Když se zamýšlím nad podstatnými věcmi pro mne, které mi dodávají energii přežít z jednoho dne na druhý, myšlenky se často stočí k Martinovi J., k jeho poslednímu roku především. K hořkosti, s kterou komentoval svět kolem, většinou už ani nekomentoval, jen často v řeči věc přešel mávnutím ruky. Už to nestálo za to. Co stojí za to? Co nás může vzkřísit k nějakému zásadnímu činu, nějaké akci, jejíž důraznost, jejíž potencialita by pro nás vůbec něco podstatného niterně představovala? Cítím, že je málo takových věcí. Skláníš se nad četbou, napíšeš si nějaký drobný postřeh, jdeš si koupit něco k jídlu, k pití, sedneš ke stolu a zjistíš, že jen velmi těžko hledáš důvod k čemukoli. Krása, dobro, pravda. Vážíš slova, jejich důsažnost, obsah. Jejich význam v abstraktní definici, v konkrétní živoucnosti. Otvíráš katechismus a čteš: Zamysli se! „Člověk krátce žije a jako rostlina vzchází a vadne.“ (Job 14, 2) „Pomíjí svět i dychtění jeho.“ (1. Jan 2, 17) „Nemáme zde domova trvalého…“ (Žid 13, 14) Jsme tu na zemi jako poutníci. „Ubírá se člověk do svého domu věčného.“ (Kaz. 12, 5) Nejsme tedy stvořeni jen pro život pozemský. – Co tedy?

1.
snack bar
párky plují hořčicí
bar a panák vodky
dopis Sáře

Milí přátelé a drazí čtenáři na světě je další číslo Revue DNO i tentokrát věnované těm, kteří nemají strach jít svou cestou a nacházet vlastní perspektivy. Autorem barevné přílohy je Vladimír Kopecký. Malíř Vladimír – starobrněnský bouřlivák a pamětník podniků U Formana, U Čápa, Skleněné louky … Dovolím si citovat Petra Zapletala: Vladimír se totiž zcela určitě řadí mezi ty šťastlivce, kteří si dokáží všímat základních věcí a principů našeho světa bez zvláštních kliček nebo filozofických úvah, proto jeho výtvarné vyjádření působí svěže až roztomile, vyznačuje se bohatou fantazií a často humorným podtextem. A lze chtít víc. Zajisté …

ANNA KVĚTINA je text Kurta Schwitterse, který je napsaný tak, aby čtenář se stránkou činil to co autor činí se jménem Anna – šroubovat, otáčet a číst pozadu. Anna je totiž (d)račice.

Ví to? Teď už to Anna ví
zády žádostivě se obrací
je nejkrásnější ze všech
ze předu – i ze zadu
A-N-N-A
jako svíce odkapává
Anna Květina
po kapkách
Mi-lu-ji-ji

objevil jsem kdysi v jakémsi hagiografickém spisu tento příběh: odehrával se na africké poušti, ve společenství věhlasného poustevníka, přišel jednou za ním prostý člověk s tím, že by se chtěl „vyučit v náboženské víře“, poustevník chtěl tedy začít výuku a vyslovil jeden verš Žalmů, tu ho onen člověk hned přerušil a řekl mu: „dost! to mi, bratře, stačí, moc ti děkuju, to je pro mne pro tuto chvíli vše, co potřebuji“, a spěšně odešel, po nějakém čase onen věhlasný poustevník (domnívám se, že to byl sv. Antonín Poustevník, kol.

objevuje se a šíří spousta hlupot o Církvi, společností nepoučenou, nevzdělanou, tkvící jen v jepicovité jsoucnosti dneška a prvního ranního otevření počítače, kterým jako by začínal veškerý život, jako by veškerý tento život byl na dohled googlu, v moci jakýchsi psychiatricko-sociálních sítí a jiných lízátek, kterými nahrazován skutečný život činný, o kontemplativním nemluvě, tedy těch hlupot a urážlivých nerozumů se šíří mnoho a komentuji je jen výběrově, čím dál méně a méně, vracím se raději k opravdové moudrosti starých, vystačím vlastně s několika citáty, které jsou pro mne definicemi, dostatečnými „informačními“ zdroji, jako třeba zrovna slova, vyřčená o Církvi sv. biskupem Hilariem z Poitiers († 368): „Kdykoli byla raněna, vyhrávala; kdykoli obviňována, prospívala v moudrosti; kdykoli opuštěna, získávala; kdykoli pronásledována, vzkvétala; kdykoli ponižována, vzmáhala se; kdykoli opovrhována, rostla; kdykoli ubíjena, vítězila; kdykoli (v očích lidských) padala, právě tehdy stála nejpevněji“ – nestarám se o malichernosti, o „majetky“, ať už patří komukoli, jen co z nich bude vytěženo, je podstatné, ostatní je lež a hniloba, kterými se nebudu zabývat – 22:08

doba směřuje k buranismu ve všech směrech, kam se podívám, nacházím projevy duševní lenosti, „technického“ usnadňování věcí, které mají být obtížnými, aby vůbec něčím byly, je to vykládáno jako „chytrost“, „šikovnost“, osobně v tom nespatřuju nic jiného než lenost a zase jenom lenost, bázeň a strach před jakoukoli obtížností (a osobní garancí samozřejmě, která je nahrazována zbabělým „obecným vědomím“ a „informacemi“), duševní zploštění na pouhý plakát kdekoli nalepený, bez fyzické, a tedy i psychické existence, vlastně metaforicky s Oscarem Wildem řečeno, „kdo tvrdí, že je rozdíl mezi duší a tělem, nemá jedno ani druhé“, se zvláštní nechutí pročítám všechny ty poznámky a „vzkazy“, psané bez diakritiky, někdy snad je to mimoděčně zábavné („v cele s Vaclavem Klausem…“ apod.), jinak mě to hluboce otravuje, odmítám to v jakémkoli smyslu jako projev toho všeho výše zmíněného, právě kdosi „na netu“ píše, velkými písmeny, což samo o sobě pokládám za projev hysterie – ZACHRANILA BY NAS PRIMA DEMOKRACIE? – no, to by bylo opravdu prima, kdyby nás tato demokracie zachránila, ale moc tomu nevěřím – 13:47

Je snadné si vymyslet název knihy – jako artefakty. Možností je tolik jako tvarů písmene R. Vlastně si ani moc nepamatuju na to slunečné pondělní odpolene. Ulice byla prakticky jako po vymření. Jen kolem druhé se trousili děti ze školy.Kolem se hromadí knihy, noviny, obrazy, myšlenky, slova … hromady slov, hlušina slov …

„To je vrchol troufalosti.“ řekl Euthymachos.
„Tímto chci jen lidem říci: ‚Jsem nevidomý, ale ty, který nevidíš, že jsi právě takový, jsi slepý.'’ odpověděl Sokrates.

když zemřel Pius XII. (9. října 1958), ležel jsem na koberci dětského pokoje našeho bytu v M.

myslím, že Michal Jareš nepotrefil, co je na knížce Homérových veršů nejcennější, nebo možná jen neměl dobrý den, ale jeho chápání, jak ve svém vysvětlujícím popisu knížky projevuje (Tvar č. 9 z 16. 4. 2012), se mi zdá úzce literární, zrovna včera – mimoděk, hledaje něco jiného – jsem zjistil, že M. J. pracuje v jakémsi oddělení Ústavu pro jazyk český, to by tak odpovídalo tomuto jeho psaní, vyměnil jsem si taky včera nějaké dopisy s jednou velmi chytrou slečnou ze zdejší university a nabídl jí, zda by nechtěla – či nenašla ve svém okolí někoho – kdo by měl zájem zpracovat jedno velmi zajímavé téma (které zde neprozradím), z rozmezí od poloviny 90tých let do poloviny prvního desetiletí dalšího tisíciletí, slečna, velmi milá, byla rozvážná, rozumná, skromná, chce prý to – což je opět nemilosrdně realistické – „více lidí“, vím to, ale tentýž den – v souvislosti s tímtéž hledáním – objevuju „řešitelství“ v jiném oddělení téhož ústavu, kde byla na tříletý „projekt“ s tématem „Jan Čep – monografie“ udělena „řešiteli“ (to slovo mě vždycky pobaví! komiks! sudoku! scrabble!) Grantovou agenturou ČR částka 1 milion 77 tisíc, to mě fascinuje, milion na Jana Čepa!