Blog - milan.haussmann

Lakovaná láska – Brilliant Be

Aber heejoo … jazykem, kterému není rozmět … insuficientia, EQ, I ťing. I think the triumf of instinkt … vítězství pudu nad rozumem – ryzí krystalické bytí. Venku svítí slunce a za chvíli se setmí. Pod oknem hřeje radiátor a králík v kleci ostražitě natahuje uši. Udělám si mátový čaj. Opakování utichlo v kontextu. Kontext nelze opakovat.

„Slovy se snažil napodobit obrazy.“ napadlo mi četbou Klabundových slov …

Na loďce

první tahy štětce
jako rudá oblaka
odjel jsem v loďce
přítele Jinacka.

kovově chřestí štěstí
opice zase skřehotají
k jakému aber heejou
mě plachty ponesou

Lakovaná láska – Tělo v těle

Zeleň modř rtuť … křiklavé barvy. Najdi pět rozdílů!!! Nehodící se škrtni!!! ještě máš čas, aby na lásku sis hrál  …za patero řekami a patero horami anděl smrti s úsměvem už čeká!

Paní učitelka se ptá Pepíčka: „Pepiku, čím bys chtěl být, až budeš velkej.“

Pepíček: „Paní učitelko, chtěl bych říkat lidem, že musí zemřít.“

Nevím proč, ale ta smtr se mi tam dokola plete.

Mám cosi na duši
stejnokroj nesluší
mně ani tobě
Všichni jsou na plese
tak žádný deprese
leda až v hrobě

Vyjádřil by to Homér a Villon, by snad dodal tvrzení o ruce v rukávě.

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.

Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.

Homér psal o smrti a chtěl býr katem.

Lakovaná láska – tělo těla

… přiťukla si s ním, maličko upila a sedla si mu na klín, když si ještě předtím vybrala z mísy pěknou žlutou hrušku a hned se do ní zakousla. Víno bylo teplé, odporně sladké … vypil až do dna a náhle ji zprudka políbil vlhkými rty na plný krk. Přitiskla mu na ústa velkou dlaň vonící chyprem: „Bez líbání, prosím.“

… a zatímco dojídala hrušku, roztáhla nohy. Rozhrnul župan s draky na jejím bílém těle s mohutným poprsím a hustými černými chlupy pod širokým zvarhanělým břichem. Je už stará, pomyslel si, když pohlédl na její pórovitou, křídovou tvář se silnou vrstvou pudru, na oranžové rty plné prasklinek, na špatně nalepené řasy, na širokou šedivou pěšinku v rovných vlasech, připomínající barvou viks na boty, ale to už dočista ztrácel hlavu z toho velikého a bílého nahého těla, z kulatých prsů, jejichž nahé bradavky byly neuvěřitelně malé, a z měkké zadnice, která mu těřce spočívala na klíně …

Lisa-Marie je v koupelně, kde si třesoucí se rukou holí nohy. Už několikrát se řízla. Ruce se jí třepou. Nedokáže vytěsnit myšlenky na … „Do prdele, do prdele, do prdele …“ proklíný sebe sama. Neví, musí … Odtud není návratu … připomíná chodící mrtvolu … ani cigaretu si nedokáže zapálit. Utěšuje se … dělá to pro ni.

Právě stojím proti Bohu – Stephan Sattler

Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozemcům dokazují jak hluboce byl filosof poznamenán lidovým katolictvím.

Matka mu zemřela 3. května v Meßkirchu. Ještě 30. dubna jí píše z Marburgu: „ … a denně se za tebe modlím, aby tvé utpení bylo snesitelnější. ‚Buď dobrým, život beží rychle.’ kladla jsi mi na srdce, když jsme se loučili.“ a mateřská slova se nezapomínají. „‚A aby to stálo za to, matko.‘, odpověděl jsem Ti.“

Prostá slova matky o pomíjivosti života se synovi zaryla pod kůži. Jsou výrazem lidového katolictví od jehož myšlenek se filosof sice dokázal oprostit, ale nikoli však od prožitku. Nedávno vydané Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozencům ukazují, jak vzdálen byl od Meßkirchu – hluboký vnitřní výraz namísto hledání překlenutí. Heidegger je rodinným člověkem, který si stýská po hornošvábské krajině, žehná se domovem, děkuje otci Friedrichu Heideggerovi (1851 – 1924), povoláním bednářem a zárověň kostelníkem, za hezké dětství.

Co píše přítomnost?

Začnu otazníkem na konci této holé věty a potom budu pitvat, přehrabovat a pátrat po společném jmenovateli … Proč jsme do takového stavu dospěli? Obecné formulace jsou prostorem k interpretaci … obecné formulace vůle lidu … rétorické bubliny v bouřících vodách … Věškerá moc náleží lidu? Kdo je lid? Leží nebo náleží? Co je lidská přirozenost a jaká je její podstata?

…volby proběhly, další volby proběhnou jako svobodné v obvyklých intencích … v Praze kokain v Plzni heroin … v neodmyslitelním proudu hesel, aby tu i naše děti chtěly žít … ano – bude líp! v záplavě barevných plakátů a exaltované rétoriky, jejichž vlnitá myšlenka je volně spojena se stylizací osobností … Majitel zemědělského monopolu se rozhodl národ vzkřísiti k životu … universitní profesor a můj soused volá po alterntivě, alternativě pro národ … v plenárních sálech zaznívá ozvěna pochodových písní a touha po onom spořádaném životě ve stínu velehor, kde dobrý a spravedlivý otec dobře živeným dítkám uděluje rukou spravedlivou čokoládu té správné značky.

Proměna

kůže zrohovatěla
proměnil jsem se v aligátora
šustí šupiny těla
proměnil jsem se v aligátora
pachuť patra železa sklapla
proměnil jsem se v aligátora
krev žilách ztuhla
proměnil jsem se v aligátora
bezcitný bez citu
jsem aligátorem
jsem poslem anděla smrti
jsem otcem nenarozených dětí
unaven – poledním sluncem unaven
jsem aligátorem
nádech výdech hydraulické pohyby
jsem aligátorem
bezpředmětná krajina za oknem
a tak dál
a rázem
aligátorem

Portia beží o život

Asociace blahobytu, nouveau-riche – držet se pěkně při zemi, jak jinak, když už netouží býti hrdiny … Abdul Haji se načil střílet, když chránil stáda svého otce před bandity. Sám sebe ptám, kde jsem se to octnul … dávám volnost myšlenkám … Prapodstata za smyslovým vnímáním a duševním prožíváním … v podzim postupně přechází babí léto … paprsky slunce zlatí jehlice modřínů. Archaická krajina posetá balvany … moře se vylévá z břehů a slunce tmavne ve stínech večera.

V obchoďním domě, nenapadl by mě vhodnější název, jménem Westgate-Mall na předměstí keňského Nairoby postřílela somálská islamistická brigáda se zvukomalebným jménem Al-Sabáb několik desítek neviných zákazníků. Vtrhli dovnitř a začali kolem sebe hlava nehlava střílet … Honosný chrám spořeby … chladná čistota a účelovost vylučujující jakékoli překvapení … spotřebitelé jedou po schodech nahoru, aby nasytili své potřeby a spokojeni míří dolů … Procházejí se mezi honosnými výkladními skříněmi, kde je nejmodernější zboží vyzývá ke koupi. Ozval se svist kulek, koridory obchodního domu ovládl chaos a panika. Zarachotily dávky z kalašnikovů … masakr … Ty blážo! Chvíli trvá než si uvědomí, co se děje … několik okamžiků … v obrovských vnitřních porstorách se zvuk střelby bolestně rozléhal … Káva jim zhořkla v ústecha hodnoty západu najednou pozbyly platnosti, staly se lhostejnýmy … Stařec z hory – Hassan-i-Sahba – dokázal vždy vytěžit z minima maximu … Kateřina Waltonová vypráví:

Jan Dadák – Hledám kterousi věc – recenze

Nenachází­li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě … roli ve společenském životě … dozvuky … domněle neúplné obrazy

pozdní
večer konec
konců jako vždycky
když se vrací stejný příběh
stále znovu
( … )
to už známe
skoro všechno
cestou tam a zpátky
dozrát v pádu a do koruny stromu vzhůru

Povinnosti čili vnitřní imperativ

Prostá nesrozumitelnost nebo svatá prostota … zatmění. Nikdy nebylo líp. Povinnosti se nenosí. Oznamovací věty, které samy o sobě nevypovídají. Nechtěl bych zít ve světě, kde vše co dělám, tvrdím bude zaznamenáno. Nikdy nebylo líp. Všichni se musí nějak přizpůsobit, kdo z nás dokáže žít podle svých představ …

„Filip Topol je mrtvý.“ napsal jsem na hotelovou účtenku.

Sedím v hospodě u dopitýho kafe nad nedopitým pivem … příjemnej podnik v St. Pauli – Café Miller. Obsluha není dotěrná a ke snídani jsem si mohl přečíst Süddeutsche Zeitung. Pivo nebylo špatný – Astra – ale byl pátek, červen, ze dne na den se proměnilo počasí. Bylo zataženo avšak nepršelo … Zvedal se vítr jehož poryvy vířily prach na ulici … na semaforu červená, zelená, červená … tisíc dvěstě záblesků za minutu. Filip Topol je mrtvej. Hlavou mi zmítá melodie Thunblues:

O počasí aneb paralelní skutečnosti

S nejasným úmyslem jsem napsal tyto řádky – zní to jako Dostojevskij – zní, zrní zní, zrní zrní – abych popsal skutečnosti ve kterých žiju. Rozednívá, ani nevím jestli už odbila šestá, na chodníku však leží střepy rozbitých lahví. Opilé dívky na vysokých podpadcích se potácí sobotním ránem, zatímco ficka smetá vajgly před východem nočního podniku … Nechtě se ocitám ve světech, kam nepatřím, které mi nepatří, procházím, prochází mi to … První autobusy na plný plyn … spěchám domů, abych si uvařil kávu a na stole rozložil noviny.

V srpnu 1913 načrtnul Robert Musil do svého skicáře krásný sprnový den.

Vzpouzet se, vzpeřít se … vězet v tom až po uši. Za devatero horami a devatero řekami v Horoucí Prdeli bylo – nebylo. Prostřednictvím paralely – nevědomost jako most – se lze vymanit z otroctví koherence a přešaltrovat na jinou úroveň …

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 

Nejbližší akce