(text Luboše Vlacha & Milana Haußmanna)

Nadešel čas maškarád … nasadil jsem si zaječí slechy. Přerostla mi má paranoia přes hlavu? Psychiatrie je nebezpečnější ideologie.

Jsem v obraze? … mimo obraz? … pod obraz. Na horské dráze v surrealistickém Parku kultury a oddechu Julia Fučíka Přemysl zaorává národní mýty a Šemík oklátil kobylu K. SEX SeX Sex výkřik jekot zaječí … zaječí na česneku: „Dal jsem do těch plněnejch lilků asi moc česneku, když mně ale s česnekem vždycky ulítne ruka.“ Z česneku vždycky ulítne ruka i hlava … tajemná entita Allium ens. Zaječí česnečí … nám jeden svět nestačí. V pantheonu devótních figur Bohorodička kroutí hlavou.

„Hej, bejby, že ti zas ulítla ruka s česnekem.“

Déví Kálí v krví zbroceném sárí sama neví: menstruace nebo deviace?

Měli bychom zvát vystupující, kteří jsou zasupování OSA? Proč ano a proč ne?

Má smysl zvát členy KSČ? Má smysl zvát konzumenty levných jídel z KFC? Ne, osoby zastoupené OSA ne! Nebudu podporovat pofidérní spolek, který monopolizuje autorství pod záminkou ochrany a vše argumentuje nepřehlednou spetí paragrafů, úzů, výkladů i úkladů. Kdo z Vás by si sedl k jednomu stolu s ujcem Karlem, Helenkou Vondráčkovou a kouzelníkem Žitem? Vím, kam patřím.

(text Luboše Vlacha & Milana Haußmanna)

Stran rozbředlosti tónu: utonutí jde i o to, aby se nerozmazal i onen druhý břeh. Beztak je jasné, že ho nelze separovat o břehu prvního. A teď ještě? Který je který? Zda je březí čili v očekávání či naději – jak se druhdy říkalo jináči – tomu numióznímu stavu.

ABYCHOMNEUTONULIVROZBŘEDLÉBŘEČENADRUHÉMBŘEHU
odstřižen odtržen vytržen
na smetišti příčin v semeništi píčovin
pře/činů & pře/vratů za vraty

… k excitaci duše potřebujeme pocity. Forma je prozaická – reformulace poetická – jen tak z dlouhé chvíle. K věci – ta věc nestála na útěku, ale se k tomu postavit – vymezit. Občan provádí pouze nakupování – jakákoliv jiná činnost je zakázána.

Věc nesnese odkladu. Vracím se … zařízení je odpojeno od sítě:

Milý Freude,
je v jednolitém celku sloveso je? Je–li část soupodstatná s celkem, není v něm rozpor části odporné a bez odporu není rozporu, tedy ani rozdílu. Ovšem není–li celek v celku, v čem pak rozdíl? Luboš Vlach

Krátké spojení prostřednictvím změněného vědomí: bez dozoru, bez odporu: KLINIKA &  logika: polopatě. Objekt je zkolaudován jako zdravotnické zařízení a je úžíván v rozporu se zákonem. Má se cenu k tomu vracet? Už není kam unikat. Zbývá mezi paragrafy se prosmýkávat, zatímco úřední šiml se řehtá. Pod Žižkovskou věží sněženky se topí v rozbředlé břečce. Už dlouho nebylo tak hezky.

„Slova jsou halucinogeny.“ poznamenal snad Felix Edmundovič … šmolková obloha, zelené nivy, zmrzlé hroudy pokryté jinovatkou a další úkazy. „Proluky jsou začátkem konce.“ přisadil si Herbert Marcuse. Za oknem se psisko vychcalo na popelnici. Osudová orbita … dva náhodní chodci jsou okamžik vedle sebe jako dlouholetí přátelé. Minuli se. Naplněni lhostejností meandrují dál.

Šupiny padají z očí … „V příboji života, kdy se vyplácí sázka na intuici a instinkt … brát nebo nechat být? Rozume napověz! Rozvaha zatemňuje bleskový náhled, bezprostřední jasný úsudek a zárověň správnou volbu. Přináší nerozhodnost, která může vše pokazit.“ tvrdí strejda Schopenhauer. Ryby se mrskají na suchu. Ve vlnobití, v příboji myšlenkové kaše na vlně nekonečno vysílá Radio Monoton. Otáčím slovy okolo všech os. Chytám se za nos.

Příroda, ach! Obklopeni a obsaženi – neschopni úniku ani hlubšího průniku. Nezváni, nevarováni jsme pojímáni koloběhem tance a zmítáni – padáme unaveni do její náruči.

Ve věčném koloběhu proměny vznikají nová stvoření a nové tvary. Na svět přichází, čeho zde nebylo, a co pominulo, se nikdy nevrací. Vše nové je paradoxně důvěrně známé.

Zdá se, že vsadila na jedince, a přeci jeden – sám samotný se jeví bezmocným. Znovu a znovu vztyčuje, aby smetla a na dílnu platí – vstup zakázán.

Dokola ožívá v potomstvu. Matko! kde jsi zůstala? Umělkyně! jež se od prajednoduchých látek dostává k nejrafinovanějším kontrastům – bez záblesku snahy k úplnému dovršení v dokonalé přesnosti, a vždy skryta pod jemným závojem. Každý její výtvor má svého ducha, každý jev je sám o sobě a přeci dohromady vše tvoří jedno.

(text Luboše Vlacha & Milana Haußmanna)

ukecám se k nějakému vstupu tam ve stylu modálním nových kultů, koltů, dekoltů a kalašnikovů, hřbitovů, hřišť, pařenišť, skleníků a metamorfóz sacra úletů izomorfních …

Putin kritizoval Lenina
Lenin kritizoval Putina

Modly se drolí. DNO se modlí?! Morální nádoby netěsní … morálka vzlíná, kypí, vře … Hrrníčku vař! Dveře jsou dokořán. Pojistnný ventil nefunguje.  …výběr správné potravy vždy byl a je důležitou skutečností v životě člověka. Prorok Daniel poznal morální souvislost mezi potravou a náboženstvím. Jídlo má vliv na myšlení. Luboš Vlach si všímá obrazů a zobrazovaného. Obraz česneku není česnekem. Mezi nimi stojí člověk. Člověk je mírou svých představ. Oheň je na střeše …

oči pro pláč a císařův nový plášť

— toto není přímka!
— to je název
to není žádná fajfka
to je obraz jevové obsese

toto není dýmka
to je jen vzpomínka
toto je česnek
toto je záminka

toto je demonstrace pojmenování
to je dým
zbývá jen podpálit
knihovnu v Alexandrii a emigrovat do psí prdele

(text Milana Haußmanna & Luboše Vlacha)

Milan: Vědomí je kontaminací, znečištěním. Je i silou odporu, víceznačností … Je transformací? Proměna je kontaminací a znečištěním.

Luboš: Dejme tomu, že vědomí znečištění je znečištěním. Tzv. čistota je nicméně nemálo ošemetným politicko-náboženským tématem tomatové percepce. Ale vědomí je flexibilní, nemá svůj vlastní substrát, pouze ho vytváří, je podmínkou života.

Milan: Objekty jsou tím nánosem víceznačnosti zaneseny … zpravidla volíme ty objekty, které se nám hodí.

Luboš: Pochopitelně. Ale tvar není kontaminací, nýbrž optickou iluzí – izomorfizmem; informační recepcí je vegetativní špína, která tvoří strukturu. Když vyjmeš operační nástroj ze sterilizátoru, tak je čistý, dočista sterilní, tzn. mrtvý. Sterilita je opakem plodnosti.

Já jsem pro formu. Pomezí svatosti je dobrá forma … Co kdybychom je zkusili transformovat?

DIVA PULCHRA IGNOTA

Ve tvém oku slunce rozpálené až do běla
v kovovém svitu úplňku
s hvězdami na ztemnělém pozadí
s křivkami mléčné dráhy …
… tvé tělo v mezihvězdném prostoru
krásné jak zbytky fresek na kostelních stěnách
s nohou laně ladnou jak ptačí zpěv
má můzo …
z jabloně trhám ovoce vzácnější než ambra
v mé hlavě velký třesk
tvůj hlas jak tóny varhan kdesi v dáli
vlas havrana, ruka bohyně
ňadro plné života a štěstí
tvé lůno …tlukot srdce v mé hrudi …
… má lásko …
… ničíme své duše i těla
v nekonečné touze, která nepřechází
hledíme do věčnosti
kde andělé zpívají oratorium …
… stínů a světla …
 …padáme do propasti
tak hluboké …
… držím tě ve svých pažích