John John Jeese – Anarchopanková misie

logo_jesus V osmdesátých letech se v Americe napětí dalo krájet … Ronald Reagan je prezidentem, jaderná hrozba je všudypřítomná, rasismus nekontrolovaně bují na předměstských ulicích velkoměst … Nová MTV se svým pohodovým metalem udává tón doby do naprosté otupělosti … Mládež měla zajišťěnej přísunem naprostých sraček, kerý taky s nadšením přijímala. Lower East Side v New Yourku bylo ghetto, kde našli útočiště neznámí umělci, muzikanti, aktivisti, squateři … feťáci, hispánci, negři a ukrainci tam byli odjakživa. Tady začala naše story …

Zběsilost, strach a mládí – hc/punková subkultura vystihovala můj postoj, moje názory. Byl jsem ostříhanej na ježka, chodil jsem v ponýtovaný bundě a těžkých botách … poslouchal Discharge, Black Sabbath, Crass a Amebix … muzika bylo to jediný, co se mě nějak dotýkalo … Bylo toho tady tolik co říct a tolik co hrát! Vedl jsem život po squattech, spal po známejch na gaučích a sbíral nápady. Chtěl jsem dát dohromady nějakou muziku, něco … Začal jsem hrát na basu s ještě jedním bubeníkem z Virginie. Džemovali jsme po sklepech a osmi dolarových studiích. Jmenoval se Brian Patton. Brian nebyl punk a já jsem se vlastně taky spíš než všechno snažil zaplácnout prázdnotu … Brian byl pravnukem generála Pattona … fakt!

Čas sme trávili posedávaním a pochlastáváním na St. Marks Place (to pořád ještě de), zabíjením nekonečného dne. Až sme narazili na anglickýho punka jménem Neil. Dali jsme řeč o chlastu a muzice, politice a kdo ví … Zaujala ho muzika … Něměli sme zpěváka, ani kytaristu ani jméno … tak jsme se ho zeptali jestli ho to fakt zajímá … Řekl, že jo, a tím nás úpně dostal … Taky bylo úplně jedno, jestli uměl zpívat, nebo ne, protože my taky uměli hovno. Chtěli sme akorát něco dělat. Zoufale jsme hledali cosi jako východisko … Abych byl upřímnej, tak první zkoušky bez kytarysty byly … na hovno. Uvědomte si, že v roce 1985 byl New York plnej punku, ale neexistovaly žádný čistě punkový kapely. Potřebovali jsme někoho na kytaru, kdo by tomu dal tvar … Přišel Victor …

Říkal si tehdá Vic Venom, podle pentagamu, co měl na zádech svý kožený bundy … věděli jsme o sobě a taky věděli, že je dobrej kytarista. Dyž sme se domlouvali hrál zrovna na basu s Reagan Youth (Dave Insurgent – R.I.P.), předtím byl kytarista u Sacrilege (respekt) a Hellbent. Jeho kapely hrály směs punku a metalu, ale už bylo dávno aut. Vicovi se líbila podobná muzika jako nám a taky politicky to viděl hodně podobně. Vic k nám perfektně pasoval, vytvořil náš zvuk, ale brzy potom se vypařil Brian. Psal sem, že Brian nebyl punk, a když to začalo trochu vypadat, tak to zabalil.

al_amy

Největší vliv na nás měli Crass – politickej punk pozdních sedmdesátých a začátku osmdesátek. Jejich muzika nebyla tak tvrdá jako naše, ale obsah měla skoro stejnej (antimilitarismus, antisexismus, antirasismus, třídní boj a anarchie). Zajímavý bylo, že měli dva zpěváky opačnýho pohlaví, tak jsem si pomyslel, že je to, co dodá našemu tvrdýmu a rychlýmu zvuku ten správnej ráz.

Amy byla kamarádka a taky to viděla hodně podobně, jen byla dost svéhlavá. Vůbec jsme netušili, jak zareaguje, dyž sme za ní s Vicem šli, aby sme jí řekli o kapele. Byla pro. Zvuk získal jinou dimenzi. Amy to fakt rozjela!

Takže sme měli dva „zpěváky“ a taky novýho bubeníka Pablo Jakobsona. Hráli jsem všade po East Village a Tri-state area s kapelama jako Agnostic Front, Bad Brains, Prong, Ludichrist, Leeway, Reagan Youth, APPLE and Absolution. HC scéna valila, ale nebyl mezi něma žádne punkrock našeho ražení. Náš dobrej kamarád Ralphy Boy problém vyřešil a založil Squat or Rot, DIY label a punkovej bůking. Squat or Rot byla malinkatá organizace, ale dávali dohromady fakt dobrý kompilace na sedmipalcích a organizovali (někdy i obrovský) punkový koncerty, festivaly, pikniky … Sejšny se konaly po squatech, klubech, parcích. Najednou se odnikud (Long Island, New Jersey) začali vynořovat kapely a lidi, punk frčel jako nikdy. Pak přisel osmdesátej osmej a pouliční nepokoje, donekonečna omílaná gentrifikace a výtržnosti na Tompkins Square. Protestovalo se po celým světě a ukázalo se na policejní roboty a jejich páskou přelepený identifikační čísla, kerý vytloukali těm punkáčům a taky těm, co se náhodou nachomejtli, sviňstvo z hlavy. Na krátkou nás to všechny stmelilo … něco o čem se nám nikdy nesnilo.

Po pár letech a nepočítaně pivech jsme se rozešli s Neilem. Neil si vytvořil svojí kapelu Jesus Crust (s Ralphym) a Final Warning. Taky založil crustovej label Tribal War Records. Misery byla kapela z Minneapolis, co hrála zrovna toho horkýho léta po akcích Squat or Rot. Začali jsme si rozumět s jejich zpěvákem Alem, kerej se taky šupem přesunul za náma do New Yorku … Nakonec odešeli Pablo i jeho nástupce Jimmy Williams (zpěvák od NY Penalty) … Měli jsme novýho zpěváka, ale byli sme bez bubeníka.

roy_boy

Na akcích po Philadelphii a Allentownu jsme se seznámili s velmi příjemným bubeníka s dlouhým čírem. Říkali jsme mu Roy Boy. V dobrý společnosti sme zmínili, že nám chybí bubeník a oni zavolali Royovi. Roy okamžitě zaplnil prázdný místo a přinesl sebou tvrdost, dynamiku … dravost. Našli jsme někoho, kdo dokázal dělat hudbu vedle mě a Victora. V týhle sestavě jsme začali tvrdě zkoušet a vytvářeli zvuk, kterej snesl srovnání s Discharge, Crass, Black Sabbath, Slayer, Pink Floyd.

Další kamarád, člověk za Profane Existence Dan Siskind, vydal v devadesátým Nauseu na vinilu – Extinction. V Evropě pak vyšla u Meantime Records. Profane Existence byl DIY politpunkovej label, kterej vydával politicky zaměřený magy, kde se psalo mimojiné o punku, grindu, crustu … vycházeli tam rozhovory. Abychom podpořili vydání desky vydali sme se do Evropy. Šňůra se povedla, zahráli jsme si s dobrejma kapelama, třeba D.O.A. Deska se taky povedla a do dneška nejprodávanější věc od Profane Existence.

V Evropě bylo docela horko, zvlášť pak v květnu v Berlíně … pociťovali jsme určitý sympatie a spojenectví v místní hc/punkové komunitě. V rozhovorech se nás ptali na politický postoje k událostem té doby … respekt. Lidi chodili a hráli jsme ve starodávnejch mramorovejch budovách, kerým říkali „squaty“. Voe, NYC se má, co učit! Zahráli jsme po obvyklejch štacích po Holandsku, Německu, Rakousku, Dánsku, ale taky ve východní Evropě v Polsku, Československu a Maďarsku.

amy

Na přelomu 90/91 jsme nahráli ultratvdý requiem Cybergod, sigle vyšel u Allied Records … naše věci vycházeli na kompilacích v Maximu Rock'n'Rollu, Allienu nebo Vermiformu. Jeli jsme šňůru po západním pobřeží s kapelou Glycine Max. Zahráli si kapelama, kerý sme zrovna poslouchali: Neurosis, Final Conflict, Mindrot, Asbestos Death. Pak jsme jeli po druhé po Evropě … hráli po neuvěřitelně nabitejch místech. V Polsku a Německu jsme si dokonce zahráli s kamarádama z New Yorku Radicts … Na šňůře s náma byl Dan Siskind, náš tourmanažer a Jim Martin (bedňák, řidič. atd.) Bylo nás sedm a jeli jsme v dodávce se všema nástrojema, dovedete si urřitě přestavit jak intenzivní to bylo. Zabali sme to, nehráli jsme v Barceloně, po Anglii, Irsku a Skotsku (nezahráli jsme si s Antisect, Oi Polloi, Extreme Noise Terror, Zygote …)

Po návratu jsme ještě nahráli Lie Cycle sedmipalcovej singl vyšel u Graven Image Records a pak se rozpadli … Konce jsou vesměs takový, že vůbec nezáleží na tom jak sme spolu dřív vycházeli. Dokonce jsme spolu ve čtyřech ňákou dobu bydleli.

Pár kapel hraje pořád naše věci, existuje hromada potištěnech triček, bootlegů … Pořád se mi nechce věřit v jakejch dimenzích jsme se to vlastně pohybovali, jakej jsme měli vliv na kapely, posluchače … jak jsme ovlivnili jejich myšlení. Dokonce si dneska myslím, že jsme byli jen obyčejní baviči (museli jsme je nějak zaujmout, aby nás vůbec poslouchali), ale naše mise anarchopankových aktivistů byla nadšená a upřímná.
The Struggle will always Continue!

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31