Ohlédnutí za Erikem

V zakouřeném sklepení Skleněné louky burácí hlas … po zákoně bratře Onro, po zákoně. U mirofonu stojí postarší dlouhovlasý chlapík a deklamuje hlubokým hlasem – Jaroslav Erik Frič. V temném prostoru pokračuje šílený večírek. Je konec července, ulice žhne odpoledním sluncem, piva nikdo nepočítá a z plnícího se popelníku budoucnost nevyčteš.

hreben

… odjíždím tramvají č. 5, která teď vyráží na trasu z České, dolů po Husově, dvě jedenácti- dvanáctiletá děvčátka v barevných letních šatech dobíhají tramvaj, která už se rozjela a přibrzďuje před semaforem, děvčátka ji ještě dobíhají a snaží se elektronickým knoflíkem otevřít dveře: „Prosíííííím,“ říká netrpělivě a prosebně jedna, tramvaj se rozjíždí a děvčátko za ní zakřičí: „Mrdko!“ a obě si jdou s dětskou rezignovaností sednout na obrubník, moralizovat? ale vždyť je to všechno úplně jinak –

Na knihovnu, která pokrývá prakticky všechny stěny obytných místností Pod Kaštany jsou rýsováčky připevněny barevné grafiky. Za okny panuje prosincová tma a v ledničce se chladí lahvové pivo. Erik s kytarou preluduje pouliční písně. Potom se společnost přesunuje do Bora, kde hudební večer Potulné akademie pokračuje.

… hledal jsem obchod s vínem, v nějakých napůl opuštěných hernách a prostorných, nevlídných barech, věděl jsem, že v jednom obchodě či nějakém takovém baru víno prodávají, zjistil jsem to chvíli předtím, než jsem potkal babičku K., ale pak jsem ten obchod už nemohl najít, nakonec vstupuju do jakéhosi stísněného sklepního kvelbu, něco mezi trafikou a prodejnou ryb, a říkám mladíkovi za pultem, jestli neví, kde se prodává víno, červené víno, on říká, že neví, ale že má několik prázdných plastových lahví, nevím, zda to myslí vážně, ale pro jistotu mu říkám, „já láhve nepotřebuju, já potřebuju víno,“ – probouzím se z toho kratinkého snu, skrčený a oblečený na gauči –

Kdo byl Jaroslova Erik Frič? – vydavatel, literát, organizátor kulturního života … sám nad pivem polichocen citoval, že když přišla řeč na katolické vydavatele, tak kterýsi karmelitánský duchovní prohlásil, že Frič je bohém. Bohem – Mário nese další piva a připisuje čárky.

erik_pod_kastany

… jinak se hodně skotská pila, na tu společnost už jinak si moc nevzpomínám, jen na jeden moment, nesl jsem na velkém kulatém platu asi deset sklenic se skotskou, na zahrádce jsem o čemsi rozšafně vykládal a chtěl polousednout na bílý plastový stůl, jehož nohy se rozjely a já upadl na záda, ale tehdy jsem ještě docela byl asi ve formě, protože jsem plato držel nad sebou (číšnická zásada: palcem k sobě), a veškerá skotská v těžkých sklenicích tak přežila, pak jsem se unaveně vrátil zase k baru, vypil další skotskou a sklenici omylem postavil mimo bar, sklo třesklo o podlahu v jakési návratné spravedlnosti …

V zakouřeném prostoru klubu Boro burácí fůze metalu s technobeatem italských oVo. Večírek má být posledním pod egidou Vosa Crew. Různé existence, dredatí technaři, umaštění hippies, nezaměstnaní alkoholici … a Erik u jednoho stolu, když se mu kdosi snaží cosi vysvětlovat, jen rezignovaně prohlašuje: „Jsem úplně vymaštěnej.“

… jdu zase vzhůru do kopce k hvězdárně, je bezmála devět, což znamená osm podle normálního, neletního času, jdu napříč zahrádkami Kraví hory, pak scházím na Mučednickou a přes Veveří zpět do redakce, noc svatojánská, magická, zvláštní, větřík je chladivý, denní světlo pomalu sklouzává do temnějších odstínů po fasádách domů, havraní stříbro a temnějící stíny, další den, další noc …

Je studené jarní ráno. Za okny holé větve stromů, banánové kartony plné knih zaplnily místnosti Pod Kaštany. Pitomec Jinda se kolébá, v záchvatu hospitalismu blábolí z cesty. Čekáme na kamarády, abychom rozebrali regály a odvezli je do Alfa pasáže. Něco končí. Nucené stěhování do potemnělého vnitrobloku bylo spouštěčem Erikových zdravotních problémů, i když si to tehdy nikdo nepřipouštěl. Život jde dál.


život není krátký
jen prolíná do jiných světů
a časy prolínají do časů jiných
jediná vteřinka nechybí
kůň a jeho jezdec
grošák blaženosti
obrácený trychtýř pokory
krasohled vzpomínek

Když Erik neseděl v hospodě piva, tak se zpravidla věnoval studiu. Studiu ve smyslu, jak jej definoval Josef Florian. Četl a vypisoval si ze svazků Dobrého díla, pozoroval život kolem sebe a zaznaménával jej: sny a skutečnosti, žánry se nikdy nezatěžoval … vznikaly žánrové obrázky. Nákupy, setkání přátel, glosoval tzv. obecně přijímané mantry … život jej naučil ničenu se nedivit. Věděl, že do ráje se nevstupuje včera ani zítra, ale právě v tomto okamžiku a co je dnes tesáno do kamene, bude zítra rozdrceno na prach, který pokryje šaty potulného dělníka.

erik_pod_kastany2

Staroříšské Dobré Dílo v dosavadní podobě jest smrtí Josefa Floriana ukončeno. Také myšlenka, o které tolikrát a s tak velikou láskou mluvíval, založit školu na způsob řehole, zůstala jen konkrétní vidinou. Zakladatelé řádů stali se zakladateli právě proto, že svou myšlenku uskutečnili, nejen že položili základy, ale celý organismus společnosti uvedli v život. (Jan Dokulil)

V tom směru se může mluvit o torsu Dobrého Díla, tak jako torsem zůstane dílo každého člověka. Po smrti velikých básníků byly zakládány Společnosti, aby prý odkaz „velikých duchů“ nezanikl. Avšak stav těchto Společností je právě tak odstrašující jako mdloba kdysi kvetoucích Dědictví. I myšlenka Sušilova při založení Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, napájet lid ze studnice vody živé, vydatně a horlivě, zůstala torsem. Žila potud, pokud se jí věnoval člověk celou svou bytostí, pokud vycházela z tvůrčí osobnosti.

(citace kurzivou pochází z blogu j.e.f.)

Kalendář akcí

M T W T F S S
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31