Blog - milan.haussmann

Homérovo poslední blues – Klub Boro 15.10. 2011 – recenze

Ve dnech 11. a 12. ledna proběhl v Boro klubu na Křenové festival přátel věnovaný mrtvému androšovi Pavlu Homéru Ambrožovi. Ulice Křenová nepatří zrovna do výkladní skříně moderního dynamicky se vyvíjejícího Brna a nenápadný vchod do sklepení šedivého činžáku v bezprostředním sousedství oploceného rumiště dává tušit, že Boro je tajné místo. Návštěvník se musí opřít do těžkých dveří, aby vstoupil do zcela zakouřeného baru. Z oblaků nikotinu se vynořují známé tváře.

„Každé slovo je autobiografické, a zárověň každé slovo je fikce.“ poznamenal William S. Burroughs. Hned za dveřmi se na hospodském stole rozprostraňuje distro Dřevěné cikády. Vousatý pán s cigaretou a stále poloprázdnou sklenicí poličského piva rozhazuje rukama – láká potencionální zákazníky.

Hra na náhodu

V tování hale ponechané působení okolí po zdi se plazí rozvody a černý bez. Světlo sem proniká děravým stropem. Je pondělní ráno, kolem ticho utlumeného provozu. Všude se válí torza nábytku, rozlámané židle, vyvrhnuté polstrování, části něčeho, co snad sloužilo svému účelu … Kdeže loňské sněhy jsou …

Ještě maličkost. Tuhle informaci nemáte ode mne.

Samozřejmě že ne … získal jsem ji sám díky své neúnavné píli.

Posadil jsem se k pracovnímu stolu. Židli chybí sedátko, takže to není zrovna pohodlné sezení. Desku pokrývá směs mastného balastu z omítky a sazí. Na stole leží brožované vydání knihy jejíž autor ani název nic neříkájí.

Na rohu stál vypálený dům. Ohořelé balkóny trčely do ulice jako mrtvé pahýly. Cihly byly zčernalé. Okna i dveře shořely a zůstaly po nich prázdné otvory, dívající se netečně do ulice … Ulice byla plná odpadků.

Jen láska je arbitr!

Umění musí být krásné.

„Chci, aby umřel, kdo přestane cítit.“ požadoval André Breton.

Neumím pracovat s krásou jako měřítkem. Pod pojmem krásy si představím obraz ženy. Smrt je měřítkem života!

Se slovy, „Odpusť jim. Nevědí, co činí.“ umítal Kristus na kříži.

Střih.

nada_tolokonikova

Pavel Šuhájek – Ona jen korále perly a rybíz – recenze

Červený pokoj – odpoledne v červeném pokoji – stěny jsou tu rudé, koberec černý a bílý nabytek jako by se vznášel. Ona jen korály perly a rybíz je název prvotiny Pavla Šuhájka. Z obálky vystupují tvary – obrysy, siluety postav – Petra Ferebauera.

… který tvar byl podstatný nebylo jasné  …

Děje jako by spolu nesouvisely. Vydalo brněnské nakladatelství Vetus Via l. P. 2013. Útlá sbírka je formálně rozdělena na dva oddíly – římska I a římská II.

Lakovaná láska – Brilliant Be

Aber heejoo … jazykem, kterému není rozmět … insuficientia, EQ, I ťing. I think the triumf of instinkt … vítězství pudu nad rozumem – ryzí krystalické bytí. Venku svítí slunce a za chvíli se setmí. Pod oknem hřeje radiátor a králík v kleci ostražitě natahuje uši. Udělám si mátový čaj. Opakování utichlo v kontextu. Kontext nelze opakovat.

„Slovy se snažil napodobit obrazy.“ napadlo mi četbou Klabundových slov …

Na loďce

první tahy štětce
jako rudá oblaka
odjel jsem v loďce
přítele Jinacka.

kovově chřestí štěstí
opice zase skřehotají
k jakému aber heejou
mě plachty ponesou

Lakovaná láska – Tělo v těle

Zeleň modř rtuť … křiklavé barvy. Najdi pět rozdílů!!! Nehodící se škrtni!!! ještě máš čas, aby na lásku sis hrál  …za patero řekami a patero horami anděl smrti s úsměvem už čeká!

Paní učitelka se ptá Pepíčka: „Pepiku, čím bys chtěl být, až budeš velkej.“

Pepíček: „Paní učitelko, chtěl bych říkat lidem, že musí zemřít.“

Nevím proč, ale ta smtr se mi tam dokola plete.

Mám cosi na duši
stejnokroj nesluší
mně ani tobě
Všichni jsou na plese
tak žádný deprese
leda až v hrobě

Vyjádřil by to Homér a Villon, by snad dodal tvrzení o ruce v rukávě.

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.

Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.

Homér psal o smrti a chtěl býr katem.

Lakovaná láska – tělo těla

… přiťukla si s ním, maličko upila a sedla si mu na klín, když si ještě předtím vybrala z mísy pěknou žlutou hrušku a hned se do ní zakousla. Víno bylo teplé, odporně sladké … vypil až do dna a náhle ji zprudka políbil vlhkými rty na plný krk. Přitiskla mu na ústa velkou dlaň vonící chyprem: „Bez líbání, prosím.“

… a zatímco dojídala hrušku, roztáhla nohy. Rozhrnul župan s draky na jejím bílém těle s mohutným poprsím a hustými černými chlupy pod širokým zvarhanělým břichem. Je už stará, pomyslel si, když pohlédl na její pórovitou, křídovou tvář se silnou vrstvou pudru, na oranžové rty plné prasklinek, na špatně nalepené řasy, na širokou šedivou pěšinku v rovných vlasech, připomínající barvou viks na boty, ale to už dočista ztrácel hlavu z toho velikého a bílého nahého těla, z kulatých prsů, jejichž nahé bradavky byly neuvěřitelně malé, a z měkké zadnice, která mu těřce spočívala na klíně …

Lisa-Marie je v koupelně, kde si třesoucí se rukou holí nohy. Už několikrát se řízla. Ruce se jí třepou. Nedokáže vytěsnit myšlenky na … „Do prdele, do prdele, do prdele …“ proklíný sebe sama. Neví, musí … Odtud není návratu … připomíná chodící mrtvolu … ani cigaretu si nedokáže zapálit. Utěšuje se … dělá to pro ni.

Právě stojím proti Bohu – Stephan Sattler

Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozemcům dokazují jak hluboce byl filosof poznamenán lidovým katolictvím.

Matka mu zemřela 3. května v Meßkirchu. Ještě 30. dubna jí píše z Marburgu: „ … a denně se za tebe modlím, aby tvé utpení bylo snesitelnější. ‚Buď dobrým, život beží rychle.’ kladla jsi mi na srdce, když jsme se loučili.“ a mateřská slova se nezapomínají. „‚A aby to stálo za to, matko.‘, odpověděl jsem Ti.“

Prostá slova matky o pomíjivosti života se synovi zaryla pod kůži. Jsou výrazem lidového katolictví od jehož myšlenek se filosof sice dokázal oprostit, ale nikoli však od prožitku. Nedávno vydané Dopisy Martina Heidegera rodičům a sourozencům ukazují, jak vzdálen byl od Meßkirchu – hluboký vnitřní výraz namísto hledání překlenutí. Heidegger je rodinným člověkem, který si stýská po hornošvábské krajině, žehná se domovem, děkuje otci Friedrichu Heideggerovi (1851 – 1924), povoláním bednářem a zárověň kostelníkem, za hezké dětství.

Co píše přítomnost?

Začnu otazníkem na konci této holé věty a potom budu pitvat, přehrabovat a pátrat po společném jmenovateli … Proč jsme do takového stavu dospěli? Obecné formulace jsou prostorem k interpretaci … obecné formulace vůle lidu … rétorické bubliny v bouřících vodách … Věškerá moc náleží lidu? Kdo je lid? Leží nebo náleží? Co je lidská přirozenost a jaká je její podstata?

…volby proběhly, další volby proběhnou jako svobodné v obvyklých intencích … v Praze kokain v Plzni heroin … v neodmyslitelním proudu hesel, aby tu i naše děti chtěly žít … ano – bude líp! v záplavě barevných plakátů a exaltované rétoriky, jejichž vlnitá myšlenka je volně spojena se stylizací osobností … Majitel zemědělského monopolu se rozhodl národ vzkřísiti k životu … universitní profesor a můj soused volá po alterntivě, alternativě pro národ … v plenárních sálech zaznívá ozvěna pochodových písní a touha po onom spořádaném životě ve stínu velehor, kde dobrý a spravedlivý otec dobře živeným dítkám uděluje rukou spravedlivou čokoládu té správné značky.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 
 

Nejbližší akce