Poznámky cestou (9/2011) -- Jaroslav Erik Frič

nikdy jsem se vážně politikou nezabýval, ale musím dát za pravdu staré moudré větě o tom, že „politika je příliš vážná věc na to, abychom ji ponechali pouze politkům,“ jak to vypadá, když jim tuto možnost dáme, je vidět na každém kroku, „klid k práci“, nerušené „vládnutí“, co za zločinné úmysly a skutky lze skrýt za ta slova, může si každý domyslet sám, dostal se mi onehdy do ruky výtisk Kulturních novin (ach kdyby měli šťastnější ruku pro název!), a čtu hodně zajímavých a důležitých věcí, např. v článku „O smyslu marnosti“ Ivana Hoffmana, proč takové hlasy nejsou slyšet jasněji a důsažněji z více stran? proč jsou lidé stále vysilováni mediálním svinstvem a otravováni nudou ve smyslu, že když sněží, leží na cestách sníh, a jestliže prší, pak okamžitě hrozí v idiotsky spravovaném vodním hospodářství povodně, Ivan H. však píše něco mnohem podstatnějšího pro život společnosti (než je slovanská lenost starat se o svou vlastní zemi a zametení před vlastním prahem), např. toto: „Kam se dnes v Evropě podíváme, všude se protestuje proti škrtům. A všude jaksi marně. Politici krčí rameny a do omrzení opakují, že kvůli velkému zadlužení a krizi se musí šetřit. Občané, kteří mají nést břemeno dluhů, ovšem namítají, že státní dluh nezpůsobili, a logicky se ptají, proč k odpovědnosti nejsou voláni viníci. Na to je ale jednoduchá odpověď: viníci (finanční spekulanti, lichváři, všichni ti velkovyděrači a velkopřekupníci, kterým se souhrnně říká ‚trhy‘) nás mají v hrsti a politici si na ně netroufnou. Státy jsou dlužny lichvářům, tedy bankám, které jim velice ochotně půjčují za nemravný úrok. Aby se tak mohlo dít, museli nejprve politici lichvu legalizovat, takže mezi dlužícím politikem a bankéřem věřitelem existuje nesmírně silné spouto spoluviny … … Žijeme v systému, který už není tmelen lidmi, jejich prací, potřebami, jejich vůlí či jejich sny. Lidé se stali nahraditelnými, zaměnitelnými a postradatelnými. Co systém drží pohromadě, jsou peníze, které už člověka nepotřebují, neboť vznikají a působí v systému autonomně, nezávisle na tom, co vytvoříme či spotřebujeme. Z toho ale plyne, že nemají smysl protesty, jejichž cílem je, aby systém fungoval. Není porouchaný. Funguje bezchybně. Jen jaksi proti lidem, které staví proti sobě.„ … co dodat -- a jak z toho ven? nářky ničemu nepomohou, žádné petice, žádný hospodský canc, žádné „informace“ (vše podstatné vlastně víme, ale přesto nekonáme), myslím, že důležité na příklad je zabránit atomizaci společnosti, rozbití na vrstvy a psychicky pochroumané „jednotky“, které na sebe nevraží (a budou nevražit stále více, protože tento vývoj je ve výše uvedeném zakódován), z nichž žádná ovšem se nestará o skutečnou práci, nýbrž jen o spekulaci, „zisk“ co možná bezpracný, švindl, podvod, zlodějinu, pak ovšem opět musím souhlasit se slovy I. H., že ony protesty, jakkoli se obracejí proti následkům, nikoli příčinám, jsou důležité pro lidské stmelení, které je při jakékoli snaze o společenský pohyb nezbytné.