Blog - milan.haussmann

Jarboe a Helen Money ve Freiburgu

Nedělní podvecěr v polovině února násobí nehostiný pocit průmyslové části Freiburgu. M. nevěděla, co na sebe … „Černou.“ poradil jsem jí. Masopustní veselí – tady? Procházíme neznámým městem, neznámým světem, ulicí Bezejména a hledáme kavárnu, kam bychom se mohli ukrýt.

ne nejde je zakrýt
před pohledem
tři věci nejde ukrýt

měsíc
slunce
měsíc
slunce

měsíc slunce měsíc slunce a pravda

podívej se ven

hledej měsíc a slunce

podívej se dovnitř

a hledej

a hledej pravdu

Bezvýznamné epizody

Obleva mě polévá a sleva – na tu se tu spoléhá. Na ulici stojí barikády z papíru. Padá déšť se sněhem. Bezvýznamné epizody:

Žehlím košilové límce na hladinou záchodu. Pustil jsem si Toscu. Pučí kapradí na pozadí pučícího kapradí. Originál nebo imitát v souvislosti poblité autobusové zastávky?

„Běhno!“ osočil mladý radikál starou mladou s kundou vyholenou.

„Vocamcaď pocamcaď.“ vymezila se vůči kritikům.

„Viděla jsem dost ustrašených úplně normálních a vzdělaných lidí, kteří chtějí právě od politiků stran, že nedovolí, aby se svoboda našeho projevu, vyznání, kultury a židovsko-křesťanské civilizace upozaďovala na úkor jiných nenáboženských aspektů.“

Surový opium – Jörg Fauser

William S. Burroughs mě přivítal ve tři odpoledne ve skromně zařízeném bytě v Duke Street nedaleko Piccadilly. Na sobě měl trojdílný černý oblek, který mi ze všeho nejvíce připomínal obleky mého dědečka, bílou košili a černou kravatu. Vzal jsem si na sebe svůj proužkovaný oblek, bílou košili, šlajfku. Burroughs byl vysoký a vyhublý, chodil lehce shrbený. Vlasy měl na spáncích prokvetlé a linií úst byl tenký bezkrevný vryp.

„Kávu nebo čaj?“

„Kávu.“

„Černou nebo bílou?“

„Bílou, prosím.“

Židenice nikdy více...

01_zidenice

Židenice. Musel jsem vystoupit z vlaku. Momentáně nevím kudy kam. Po schodech posprejovaným tunelem … diktát davu, nádražní hala, dlažba, dveře, z lásky Česku, aus Liebe zu Tschechien, aus Liebe für Tschechai? Manažer poručil, čurák se postavil. Saufland svítí jako maják v poušti. Tady jsem správně.

Svatý opilý

Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší,
ať pozná, oč je zadek těžší.
(Francois Villon) Na stromě zas někdo visí,
člověk to bejvával kdysi.
(Homér)

Padají slova do prázdna. Slova prostá, rýmy jednoduché, verše naivní … dehonestace kultury, sarkastické společenské invektivy … Po Rýně loď bláznů. Mluví pobuda, který živoří na okaji – homme sans aveu. Neexistuje jiná dobrá pověst nežli pověst člověka vyloučeného ze společnosti. Chaos předchází krystalizaci.

Hrob nikdy nevydá, co v lůno přijal. Homér nemá hrob – homme sans tombe. Homér si od společnosti udržoval ironický odstup, hrál na společensky kritickou notu, pobuřoval svým zjevem i chováním. Větru nastavoval tvář plnou vzdoru.

Dlouhovlasý mladík se potácí na křižovatce – před chvílí byl vyhozen z hospody. Právě se otočil ke zdi a začal zvracet a chcát …

Komu patří TV SMRT?

nevíme ani hodiny ani dne
– i stalo se okolo poledne
nevidíme si na špičku nosu
– svazují a dávají do želez i muže i ženy
nenávidíme až k smrti
– pojednou z nebe oblíčilo mě světlo veliké
stíny tančí na rudém pozadí pod klenbou noci
nesmyslné nepravděpodobné obrazy a obrazce hrůzy
odvíjejí se myslí … houbovité útvary žahavci medůzy
proč
ptám se místo abych hledal odpověď
kam mě nohy nesou
vegetatativní myslí
vejčité útvary protivné úponky
vina je beze cti i prokletí poklekli

Kde je zakopán Lenin?

Prapory se vlnily. Byly totiž z vlnitého plechu. Ulicemi, širokými bulváry, se rozléhalo nadšené jásaní vítězného lidu. Snoubilo se s tlukotem srdcí … Skutečnost se vyjevuje sama v sobě a rozvíjí jako nutnost. Z cibulovitých bání kostelů rozléval se hlahol zvonů. Všechno končí. Kolem se nic neděje – jen vše pomíjí. Duše prostupovala myslí … za sedmero horama, za sedmero řekama se mysl protkla se světlem a nezbylo nic. Nikde nejsou žádná zrcadla. Nic, co by zachytilo tenhle směšnej sen … Netuším, kde jsem, bojím se beztvárnosti, děsím ticha, stojím na hraně bezmoci … krajnosti krajinou proplouvám. Je propastná až mrazí. Stal jsem se světlem hvězd? Vše pomine. Kolem se nic se neděje – jen vše končí.

ruda

Co je nutné, je také skutečné. Co je nutné ukazuje se v poslední instanci též rozumným. Majitel loterijního holdingu se dostává do Senátu v období, kdy bude rozhodovat o protihazardním zákonu. Tvrdí, že to je náhoda (anecdotée du hasard), a nevidí v tom střet zájmů. Vše skutečné je rozumné a vše rozumné skutečné. 'Aplikace Hegelovy teze znamená: tento stát je rozumný, odpovídá rozumu, je-li nutný. Jestliže se jeví špatným a skrze svou špatnost dále trvá, má tato špatnost své oprávnění a vysvětlení ve špatnosti občanů.' dodává jedním dechem Bedřich Engels. Už to, že mne lidé zvolili, ukazuje, že jim hazard nevadí. Ani k referendům o zákazu heren jich nikde nepřišlo dost. To aktivisté si z hazardu udělali předvolební téma …. někteří i uspěli … třeba v Brně. Mám obavu, že to město uvrhne do středověku. Umí jen ničit.

Fáze frakce substance

minulost je v prdeli –
– darda jedna sentimentální
minula
kurva tyčka
skutek skutkem rozbíjí
na padrť

stavím do prdele most
připadám si starý
bílý na kost ohlodaný
a kráčím bílým lesem …
srnčí – bílé stopy
míjím krmelec
srší

Kunda sem, kunda tam, kunda kam se podívám

KUNDA“, pravím vám. Sedím na terase Café-baru Suprematique. Je slunečný podvečer z konce října. K zemi se snáší platanové listy. Na stole chladne šálek černé kávy … KUNDA vstoupil do dějin – nikoli po boku Tomáše Garrigua Masaryka, jak si sliboval, nýbrž následuje Milouše Jakeše na bazaar bizzar .

Přemýšlel jsem jak se k jeho verbálnímu projevu postavit … nakonec jsem se posadil a objenal si ferneta. Do zahulené putyky jsem to měl vždy blíž než na Hrad.

„Na zdarova Miloš. Mnoga ljeta. My vstrietim sa pod stolom.“

Soma trans – Charles Bukowski

Šli sme se kouknout na dóm. Už zvenku to bylo hustý – fakticky architektura – tak sme vlezli dovnitř. Mrholilo (venku), zato vevnitř to smrdělo chcánkama a bylo to ještě fantastičtější. Klenba se klenula výš a výš, až sem skoro zatoužil poznat křesťanskýho Boha. Zapomenout na svých sedmnáct ochranných bůžků, protože tenhle velkej Bůh by mně určitě helfnul v těch věčnejch sračkách a mizérićh a stokách. S ním by bylo uřčitě jednoduší se domluvit a možná by to všechno i dávalo smysl. Pomoh by mě porozumět těm několika štětkám, se kterejma jsem si užil svoje, zapomenout na debilní hoknu, taky na noci o hladu plný šílenství. Mám za to, že každej, kdo překročí práh dómu, si musí něco pomyslet. Možná, že skutečně změní svou víru, ale co se mě týče, víru bych neměnil. Kdybych se stal věřící, pak by musel tam dole v pekle ďábel zůstat úplně samotnej. To by vode mě nebylo pěkný. Když totiž příde na věc, postavím se vždycky do špatný fronty. Taky do těch duchovních záležitostí moc nevidím. Nejsem žádnej filosof – sázím na intuici. Můj soucit patří poníženým, trpícím, prokletým a zatraceným … ani nevím proč vlastně, snad pocit sounáležitosti. Bejval jsem jedním z nich … ztracenej, zoufalej, tvdohlavej nýmand, předposranej srab … i když občas jsem snažil bejt na lidi milej, ale sralo mě to. Dávno jsem věděl, že je to na hovno a všecko dělá jen horší.

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31
 
 
 
 

Nejbližší akce