespravíš,“ odpovídám nepřesvědčivě, sen končí, – v noci před spaním si čtu v Šaldově Zápisníku č. VIII (1935-36), hned úvodní stať o Češích a Němcích je uchvacující, aktuální až běda, označuju si několik citací pro další použití, je řeč o „nacionalismu“ (velké země) a „patriotismu“ (malých), „My Češi máme k rozvinutí své politické činnosti státní jen tuto půdu a žádnou jinou. V tom je náš kardinální rozdíl od Němců, a ovšem i od Švýcarů. Tuto půdu, tuto svou vlast musíme držet zuby nehty, poněvadž jen ji můžeme zalidnit svou tvorbou národně státní, žádnou jinou.“ (pag. 10), … „Tedy: ani stát národnostní, ani stát národní v běžném slova smyslu. Něco třetího, a konec konců vyššího a čestnějšího; ale ovšem také nesnadnějšího: český národ jako element tvůrčí v republice československé za spolupráce německé. …“ (pag. 11, článek k henleinovským tématům), hodně taky o věcech divadelních, v souvislosti s politikou, již vidí jasně a trvale platně: „… A do politiky, jak známo, tlachá u nás každý. Není mozku tak chudého, není povahy tak zvlčilé a surové, aby se nemohla u nás v politice uplatnit.“ (pag. 37, „O věcech divadelních“), psáno 4. října 1935, na závěr pak toto: „Reforma divadelní je opravdu od základů nutná. Nejprve statečné, nebojácné lidi na zodpovědná místa, lidi, kteří mají své přesvědčení, své umělecké kredo… Dále: odstranit soustavu abonentní, vymknout se z nadvlády tohoto hýčkaného obojživelníka, na kterého se ostatně doplácí, který je jen balastem a jen brzdou každého usměrnění, a nejvíce ovšem usměrnění k moderní živé poesii dramatické. Zeživotnit divadlo, vpustit na ně třeba i politickou frašku, i politickou revue, jen když je vtipná a jiskrná; nevyhýbat se ničemu, jen hlouposti a nudě; nedat se obalamutit tím, že jsme státní scéna. Raději živá periferní než mrtvá státní.“ (pag. 41, tatáž stať), – netýká se nás to snad stále? –
7. 7., Brno, Alfa Passage, 8:56