D N O #12
Je to úlet, chce to křídla a poklady klásti si do nebe … Vznes se ještě dnes! („Ale sapienti si myslí, že myslí, jelikož si pletou organizmus s mechanizmem, což může vést až k tzv. ‚vedlejším účinkům fatálním‘, totiž, že mechanizmus nevykazuje vitalitu. Ostatně známe to z historie i mýtu. Ikaros, Cepelini, Pegasové, Kentauři, Kobylaci atd., ‚dříve či později‘ – posléze každému – dojde, že toliko láska křídla dává, dar nebes, což je opera, ubýt se zábavou k smrti ANO, NE operace; kdo si to chce zkrátit, ten si zajde – vznes se ještě dnes – SPĚCHEJ POMALU!“) Samozřejmě je to fantazie, JAKO všechno co není zřejmé. Ale není to jen v hlavě. Je to v celém těle, JAKO „Kosmonosy kubismu sveřepě posekané srpem luny“, druhdy se tomu říkalo „básnický vzlet“, témuž dnes „úlet“, JAKO Feldmanův koncert pro pět křídel. Bůh je láska a basta fidli. Vezmi židli. I proto jsou ve dvanáctém Dnu ty labutě /SWANS/, hommage Magorovi, aby zmlád a nemlátil mlat, protože – láska/křídla/ labutě … až za hrob … hoř až ZA hranice – kterak Kobylak ke křídlům přišel? Nech to koňovi! Ten má větší hlavu. Sez/n/ame otevři! Přijmi se … osobní zájmeno, slovesnou částici, horkou lávu – ještě dnes se snes hellip; r'n'roll/uj a vzlétni! |
D N O #12 [léto 2010] |