Pátek 1. července 2016

ještě k těm bratrům Slovákům, připomněl mi je přítel Petr Hruška svým psaním o své nedávné cestě na literární festival do Levoče, odkud se právě vracel vlakem podél Tatier, nabit osvěžujícími zážitky, na Slovensko jsem se dostal na delší dobu než na dávný školní výlet v říjnu roku 1989, mé astma se zhoršilo natolik, že moji nejbližší přátelé o mě měli strach, jednou mi jeden z nich, právě ten, pro kterého jsem kdysi chystal oslavu padesátin a posléze mu vystrojil jednu z životních svateb za 500 Kč, říká, „znám to u své tety, ty musíš jet do Tater, jinak se z toho nevylížeš“, ani jsem moc nevěděl, o čem mluví, ale jednoho dne – když už bylo jasné, že v hospodě dál pracovat nemohu – jsem nasedl na vlak do Popradu, byv vybaven jakýms takýms soukromým doporučením, měl jsem se ohlásit v Tatranské Poliance u zástupce primáře Dr. Ladislava Štefanidese, jakmile budu někde v Novém Smokovci (kde bylo pro mne nejvhodnější sanatorium) ubytován, zajistil jsem si pobyt v hotelu – Sport? ne, Park! menší hotýlek, kde jsem v noci budil spolubydlící dusivým a burácivým kašlem, hned druhý den jsem telefonoval Lacovi Š., co mám tedy dál dělat, prý s občankou se hlásit na vrátnici uvedeného sanatoria (tzv. OLÚRCHu neboli Szontagova sanatoria), šel jsem tam, vrátný mi jen udiveně a otráveně sdělil, že na přijetí u nich se čeká nejméně tři měsíce, odpotácel jsem se tedy zpět do Park Hotelu a trochu zdrceně telefonuji opět Lacovi, „choď tam, je to vybavené, vedia o tebe, hovoril som s riaditelom“, vracím se tedy zpět, na místo, kde mě před půlhodinou vyhodili, vrátný mě s úsměvem vítá, jsem okamžitě přijat a uveden na jeden z pokojů, pak nastaly mnohé zajímavé věci, Listopad 1989, který jsem strávil pohodlně v křesle přepínáním televizních stanic a strachem o osud některých křehčích přátel, neboť jsem samozřejmě předpokládal, že tehdejší lidové vzedmutí bude utopeno v krvi, až můj spolubydlící, starý (skutečný) partyzán, kdysi za to komunisty taky zavřený (skupina „Stalingrad“), se srdcem otevřeným a rozšafným, ale jinak „na hadry“, o čemž jsme ovšem navzájem, o našem zdravotním stavu, vůbec nemluvili, „pán F., verte mi, to už sa nedá zastaviť“, nakonec jsem uvěřil, v sanatoriu pak dále pobýval ještě i dalšího půl roku, posléze pak s menšími časovými mezerami téměř nepřetržitě do konce roku 1993, v Tatrách mě naučili znovu dýchat („pán F., to vás neliečime my, to vás lieča Tatry!“ říká mi jednou jeden z mých ošetřujících lékařů), – i více se chystám o Slovensku napsat, teď se jen omezím na drobný závěrečný příběh: můj zachránce, Laco Štefanides, zdatný a většinou mlčenlivý horolezec, měl ve zvyku vždy na Silvestra „vyběhnout si“ na Gerlach, který čněl rovnou ve výšinách nad jeho panelákovým bytem, i na Silvestra roku 1990 se k této novoroční soukromé oslavě uchýlil, z vrcholku té bájné skalnaté, zvláštně rozeklané hory se téhož dne zřítil do propasti, zasažen náhlým srdečním záchvatem, tento jeden z mých vzácných andělů strážných na mé životní pouti, když udělal pro mne, co mohl, ještě dnes ho vidím živě, jak jdeme z Tatranské Polianky do Smokovcov a jeho sympatický velký černý pes (Jurko? Danko?) vesele přeskakuje tatranské horské ploty sem a tam, a zase zpátky, sem – a tam, ještě dnes mi stále zní v uších: „choď tam, máš to vybavené“ –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 1. 7. 2016, 03:40

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 
 

Nejbližší akce