Svou hlavu odhazuji v dál... – Luboš Vlach

tělo tu nechávám, tam kde bota dál tlačí – a tak dál … Pavel Ambrož, známý širší veřejnosti jako Homér, poněkud excentrický lidový bard a rušič veřeje k/lidu

20. 11. 2011 zesnul v Brně, kde od 12.8. 1964 pobýval. Homérova lyrika je psána, zpěvným, vesměs tradičním, vázaným, veršem na hrubá (nonkonforní, zapovězená) témata. Ne pro každého je „buditelská“ poezie tohoto druhu stravitelná. Masivní jazyková expresivita Homérových textů obsahuje (konspirační) prvek humoru (byť vpravdě černého), který však je klasickým lidovým jevem. Homér je zjev, hlásí ke slangu, používá hantec apod.

MÝ BÁSNĚ

Svý básně píšu zásadně ve slangu,
snad to příliš nevadí.
Musím se prej ale vyhejbat bengům,
nejsou mí kamarádi.

Nebyli v totáči, nejsou ni dneska,
nechytaj pravé lumpy.
To jenom našinci dají průpleska,
ještě ho shoděj do žumpy.

Žumpou já nazývám Húskovu ulici
a ten značkovej hotel.
V blázinci chtějí zavíst prohibici,
já mám chuť na píva kotel.

Jakpak se mám zbavit svejch nočních můrek?
Sebrali mi i propisku …
Ráno mi povídá mladej doktůrek,
tohle chceš vydat v tisku?

A pak mi poradil bych zůstal v léčebně
jináč si jámu kopu.
Jenže já odvětil lépe je v taverně
a mazal do nonstopu.

Svý básně píšu v obskurním hantecu,
lidi mi nerozumí.
Přiznávám se k tomu, vopravdu, bez keců
a všichni jenom čumí.
Jsou to zkvašený blumy …

Aby nedošlo k nedorozmění. Homérova lyrika je nebývale srozumitelná, čitelná; ne tak už zcela srozmitelné či přijatelné bývávaly jeho občasné občanské excesy. Ty jsou neveselou privátní záležitostí, kdežto jeho umělecká tvorba patří (ne- pracujícímu) lidu a koťatům … „Všechno mňoukající a předoucí tvorstvo tě zdraví, zatím jsme zdrávi a přejem hodně zdraví. Ale teď zřejmě zalezem do vyhřátých pelíšků  …“

Dávno už je tuhá zima,
kočičky u krbu dřímaj.
Zjara příjdou do pastoušky
koťátka s jemnými oušky.
Když život – tak plnými doušky!

Nevšední, opravdová lyrika, zborcený tón žádný – Homér opravdový pří/běh člověka:

UŽ ZASE

Už zase upalujou čarodějnice
s bůhvíkým spolčené
snad s Bohem či s ďáblem
a bůhví proti komu
vždyť stejně to je jedno

Už zase upalujou čarodějnice
akt víry v něco
čemu už dávno sami nevěří
ale hranice už hoří
a z dálky pěkně vidět je

Už zase upalujou čarodějnice
a z popela svý bysty staví
je noc už temná
i hvězdy všechny svítit přestaly
jen plameny nám svítí na cestu

Z hranice na hranici cesta naše vede
putujem z extrému do vlastní vyčpělosti
ruce jsou uťatý co lásku nabízely
hranice dohořívaj v temnotu tma se mění
a světlo poznání v dýmu ztratilo se