BBP – Black Otto

duben 2004, ptal se Kovi

Na začátek bys mohl prozradit, co se skrývá pod zkratkou BBP a říct několik slov o vašem hudebním uskupení.

Tak to bude hodně krátký. Co znamená BBP, ví v současný době z kapely už jen tak maximálně třetina lidí a i ta si to nechává vyloženě pro sebe. Nicméně je to taková blbá otázka, která zajímá strašně moc lidí.

Mohl bys charakterizovat vaši hudbu a říct, proč ji hrajete?

Tiše se hlásíme k hudbě podzemí, což znamená, že nehrajeme úplně veselý fláky. Pro někoho to můžou být depresivní věci. Pro někoho sou to naopak věci, během kterých může řešit svý problémy. Takový Chinaski jsou tu od toho, aby bavili mladý holky a my zase od toho, abychom bavili lidi, než umřou. Tudíž máme širší záběr, protože tohle jednou čeká každýho.

Vaše kapela je pozoruhodná vysokým počtem členů a obsazením jednotlivých nástrojů vůbec. Chtěl bych se zeptat, jak dlouho hrajete v sestavě, která byla k vidění na křtu Valetolmana a jak je to s historií kapely?

Kořeny kapely vedou až do roku 1982. Fakticky začala kapela hrát přibližně o tři roky později. Původně jsme měli repertoár rozdělený na dvě půlky. Punkový věci a druhá půlka byly pomalejší androšový kusy. Hráli jsme ve složení kytara, baskytara, flétna a piáno. V úplných začátcích byly obě kytary akustické, z čehož basa byla pouze dvoustrunná. Poměrně dlouho jsme nehráli s bicíma, což je u kapely, která měla v repertoáru punkový věci, asi dost zvláštní. Flétnu si v kapele držíme po celý ty roky. Postupně začali přicházet další členové.

BBP jsme zakládali spolu s kytaristou Huxem M. Jiřčiným. K jejímu historickému jádru patří ještě Hrtan, hrající na basu, kytaru, xylofon a svým způsobem vlastně na cokoli. U basy se ještě střídáme já a Havran Pájka. Dalším neodmyslitelným a letitým členem je bubeník Pete Best Vosa. Přišel k nám asi dva roky poté, co jsme koupili při výprodeji nějakého kulturáku bicí soupravu, na kterou pak nikdo nehrál. Zkusil to, ujal se jí a od té doby za ní sedí.

Zmínil jsi flétnu jako nástroj, který vás provází od prvopočátku. Ve vaší historii na webu se píše, že se na tomto postu vystřídalo už devět flétnistek a že ta devátá by snad mohla být …

Osudová. A tou taky je!

První naší flétnistkou byla Kate a po ní už Lucie. Ta hrála na příčnou i zobcovou flétnu, ty další pak už byly jen příčné. Po jejím odchodu se v BBP objevila naše skvělá kamarádka, Australanka Susan a po ní i víc než dobrá Marlen de K. Jedinkrát, a to asi jen na půl roku, jsme fungovali s flétnistou. Ten se ale nedokázal sžít ani s náma ani s duchem kapely.

Později přichází klarinetista Benny Good Man, který v té době hrál s dechovkou na pohřbech. Chvíli trvalo, než získal naši krev, ale dnes jedním ze základních pilířů souboru. Zhruba od roku 1994 začala kapela hrát v širším obsazení než v těch šesti lidech. Tenkrát jsme měli na postu flétny Australanku Susan a hrál s náma kytarista a houslista Jarun Japavič. Pak se v BBP objevuje i kytarista Sigi Müller a saxofonista Berucha de Sax, kteří jsou ku slyšení ještě na prvním oficiálním studiovém CD „…A V OČÍCH STÍNY NOCI“ Přidali se k nám i celý Nyabinghy Warriors, což byli tehdy tři až čtyři bubeníci na djembe. Říkali si Zuřivý Reportér.

Protože hráli ve složení Egon, Ervin a Kish a občas i Arpád Fidel. Egona máme v kapele dodnes.

Když odešel náš tehdejší pianista Dr. Emil Holub – No:4, tak se na jeho místě po Z. A. Hrtanovi objevila Lady Boston. Ta asi před dvěma lety odjela na rok do Ameriky a zaskočila za ni Bennyho sestra Bodie. Od té doby máme klávesistky dvě. Po několika dalších lidech na postu flétny přišla Kateřina – Kat. K. Dnes už je nezbytnou součástí kapely. No a posledním přírůstkem do současné sestavy je violistka – Viola Z. Krom toho,že jí máme rádi, je skvělá a mimo konzervatoře a BBP je dnes i součástí Pod Černého Vrchu.

Za dobu naší existence se v BBP vystřídalo už přes třicet muzikantů.

Využíváte také různé atypické nástroje, třeba pilu …

Myslím, že kaprová pila je dostatečně psychadelickej nástroj, aby se mohl objevit v našem nástrojovým parku. Používáme třeba kravský zvonec, který od nás bubeník dostal jako svatební dar. Dále pak různě vyladěný kovový tyčky, které se objevují také v jedné pasáži Valetolmana. Máme rádi Pink Floyd a kdo viděl film Pompeje, tak pochopí i naši slabost pro gong. Hrtan hraje taky na dřevěnej xylofon. Používáme jako nástroje i to, co potkáme cestou na koncert.

Řada vašich členů jsou školení muzikanti, můžeš pohovořit něco o jejich hudebním vzdělání?

Kus kapely, to androšový jádro, jsou staří samouci. Pak jsou v BBP další muzikanti, kteří přicházeli postupně. Já ty hudebníky sbírám na ulici. Takhle jsem třeba získal naši flétnistku, violistku a …

Jak probíhá takový sběr hudebníků na ulici?

Pokud má v ruce nějakej nástroj, kterej mě zajímá, přijdu k ní a zeptám se, jak dlouho na to hraje. Pak jí případně nabídnu, jestli nechce hrát v trochu podivný undergroundový kapele. Musíme vyhovovat my jí, ale i ona nám. Když potom zjistíš, že to byla opravdu jedna z nejlepších flétnistek na konzervatoři, tak je příjemný, že s náma strávila tři roky. A Viola Z. je stejný případ pouličního sběru talentů pro konzervatoř podzemí. Ale mimo muzikantství je u nás strašně důležitá i ta lidská stránka. BBP je prostě skupina lidí, který si rozuměj a maj se nějakým způsobem rádi.

Vaše kapela je součástí podzemní továrny RAT. Můžeš prozradit něco o tom, jak toto společenství funguje?

Je to společenství lidí a kapel, který jsou pod křídly lítající krysy RAT. Patří sem BBP, New Kids Underground (dříve Pils Box), Bejšovka, The Cocots, Avangardic People, ale i legendární německočeská kapela Die Total Trottel. Do společenství patří i básník Antonín je Mrtev. RAT funguje na tom, že tomu lidi dávají svůj um a čas. Každý umí něco. Máme své výtvarníky Alfonse Mouchu, Václava Spálu, grafika maise. Ale i svého fotografa Konstantina. Slečnou za oponou je Maruška, která je také nedílnou součástí RAT.

Vyhovujem si především jako lidi. Nejde jen o muziku. I když někdo hraje jako Bůh, tak nesmí být kretén.

Co ta vaše podivná jména?

Já jsem vždycky chtěl, abychom vystupovali jako kapela, ne jako jedinci. A kapela má jméno – BBP tak to snad stačí. A naše jména jsou už zbytečná, tak proč by nemohla být ještě k tomu podivná.

Mluvil jsi o punku. Přežilo něco z toho punku ve vaší dnešní tvorbě?

Já si myslím, že něco tam zůstalo, ale přibejval čas a s ním i androšový věci a ty punkový mizely. Přesto si myslím, že i v našem současným repertoáru někde ten punk je. Máme třeba rádi starý Už jsme doma. Mně osobně se z punkový scény vždycky líbili Dead Kennedys. Spíš ten americkej punk než anglickej, kterej nic neřešil. Ale na The Stranglers nedám dopustit Ten americkej punk je vlastně politická záležitost. Kennedys byli o něčem. Oni řeší nějaký konkrétní společenský a politický průsery, ale zároveň je to i skvělá muzika. Biafra věděl, co chce říct a co mu vadí.

Pojďme se pobavit o vaší nové desce. Proč zrovna Valetol?

V recenzi na náš křest bylo, že vstupenky, tedy krabičky od Valetolu, dodala „zpěvákovic rodina“. To není humor. To byly skutečně zásoby našeho otce. Něco jsem doplnil já a něco jsou zásoby Huxe Jiřičného. To je taky jezdec. Ale jestli je někdo skutečnej Valetolman, tak je to můj vlastní otec.

Jak bys ty sám charakterizoval opus Valetolman? Má předlohu v tvých snech, nebo jde spíše o výsledek bezesných nocí?

Není to nic, co tě povznese. Když je mi blbě, tak mi běhají určité pasáže z té skladby v hlavě. Jsou to osobní pocity, které se dostaly na papír a na desku.

Snažím se, aby většina skladeb BBP měla svou duši.Myslím si, že by si člověk měl za tím, co zpívá, stát. Mně je na blití z toho, že Daniel Landa zpívá Morituri te salutant. V jeho podání je to normální fašistický pochod. Vadí mi, když se věci spojí s lidma, se kterýma nemají vůbec nic společnýho. A tvorba Daniela Landy je přesně spočítaná na to, aby zasáhla lidi, který u něj začínali, tj. plešouny, a aby to bylo přijatelný pro rádia.

Na křtu Valetolmana se objevila řada zajímavých hostů (Mikoláš Chadima, John Black Sahara, Mira Wanek, Katka Shark Ozzy). Byla k vidění projekce, dva vaše videoklipy a vystoupení bylo vůbec propracované … a přitom vstupné lidové.

Když někam jdu, tak mě taky vadí, když to stojí moc prachů. Takže se snažíme, aby to pro lidi bylo co nejpřijatelnější. A taky se snažíme, aby každý koncert byl trochu jiný. My máme co hrát, máme zhruba tříhodinový repertoár a už samotný Valetolman je dobrá půlhodina.

Občas s náma hraje Mikoláš Chadima a řada dalších lidí a je to prostě proto, že jsme nějakým způsobem spřízněný a je to vyloženě na přátelské bázi. Jemu nejde o kšeft a nám nejde o kšeft. Jsou to lidi, který pro mě něco znamenaj a zpravidla jsou to i přátelé. Pro mě je tohle všechno jedna ze zásadních věcí. Člověk si neumí představit, že by byl mimo. Za ta léta v tý muzice potkáváš lidi, který jsou na stejný vlně. Třeba Mira Wanek je letitej kamarád, který mimo to, že oba jedeme na Residents, tak s jeho Už jsme doma máme s Hrtanem spojenej už docela pěknej kus života. A třeba Sahary si osobně vážím i kvůli muzice, ale hlavně kvůli textům. Tenhle člověk mě hodně ovlivnil a starej Duševní hrob i Precedens jsou výborný věci, stejně jako jeho sólový projekty. Je to skvělej pop o smrti i o životě, kterej když hrajou z rádia, tak mě nejen neuráží, ale je to i navýsost v pořádku. Jsou to klenoty mezi množstvím svinstva, který z toho radia i televize leze.

Některé vaše skladby mají charakter rozsáhlých opusů o několika částech (např. Valetolman a O královně Sněhurce a Sedmi malých Jidášcích). Zajímalo by mě, jak takové skladby při tak početném souboru vznikají?

Většinou je to tak, že já přinesu texty, případně i základní melodii, mám-li nějakou konkrétní představu. Pomalý věci dělám já a kytarovky jsou zase od Huxe M. Jiřičnýho. Jsou tam i věci, se kterýma přišli další členové kapely. Většinou je první text a pak se dělá hudba, ale někdy je to i naopak. Na tom, jak skladba nakonec vypadá, se podílí celá kapela. Říkáme si, co jo a co už ne. Pro mě osobně jsou třeba příliš sladký věci už nesnesitelný. Jemný nuance, co třeba já a Hux už neslyšíme, jsou na Bennym, Viole, Bostonce, Kateřině. Saxofonista a klarinetista Benny se stará o aranže a bdí nad dechovou sekcí. Každý si ve svém nástroji nese i kus sebe. Své party si zpravidla všichni dělají sami, spolu pak řešíme, jestli tam ten part sedí, nebo ne. Nechceme, aby muzika byla přeplácaná jen kvůli tomu, že je nás v kapele jedenáct. Každý z kapely přináší kus z toho, co cejtí a já jenom hlídám, abychom v rámci toho nespadli do nějakých sraček.

Texty píšeš ty.

Pro mě jsou texty hodně důležitý. Ne-li důležitější než samotná hudba.

Hodně mě oslovuje třeba surrealismus. Naše texty nejsou sice líbivý, ale rozhodně nejsou samoúčelně surový. Je na lidech, jestli to vezmou nebo ne. Pokud budeš dělat texty, aby vyhovovaly lidem, tak už je neděláš sám za sebe. A to pro mě nemá smysl.

V našich textech jsou otázky bytí a nebytí, života a smrti. Jsou to otázky, který člověk řeší po celou dobu, co je mu dopřáno tu být. Nerad bych, aby naše kapela byla spojována třeba s metalem. Naše texty jsou i o smrti, ale zdaleka nejen. Život má své smutnější a temnější stránky a my v nich listujem. A na konci každý knihy života je i to, co prochází řadou našich skladeb. Snad proto, aby o tom mohli někteří přemýšlet ještě zaživa a aby se zabývali trochu tím, jak naložit s pískem svých přesýpacích hodin.

Proč tu tedy jsme?Kde hledat odpověď?

Spousta lidí to neřeší. Já to řeším třeba ve svých textech.

Myslíš si, že máš jasno, žes našel svou cestu?

Myslím, že člověk ji hledá celej život, aby ji nenašel. Jakmile máš pocit, žes ji už našel, tak to rovnou můžeš zabalit, protože dál už nedojdeš. Jak to napsal Oldřich Janota: „I cesta může být cíl“. Ta cesta je daleko důležitější než to, že někam dojdeš.

Samotný underground je pro tebe víc kultura, způsob žití, a nebo třeba nějaká forma protestu?

Já si myslím, že zrovna v Čechách to znamená svébytnou kulturu, která žije svým vlastním životem. U mě osobně je to zároveň součást života. Netvrdím, že celá naše kapela žije androšem. Pro mě a třeba pro Hrtana je to vlastně normální život. Pro naši violistku, která hraje na konzervatoři, to tak asi úplně není, ale zároveň stejně jako pro ostatní v kapele je to něco, co k životu minimálně patří.

Co je pro tebe dobrá muzika?

Aby byla muzika dobrá, nemusí být dobře nahraná ani zahraná bez chyb, ale musí mít duši. Pro mě osobně je důležitější než to, jestli se ten který člověk hlásí k nějaký komunitě nebo stylu, jestli mu to, co hraje, zpívá nebo říká můžu věřit. Jestli to není jenom pro prachy a klišé. Lidé si rádi lžou a říkají tomu skutečnost. Ale když ten tvůj i jejich svět pojmenuješ pravými jmény, tak je pro ně mnohem těžší, nechat si zbořit ty umělý iluze. A pro spoustu pohodlných a spokojených lidí už je to naprosto nepřijatelný. Nato například dojeli v českým světě šťastnýho socialismu třeba Plastici, což je jeden příklad za všechny.

Cítíte vaši roli na scéně jako určité poslání?

Poslání určitě ne. Hrajem muziku, která nějakým způsobem souzní s textama a je na každým, jak si to přebere. Někdo je z toho zhnusenej a lidí, co to nepřijmou, nerozuměj ti a ani nechtěj rozumět, potkáš samozřejmě mnohem víc, než těch druhejch. Nedá se nic dělat, ale underground nikdy nebyl a nikdy nebude masovou záležitostí a to je právě na něm to krásný. Je to kultura určitý komunity, ale může se stát, že i lidi, který to nenáviděj, jsou najednou v prdeli a díky svým vlastním problémům začínají chápat a přestane to pro ně být jen šíleným světem vlasatejch feťáků … I ta muzika je v tom důležitá, protože najednou už nemaj chuť si pustit tetu Helenu.

Máš pocit, že u nás v Čechách nebo konkrétně tady v Praze existuje nějaká undergroundová subkultura, která přesahuje víkendové navštěvování koncertů? Kde se lidi setkávají častěji, spolupracují na nejrůznějších projektech, pořádají festivaly …

Já myslím, že už to dneska takhle nefunguje. Lidi se prožívají tím svým životem, aby došli na společné akce, kde se sejdou a mají si co říct. Ale i to je to důležitý.

Festivaly probíhají hlavně přes léto. Já třeba dělám v létě „Ottoś Birthday“, takové setkání přátel na vodní tvrzi v Popovicích, kde jsou krom živých kapel k vidění různé projekce, výstavy obrazů a fotek, autorská čtení. Pro mě to není festival. Je to oslava mých narozenin a možnost se sejít se spoustou lidí, které mám rád a nemáme čas se vidět přes rok. Většina přátel přijede, zahraje, popije a je v pohodě. Hezký dárek, ne?

Máš pocit, že má dnešní underground nějaký takový náboj, jako měl v dřívější době, kdy to byla součást protestu proti režimu, jestli je třeba negací oficiální kultury?

Minimálně je to nepřistoupení na pravidla konzumní společnosti, která je kolem. Pokud se lidé cítí být součástí undergroundu, musí si být vědomi toho, že svět oficiální kultury je pro ně uzavřený. Musí mít jasno v tom, jestli hrajou proto, aby byli slavný a tiskli je na titulních stranách časopisů a nebo jestli hrajou kvůli tomu, že maj a potřebujou něco říct. My jsme si vybrali, takže nás moc netisknou.

Konkrétně pro mě, ale řada lidí to třeba vidí jinak, underground znamenal semknutí nezávislé kultury s hudbou podzemí. Například mě nebere to, že jsou do androše řazený kapely, který tomu možná odpovídaj stylem života, ale už vůbec ne svou tvorbou. Třeba kapela Hally Belly pro mě není underground. Je to hospodská, pivní kapela a je to v pořádku, ať hrajou. Lidi to chtěj. Mně to prostě nevyhovuje a nic mi to neříká, ale věřím, že my taky spoustě lidí nevyhovujem. Underground pro mě ale prostě není jenom hospodská záležitost.

Vidím to třeba na festivalu u Magora, kam se lidi přijedou především bavit. Doba je jinde než byla v 70. letech, kdy Plastici zahráli Pašije a lidi odcházeli s tím, že to stálo za to, mít zástup fízlů pořád za zadkem, protože to, co dostali tady, nemohli dostat nikde jinde …

A není underground fenoménem určité doby? Není třeba nahrazen něčím jiným?

V 70. letech v tom jelo daleko víc lidí, protože tu byla daleko větší nesvoboda. Lidi byli k undergroundu často zahnáni. Myslím, že Marta Kubišová by byla klidně a ráda dál hvězdou na výsluní popularity, ale její život byl nucený jít jinudy.Dneska si můžeš vybrat, jestli tě to oslovuje, jestli chceš bejt právě v tom, nebo je pro tebe zajímavější a lákavější oficiální kultura, která ti přináší otevřené krámy, slávu a slušný prachy.

Dnešní mladý lidi určitě oslovujou daleko víc věci jako třeba hiphop, ale to je jiná muzika, má jinej obsah. V lidech jsou různé hladiny a underground je jednou z nich. Buď seš naladěnej na tu vlnu, nebo na jinou. Myslím si, že underground řeší daleko víc ty duchovní věci, kdežto hiphop je spíše protest stojící blíže k punku. Androš má daleko blíž třeba k folku.

Nezdá se ti, že řady undergroundu řídnou?

Víš, jak to říkal Sahara v jednom rozhovoru, když se ho ptali, jestli hudba jeho kapely Duševní hrob někomu něco říká? „Jo, těm, co chcípli před milionem let.“ A co? „Hovno.“ A hlavně: „Za málo peněz je to všechno, co můžeš chtít!“

Kdo je pro tebe osobně legendou českého undergroundu?

Jeden z nejzásadnějších lidí, který mi ovlivnili život, je pro mě Mejla Hlavsa. Když umřel, tak jsem najednou cítil, že mi umřel i kus života. Dozvěděl jsem se tenkrát na koncertě Lou Reeda, že má Mejla rakovinu plic a říkal si, že to snad ani není možný. No a když jsem stál v prvním patře tý Lucerny na stole a otočil se, byl tam Mejla s tradičním cigárem v ruce. Uvědomil jsem si, jak Lou Reed, ten americkej Pánbůh toho, čemu se tam říká underground, pro mě málo znamená oproti tomu českýmu odřenýmu chlápkovi v kožený bundě.

Samotní Plastici jsou pro mě kapela, které bezesporu patřil trůn českého undergroundu.

Komu patří dnes?

Dnes je trůn prázdný. Český underground má svou tvář, ale nemá krále.

Plastici mají v sobě něco, co žádná jiná kapela nemá. Je to jakási magičnost, kterou jsem neslyšel u nikoho jiného. Pro mě jsou nejlepší rockovou deskou, jaká kdy byla v Čechách natočená, jejich Pašijové hry velikonoční. Tahle deska nás bezesporu vedla i k tomu, že jsme nazkoušeli opus Valetolman. Samozřejmě, každý má svou oblíbenou desku. Ale ta poslední, je vždycky náhrobní.

Zásadními pro mě v českém undergroundu zůstávají DG307, kteří jsou z podzemních kapel jedinou, která překročila svůj vlastní stín. A určitě i brněnská kapela Idiot Crusoe .Myslím si, že právě oni jsou jednou z mála kapel, která do toho skutečného undergroundu patří. U PPU si člověk musí odmyslet všechna ta loga sponzorů, která sem prostě nepatří, ale ty lidi i to co hrajou mám pořád hodně rád.

Jsou pro tebe osobně nějaké hranice, za který bys nešel?

Jsou to hranice země, kde bych prodal sám sebe a to, čemu věřím. BBP jsou toho zásadní a nedílnou součástí.

Kam bys v nejbližší době pozval příznivce BBP a podzemní produkce vůbec?

24. května děláme v Praze na Proseku v zahradě Pavana festival Máje, kde bude MCH Band, BBP, New Kids Underground, Nahoře pes, Hromosvod a kapela Zátory. Není tam žádné vstupné a pivo bude přítomno. Takže kdo chce, ať se přijde podívat.

Pak bude tradičně na zlomu července a srpna „Ottoś Birthday“ na popovický vodní tvrzi u kamaráda Jardy Formánka. Podzemní akce pro mé přátele a přátele mých přátel. Kromě kapel tu budou divadla, čtení, projekce a výstavy. Není to žádný oficiální festival a rád bych, aby to i nadále zůstalo především víc než příjemnou oslavou mých narozenin. Jak už jsem říkal v jednom rozhovoru, nechci se starat o to, jestli je dostatek hajzlpapíru …

Máš nějaké životní motto?