Psáno na vodu palbou kulometnou
Četba na pokračování z prvního svazku blogových zápisků Jaroslava Erika Friče v literárně-publicistickém pořadu Aleny Blažejovské Zelný rynk.
Ve čtvrtek 16. června 2016 ve 14 hodin a 2 minuty si básník, esejista, hudebník a nakladatel Jaroslav Erik Frič (nar. 1949) zapisuje v jednom ze zařízení brněnské Fakultní Nemocnice u svaté Anny tato slova:
Psal jsem onehdy, že k blogu se už nejspíš nebudu moci vrátit, z obavy před opakováním, osobním klišé, únavností stařeckého skuhrání, či kdoví ještě kvůli čemu., hlavně jsem tím chtěl šetřit případné čtenáře. Ale zjišťuju, že mě to stále láká, ta živost, tkvění v přítomnosti, ba v okamžiku, který stále ještě na tomto světě zažíváme. Byli za mnou zde předevčírem přátelé z rozhlasu, rozhodli se uvést na těch svých neviditelných vlnách ukázky z knížky, která vyšla před časem péčí přítele Dana Podhradského, svazku mých počátečních blogů z roku 2007. Což mě – musím přiznat – potěšilo, ač si tyto věci nerad připouštím ano, potěšil mě tento zájem rozhlasu, snad to něčemu, někomu poslouží, snad to i někoho dalšího potěší, což ostatně byl můj počáteční důvod, proč jsem s tímto psaním vlastně začal – a proč jsem se rozhodl v něm pokračovat. Uvidíme, jak čas půjde, co všechno ještě mi ukáže, v čem snad se ještě dokážu neopakovat. Například nikdy jsem ještě neslyšel tak pěknou charakteristiku svého postavení, jakou před několika dny roztomile použila jedna zdejší sestřička-fyzioterapeutka: „Slyšela jsem, že taky patříte k tomu uměleckýmu podsvětí“. Vidíte, člověk ani nemusí mnoho usilovat o to, aby se stal pirátem, život ho tam prostě přivede –