Další křížek. Neplač. Najdeš si jinou milou … špatně sis zatlouk skobu … Ta slova jako ozvěny se vracejí. Známý neznámý, proklínaný, odmítaný, básník. Pil a psal a pil a psal … jako Nezval. Na Břehu řeky Svratky leží zvratky … potom padal mezi židle. „Dávej pozor, jsem invalida.“

dávno už se kácí v našem sadě, jen přihořívá, myšlenky se obracejí dovnitř, včera v noci, už kolem druhé (tedy dnes) dostávám poslední odpověď do rozhovoru s Laďou Heryánem pro první číslo „poutních novin“ PROVODOV, které chci vydávat od 1. neděle adventní, to jest už od té nadcházející, moje poslední otázka vlastně nebyla ani otázkou, byla jen jakýmsi vydechnutím: „V našem rozhovoru teď došlo k menší časové přetržce, mezitím jsme, včera, pochovali přítele Ivana Martina, a Ty’s sloužil ještě s dalšími kněžími u Panny Marie Karmelské v Kostelní Vydří Mši svatou, měl’s také při tom výborné kázání o Osmeru Blahoslavenství, kdy’s ke každému Blahoslavenství ještě přidával nějakou báseň či příběh ze života I. M. J., mohl bys, aspoň ve zkratce, něco z toho kázání, závěrem tohoto našeho rozhovoru, rekonstruovat?

HOSTIMIL, Čápkova 3, Brno

Změna obsahu, změna tváře … před měsícem jsem si přečetl v tisku zprávu o smrti Jiřího Gruši. O něco dříve Jiří Gruša v rozhovoru pro Hospodářské noviny poměrně ostře a navíc i vtipně kritizoval obsah stojatého páchnoucího rybníku – České republiky.

Nacionalismus je nejhorší nemoc Evropy. Zemřelo na ni 55 milionů lidí. A jeho revitalizace může mít rysy epidemické. Nacionalismus je skutečně choroba, kterou bychom se měli zabývat medicínsky. Ale že Klaus nacionalismus tvoří nebo provozuje, to bych neřekl. On jen přišel na to, že se z této tematiky dá těžit. On je jen uživatel.

Závěrečná faktografie
(k Soubornému vydání básní Františka Listopada)

Konečně tedy souborné vydání díla básníka svým tvůrčím životem protkávajícího více než polovinu století minulého a ve stejném tvůrčím duchu a s nevídaným soustředěním a energií už druhé desetiletí století XXI.
V těchto prvních dvou svazcích můžeme tedy přehlédnout celou básnickou žeň Františka Listopada mezi lety 1943 a 2011. Šedesát osm let! K tomu vše podstatné je vypsáno v edičních poznámkách a především je obsahem knih samých, jak v obsazích uvedeno. Vypíšu zde tedy jen stručně několik poznámek více méně faktografických, povýtce životopisných, a pokusím se o drobné nastínění básnické gestace, především slovy povolanějších, básníkových generačních druhů.

nevím, psal jsem o tom už někdy? když v říjnu 2001 umírala má sestra, vůbec jsem o tom nevěděl, nevěděl jsem ani, že jí je zle, vůbec jsem nevěděl, že je v nemocnici, zemřela prý ve spánku, v noci, v jedné z nemocnic města O., zrovna tu noc jsem vyprávěl zlínským přátelům, sochařům, malířům v půdním prostoru jednoho dobře známého domu o posledních dvou telefonních hovorech, které jsem se sestrou vedl, ten první byl časně letní, volala asi ve tři v noci, jestli nevím, „jak se jmenuje ta tráva v zubrovce“, řekl jsem jí, že se zeptám přátel-botaniků, že to určitě zjistím, zaspal jsem to, pak po čase, tuším, že to bylo v srpnu, mi telefonuje zase, bylo tentokrát kolem půlnoci: „tak už vím, jak se ta tráva v zubrovce jmenuje!“ – „promiň, já jsem na to dočista zapomněl, nějak jsem to tehdy zaspal“ – „ne, ne, já už to vím!

Zmoudření dona Quijota se nekonalo. Chmátni si, a hned pochopíš. Včera jsem byl po třiceti letech v divadle. Říkáš, kolikrát se taková věc v životě stane? Když se setmělo, psi mi lízali rány, které nebyly vůbec hluboké. – Vždycky jsem si myslel, že Prostřední Vydří je loutková hra, na návsi dechovka, uzené makrely a mořští koníčci. Náčelník Sokola selbstverständlich. Na udici chytil preparovanou rybu. Nebyl to ani kapr, ani muréna. Na hrobech rostla hlíva ústřičná. – Poslední dobou, když vyjdu do mrazu, jako by mi vynechávalo srdce. Pán Bůh ví, jak je ti. – V Tasově jsem byl kolem Velikonoc. Ze hřbitova bylo oraniště pokryté žlutým jílem, který vypadal jako vnitřnosti housenek. Šlapali jsme v stehenních kostech. Opodál náhrobku ležela měděná lucerna s nápisem NEBRAT! Někde ani smrt nebere. Mlha byla až mléčná.

Zemřel Magor a paní Ševčíková odmítla zaměstnat cikaňu v prádeně. Tolik dva titulky z českých novin, které mi stály za to, abych je rozklikl a přečetl si je.

Vynikající je hlavně článek Pavla Kosatíka v Hospodářských novinách. Osobních vzpomínek mnoho nemám. Od Magora mě dělí řada let i odlišnost názorů, přesto jsem s Magorem seděl u stolu asi třikrát. Řeči se vedly veskrze hospodské a Magor většinou mlčel.

Kapela Idiot Crusoe vznikla těsně po pádu železné opony a přesto je označována jako „undergroundová“. Dokonce někdy jako „poslední androš v Česku“. To je první idiotismus. Nebudu zatěžovat chudinku už postaršího Consula cancy o tom, že underground je myšlenkový směr a nikoli hudební styl, to ví každej debil a dokonce i Magor. Je pravdou, že establishment se svojí kulturou a se svými názory na tu naši tu zůstává a prakticky se nezměnil, ale my kanálama lézt nehodláme! Jelikož za Českou Třebovou nezačíná Asie.

chtěl jsem psát úplně o něčem jiném, o vztahu člověka k půdě, o vztahu člověka k zemi, o rozkrádání toho všeho, o nicotnosti našeho vztahu vůči všemu, o nízkosti pohnutek, o ubohých, ohlodaných kostičkách jakési snad „moci“ v lidském světě, a najednou se doslýchám z několika stran od přátel, že „Magor umřel“, zachvátil mě smutek, velký smutek, jako kdyby mi někdo uťal ruku, vyrval kus masa z těla, vím, smiřovat se je potřeba, se vším, jsme tady jen na návštěvě, každý den je darovaný, každá vteřina, odpočinutí věčné dej věrným zemřelým, ó Pane, a Světlo Věčné ať jim svítí †
Zlín – Cigánov, v předvečer svátku sv. Martina, A. D. 2011, 13:51