Nové zápisy – Úterý 15. listopadu 2011

Závěrečná faktografie
(k Soubornému vydání básní Františka Listopada)

Konečně tedy souborné vydání díla básníka svým tvůrčím životem protkávajícího více než polovinu století minulého a ve stejném tvůrčím duchu a s nevídaným soustředěním a energií už druhé desetiletí století XXI.
V těchto prvních dvou svazcích můžeme tedy přehlédnout celou básnickou žeň Františka Listopada mezi lety 1943 a 2011. Šedesát osm let! K tomu vše podstatné je vypsáno v edičních poznámkách a především je obsahem knih samých, jak v obsazích uvedeno. Vypíšu zde tedy jen stručně několik poznámek více méně faktografických, povýtce životopisných, a pokusím se o drobné nastínění básnické gestace, především slovy povolanějších, básníkových generačních druhů.
František Listopad se narodil jako Jiří Synek, vnuk nakladatele Adolfa Synka, 26. listopadu 1921 v Praze. V roce 1939 maturoval na gymnáziu a poté studoval estetiku a literární vědu na Karlově universitě. Svůj první text, povídku, publikoval již v roce 1939. Během války pak psal bez publicity, zato se výrazně podílel na domácím odboji (od r. 1941). V roce 1945 pak s několika přáteli-literáty doslova vtrhli na českou kulturní scénu, především založením deníku Mladá fronta (kde F. L. řídil kulturní rubriku), ale také rychlým sledem publikovaných knih (v případě našeho básníka šesti!), které čekaly na zveřejnění i několik let. Tento kruh, spjatý zprvu s manifestem tzv. dynamoarchismu, později většinou charakterizovaný prostým označením „skupina kolem Mladé fronty“, reprezentovali Ivan Andrenik, Jaromír Hořec, Jaroslav Morák, Jan Grossman a Oldřich Kryštofek, skrze účast na redigování MF pak stojí volně přiřazeni Ladislav Fikar a Ivo Fleischmann, postupem času pak třeba Miloš Vacík či Eduard Petiška a další. Nezanedbatelný vliv na celý tento okruh nepochybně měl Jiří Orten, který je pokládán za jejich „tichého patrona“.
V roce 1947 je František Listopad vyslán (ministerstvem informací, jako redaktor časopisu Parallèle 50) do Paříže. Odtamtud se ale už po únoru 1948 nevrátí. Žije i pracuje ve Francii, živí se nepravidelně, v novinářské branži, v rozhlase, v televizi.
Francouzský pobyt F. Listopada se láme v roce 1959, a to z důvodu, který mi sám sdělil prostě: „cherchez la femme“. V jedné pařížské kavárně zaslechl jistou mladou ženu mluvit zvláštním, neznámým jazykem, který na poslech připomínal řečtinu. Byla to portugalština. A básník s touto ženou posléze svůj dosavadní pařížský azyl opouští a vydává se na cestu do dalšího koutu Evropy, do „portugalského Brna“ – Porta. A v roce 1964 pak na další léta přesídluje do Lisabonu. Tam působí jako profesor slovanské kultury a antropologie artefaktu na Technické universitě, v letech 1975-1977 je ředitelem Instituto Superior de Ciencias Sociais e Políticas a od roku 1982 se stává ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy (Escola Superior de Teatro e Cinema). Tou dobou se intenzivně věnuje televizní a divadelní režii. V letech 1984-1987 je nejprve ředitelem, poté dramaturgem Studia, jedné ze scén lisabonského Národního divadla. Po roce 1989 pak nachází znovu cestu domů, do vlasti, což s sebou přináší vlnu nové básnické inspirace, která je zúročena v řadě básnických sbírek, jež jsou významnou součástí přítomných dvou svazků jeho Sebraných spisů.
Od počátku jsem si neurčil za úkol psát o samotné poezii našeho básníka. Když pominu své přesvědčení o možnosti mnoha interpretací, rozleptávajících analýz i prostého gusta při posuzování poezie, které mě od této činnosti odrazuje, musím přiznat, že zásadní slova v tomto ohledu napsali přinejmenším tři znalci básnického díla F. L., jejichž přesnými slovy bych si rád vypomohl.
V závěrečném slovu „Na okraj sbírky Oprava houslí a kytar“ píše Sergej Machonin: „Jako básnický typ zapadá Listopad do oné u nás tak vzácné, málomluvné řady básníků začínající někde u Václava Šolce, pokračující třeba jednou polovinou Macharovou, Dykem, Tomanem i Gellnerem, pozdním Horou, Reynkem, Palivcem – a dál pak Kainarem, Skácelem, raným Rotreklem atd. … Svou poetikou se ovšem nedá přiřadit k žádnému z nich. Stručné architektury jeho básní jsou postaveny na dramatickém napětí eliptických nedořečeností, na ostrém střihu mezi sděleními nebo strohými obrazy, skládajícími celek – myšlenku i atmosféru básně. Je to poezie až na kost, bez zbytečného promazávajícího tuku a měkkého masa. … Je v ní lyrismus a krása bez ornamentů, obrazy dovršování života bez sentimentu, hořkost spíš jako dar než jako neštěstí, odvaha bez gesta, něha spíše zapíraná než ukazovaná.“
Druhého z citovaných, Ludvíka Kunderu, víže k básníku našich dvou svazků dlouhé a hluboké přátelství, které jako takové vedlo již k dávnějšímu posuzování a ochutnávaní jeho básnické dikce, kterou L. K. velmi stručně a výstižně vypsal v doslovu „Lisabon je blízko“ v knize Final rondi, v němž popisuje, jak si při setkání s prvními poválečnými knihami Listopadovými poznamenával okamžité dojmy a úvahové zkraty: „Verš, najmě volný, a jeho záludy, polarita Nezval – Halas, Orten spjatý s nějakou lyžařskou vzpomínkou (jako bych ho viděl v bílém svetru a za vánice), lidová nota, aniž folklór…“, přičemž si vzadu za tiráž připisoval tyto postřehy: „kult náhody – není cizelér (dobře) – improvizace (její kouzlo i nebezpečí) – syrovost – dar strusky – Závada, Halas – moc Ortena – všední věci – sympatické lajdáctví formální (zvláště v rýmech) – odvaha ke skopičinám – typ naprosto nehudební? – urputnost – ‚A jednou, jednou žádným rýmem / nedáme se zastavit‘…“ Závěrečná slova Ludvíka Kundery k exilové fázi básníkova díla jsou neméně nepominutelná: „F. L. nezapomněl na bohatost češtiny, naopak: podržel si celou paletu intonací hovorové řeči, rozhojňoval slovník, jako by tu mezi námi byl žil, umně pracoval se rčeními a vymýšlel nová. … Plno slov nahých, vlhkých, ostrohranných i tělesně oblých…“ A druh-básník L. K. i dál vidí jasně, když píše o brněnských (kunštátských) verších dávného přítele: „… Brnu se dostalo celého cyklu s přesnými určeními míst, vše je tuze konkrétní jak povrch meruněk, tak odlišný od pleti hrušek, Pán Bůh si nabírá bramboračky a ve vzduchu voní olej, ocet, petrolej.“
Jako třetího z básnických „soudců“ si dovolím zacitovat slova dalšího Listopadova generačního souputníka, Ivana Slavíka (z doslovu ke knížce Krleš), který v závěru svého textu popisuje pocity oné své vlastní, exulantsky i jinak roztříštěné generace, kdy někteří zůstali zde, jiní dleli ve vzdálených zemích i na jiných světa-dílech: „Přes tu vzdálenost prostoru dálka času i kontinentů jako by nás však sblížila, těch vnitřních překážek je mezi námi zdá se míň, poté co naše hlavy zbělely, životní zkušenost zhořkla i zesládla a octli jsme se ať tu či onde ve smršti času, jedinečných dějů druhých dvou třetin XX. století. – Tak to aspoň cítím… Je v něm dosud něco mladistvého a hravého, co v něm bylo vždycky (‚Každý den píšu spíše / uklízím staré krámy / nalézám verše klišé / krabici s teniskami‘), ale zároveň se uskutečňuje těžknutí specifické váhy verše a návrat k mateřštině, která je vychutnávána se střídmostí řikadel a pořekadel, v nichž slova mají chuť trpkých plodů (šípků a trnek?), jakoby sama o sobě platná, bez ohledu na význam větný, málem jako magická formule. Neboť je hodina pozdní a ‚ztratil jsem klíč / písek ho zasypal / moře se přelije / a všechno prosté je / tajemství / a tak dál.‘“
Uvědomuji si, že i samizdatově jsem vydal několik básní Františka Listopada, vybral jsem je tehdy v 80. letech z propašovaných římských Studií. Tak už mi ty věci z hlavy vypadaly, že si to vlastně uvědomuji, až když narazím na konkrétní verše právě těchto sebraných básní, třeba zrovna – Mrtvým rostou vlasy… Najednou zazní tón důvěrnosti a stesku po dávných časech, které už nebudou. Poezie. Vzpomínka a čas, a svěží přítomnost, hravost, vtip a nahlížení za zákruty cest, těch prošlých, i těch, na které se znovu vydáváme. Takto jde básník. Takto jde poutník portugalsko-český. Český básník, spisovatel portugalský – Jorge Listopad.
A na samotný závěr tuto tečku (jak píše náš básník v dopise Ludvíku Kunderovi v dopise ze dne 11. 1. 1973):
„Líbí se mi, co je na osudu definitivní. Žádné výmluvy ani kompromisy. Tečka.“

J. E. F.
Zlín-Cigánov, v noci z 11. na 12. listopadu 2011
Brno, Alfa Passage, 15. 11. 2011, 8:34