Egon Bondy – Leden na vsi

Modelem toho v čem žijeme je fašistický koncentrační tábor. Kdokoli může být ničen až zničen, kdo se postaví proti instituci koncentračního tábora jako takové, nebo se třeba jen dostane do konfliktu s představiteli jeho moci. Může být ničen a zničen sám, ale většinou i řada osob jemu tak či onak nejbližších, byť se i na jeho zločinu nijak nepodílely. Instituce koncentračního tábora potřebuje pro svou stabilitu princip kolektivního ručení a postih do druhého i dalšího kolene. Potřebuje i periodické honby na čarodějnice a udržování atmosféry strachu. Strachu v tom ohledu iracionálního, že nikdy nikdo neví, zda cokoli, co dělá, třeba to momentálně bylo zcela „podle předpisu“ a dokonce nařizováno, nebude zítra označováno zcela opačně a tedy nepovede k postihu. I vysocí vládci v koncentračním táboře nikdy nevědí, kdy na ně dojde a kvůli čemu. Vláda i moc jsou v podstatě anonymní a kontinuita tu není v ničem než v kontinuitě despotismu, ať se k moci dostává kdokoli. Struktura instituce koncentračního tábora vychovává všechny, od nejvyšších vládnoucích až po nejnižší ovládané, takovým způsobem, že pouhé pomyšlení na jiné možnosti zřízení než je koncentráčnické, nikomu ani nepřijdou do hlavy. Složitost, nepřehlednost a vratkost sociálně ekonomické základny koncentráčnické instituce je každému od kolébky tak nalévána do hlavy, že i kritikové mají hrůzu před podstatnou změnou a rebelové nedokáží nakonec víc než výměnu garnitury osob. Pojednat podrobněji o instituci a struktuře koncetračního tábora je možné, docela dobře možné, jen zničit ji, zrušit, překonat a nastolit svobodu, je dnes nemožné. Je to trapný a ponižující soud, je to soud, jejž každý druhý čtenář nařkne z defétismu, ale je to soud zakládající se mj. alespoň na mnohokrát prověřené empirii. Jak o instituci a struktuře koncentráku, tak o zkušenosti z marnosti či naší neumnosti jejího překonání lze pojednat podrobněji, přehledněji a vědečtěji: leč v dnešních dnech a ve dnech, které nám nadcházejí, jsou tu i jiné věci k vidění pro vidoucího a k slyšení pro slyšícího. Je tu bída života v koncentráku, kterou nám neumenší žádná exaktní věda.

Podmínky, které jsou se značnou rafinovaností vytvořeny ve fašistickém koncentračním táboře, jsou podmínky tak subhumánní, tak zvířecí, že nelze zodpovědně aplikovat žádný etický kodex, žádné etické přikázání, vůbec žádné etické normy. Nelze je aplikovat zodpovědně, to znamená, jejich aplikace ohrožuje na životě mne a obvykle dokonce ještě i jiné, neprovinivší se. To je příšerné. Nelze vůbec žádné etické zásady lidem přikazovat, a to pod žádným odůvodněním, jakým býval dříve bůh, lidskost, budoucnost či cokoli. Jakékoli přikázané etické zásady by ohrozily kohokoli na životě a s ním obvykle ještě i jiné, neprovinivší se. Nelze žádná etická přikázání doporučovat. Nelze žádná vymýšlet. Nelze žádná preferovat! Nelze vůbec nic nijak eticky hodnotit. To je protilidské, to je pekelné, to je zrůdné. V podmínkách koncentračního tábora není etického soudu. Koncentrační tábor není sešlost gentlemanů na Titanicu, kteří dosud žili gentlemansky ve své nóbl společnosti a kteří v ojedinělém okamžiku svého života učiní elegantní krok a potlačí – jedenkrát v životě a na krátký okamžik – pud sebezáchovy, dávajíce přednost ženám, starcům(!) a dětem. Koncentrační tábor není ani očistec, z něhož se dostanu mravnými skutky. Koncentrační tábor je místo, kde skoro naprosto vše, co činím, abych žil, činím tak či onak na úkor – ať už materiální nebo duchovní – druhého a kde v krajních situacích – jež tu však nejsou nijak řídké – vysloveně způsobuji tak či onak utrpení. Jelikož je to místo, kde vše, co činím je výsěchem naději, protože ji obrací v pravý opak. kde vše, co činím, je svlečeno z jakékoli hodnoty, protože táhne za sebou utrpení pro jiné, kde jediným modem vivendi je umřít fyzicky i eticky, bylo by možné ho nazvat peklem.

in Bondy E.(1995), Leden na vsi, Torst, Praha