Česneková Lolita – Vladimir Nabokov
… břemeno bujné fantazie mě vedlo k dalšímu trapnému zklamání. Vzpomínka na elegantní, štíhlou Monique, jako byla na minutu nebo dvě: dekadentní nymfette se stala mondéní kurvou.
Naše jepičí známost zvedla stavidla vědomí, které jsou jasné čtenáři znalému okolností mého případu. Upoutávka v oplzlém časopise mě zavedla neblahého dne do kanceláře Mlle. Edith, která mi předváděla banální dětské fotografie v poněkud zašpiněné album (“Regardez-moi cette belle brune!„). Když jsem odložil album a nějak se mi podařilo zamlžit ovládnout zničující touhu, nenápadně ukázala na dveře; avšak potom se mě zeptala, jakou cenu jsem ochoten zaplatit za zprostředkování kontaktu qui pourrait arranger la choise. Následujího dne astmatická, nedbale nalíčená, nepříjemná, česneková, s komickým provensálským přízvukem a černým knírkem nad fialovým rtem mě vzala zřejmě k sobě do bytu, a tam, mi naznačila lascisvním líbáním špiček svých tlustých prstů delikátní růžovou barvu svého zboží, divadelně roztáhla závěs a odhalila, co jsem usoudil, že je ta část místnosti, kde ona pauperizovaná rodina obvykle spala, teď však byla prázdná, kromě monstrózně baculaté, slizké, odpudivě holé asi patnáctileté holky, silné černé copánky svázané červenou pentlí, které seděla na židli a chovala plešatou panenku. Když jsem zavrtěl hlavou a měl se k odchodu,v pasti, past sklapla, žena mluvila opřekot a jala se odstraňovat špinavý vlněný přehoz z mladého těla; pak si uvědomila moje odhodlání odejít … vykřikla son argent. Dveře na konci místnosti se otevřely, dvě mužské postavy, zrovna večeřely v kuchyni, se vložily do sporu. Znetvořené, holokrké, snědé a jedna z postav měla sluneční brýle. Upatlané batole číhalo na zemi za nimi. Vydrážděná logika zlého snu, hlasité odsudky, muž v brýlích vyhrožující policií, lui, mi naznačuje chovat se, jak mi bylo řečeno.
Šel jsem nahoru k Marii – jak znělo její hvězdné jméno – které se pak tiše přesunula na těžkou stoličku u kuchyňského stolu nerušeně polykala polévku, zatímco batole zvedlo panenku. S náporem lítosti v dramatizujícím idiotském gestu, strčil jsem jim lhostejně bankovky. Byl jsem svěřen bývalému detektivovi, načež jsem byl donucen k odchodu.