Neděle 26. června 2016

včera mi po dlouhé době volal Pavel Z., nějakou dobu taky putoval po nemocnicích, teď prý „už je Praze“, snad se zase vykřeše ke svým krásným a drásavým interpretacím sebe sama a světa kolem i za, s výbornými muzikanty, jednou mi jeden z nich – na můj dotaz, a co že zase hraješ s Pavlem? odpověděl jednoduše: víš, tady to má smysl, v tom jsme si určitě vždycky rozuměli, právě ty věci na hraně, tetelící se v holé existencialitě, mají smysl, vzpomínám si na jedno Pavlovo vystoupení v olomoucké Ponorce, někdy v roce 2010, když jsme vydali jeho knihu „Pohádka se špatným koncem“, upravovali jsme tu knížku tehdy dost svépomocně, a „ilustrace“ vytvořil – protože se mi text jevil jako přímo návod na jakýsi „komiks“ – tehdy třicetiletý malíř Martin Jabůrek, a protože na to vystoupení se nám nepodařilo sehnat muzikanty, zařídili jsme aspoň velkou projekci Martinových obrázků, vytvořených v počítači jakýmsi „digitálním kreslením“, přijel jsem tehdy sám do Ponorky trochu pozdě, opatrně jsem otvíral těžké vstupní dveře, abych nerušil, slyšel jsem Pavlův naléhavý a životem kultivovaný hlas, hospoda – jak jsem posléze zjistil nabitá – byla ticha jako o zavíracím dnu (který tuším ani v Ponorce není), takový klid v plně obsazené hospodě-pivnici jsem ještě nikdy nezažil, a Pavel četl napjatému publiku svou poslední pohádku, a za ním se v pomalém sledu objevovaly na velkém projekčním plátně zvláštně dramatické a inzerátově graficky čisté kresby v černé a krvavě červené, – loni v únoru dostávám do nemocnice od přátel zprávu, že „Martina zabili včera na ulici“, neměl ani pětatřicet, nechápu, ptám se, jak se to mohlo stát, prý policie věc vyšetřuje jako „pouliční násilí“, šlo prý o přepadení s loupežným úmyslem, chápu, Martin nebyl zbabělec, často si hodně troufal, věren svému dobrodružnému znamení střelce, podle mých numerologických znalostí lidé jeho „typu“ jsou poněkud chaotiky, ale zároveň od přírody velmi obětovní, i takový nepochybně byl, několik let pro nás taky v klubu Boro organizoval výstavy, přičemž do technického vybavení vkládal své vlastní peníze, několik výstav jsem mu taky uvedl sám, naposledy tři portréty Filipa Topola, kterého jsem živého naposledy viděl právě v Ponorce, když jsme se zdravili, vstal a obejmul mě, což běžně nedělal, jinak jsme snad už nevyměnili ani slovo, to stačilo, s Martinem Jabůrkem (* 6. 12. 1980 † 16. 2. 2015) jsem bohužel nestihl ani to –

Brno, jedno ze zařízení Fakultní nemocnice u Sv. Anny, 26. 6. 2016, 04:28