Kunst ist frei – Tim Ackermann

Harald Falkenberg je nejen nadšeným sběratelem díla Jonathana Meeseho, ale vyzná se i ve složitých právních kličkách. Jakožto bývalý soudce Hamburského ústavního soudu pracoval na více než tuctu rozsudků. V kauze pozdrav „Heil Hitler“ proti Meeseovi, měl děvětašedesátiletý Falkenberg vystoupit jako svědek-znalec na straně obhajoby, ale soud odborný posudek nepovažoval za nutný. Byla to částečně i jeho porážka, jak vyplývá z našeho rozhovoru.

Welt am Sonntag: Pane Falkenbergu, domníváte se, že Meese podvrací principy demokratického pořádku?

Harald Falkenberg: Proces tuto otázku nenastoluje a nikdo z těch, kteří třeba jen zběžně znají Meeseho umění, by si nedovolil mu takový úmysl připsat …

Do jaké míry tedy spadá pozdrav „Heil Hitler“ pod uměleckou svobodu?

Proti Trestnímu zákoníku stojí výšší normy ústavy. Pátý článek třetí odstavec Spolkové ústavy zaručuje svobodu umělecké tvorby. Otázkou je pouze, do jaké míry lze nižší právní normou tuto svobodu omezit. Neexistuje žádné závazné pravidlo, a proto je nutné zvažovat jednotlivé případy. Hrdelní zločiny, třeba rituální vraždy, pod svobodu umělecké tvorby samozřejmě nespadají.

Jak lze konkrétně vymáhat trestní odpovědnost za pozdrav „Heil Hitler“.

Samotný pozdrav „Heil Hitler“ je neoddělitelný od historie kabaretu, filmu a výtvarného umění. Legendárním se stal Charles Chaplin v „Diktátorovi“ a napříkald Werner Finck satirou „Dočasné bezpráví“ riskoval život v době nacionálně socialistické diktatury. Koncem šedesátých let navštívil umělec Anselm Kiefer různé evropské země, aby pozvedl paži. Fotodokumentaci nazval „Okupací“. V roce 1980 v německém pavilónu v Benátkách Georg Baselitz vystavil obří dřevěnou skulpturu se zdviženou paží. Kiefer i Baselitz tímto způsobem nastartovali mezinárodní kariéry. Dnes Meese čeří stojaté vody provokativní tezí „Diktatura umění“ a ve svých performancích často sahá k pozdravu „Heil Hitler“. K umění patří kromě apollinskému ideálu, dobra, krásy a pravdy i dionýský princip, zlo a posedlost mocí.

Nač tedy ten povyk?

Obvodnímu soudu našel se zřejmě podařilo objevit skulinu v zákoně, která mu umožnila beze sporu s ústavou vynést rozsudek. Stručně řečeno, Meeese byl pozváný na besedu, tedy nešlo o umělecké vystoupení. Avšak během druhého jednacího dne soud došel k překvapivému závěru, že beseda měla charakter performance.

Bude Meese zproštěn viny?

Dá se to očekávat. Stanovení hranice mezi trestním právem ústavní svobodou je autonomní záležitostí obvodního soudu, ale jeho nález mohou poté zkoumat další instance. Osobně mě popudily populistické útoky, jež rušily průběh soudu. Tisk citoval vyjádření mladých diváků, kteří tvrdili, že Meesemu nejde o umění. Také čtu pořád dokola, že člověk nesmí být přítelem Meeseho umění. Ano – Meese je solitér a obejde se bez klaky příznivců.

Vy sbíráte Meeseho. Co je snahou tohoto umělce?

Od počátku je středobodem jeho tvorby střet s řídícími a mocenskými mechanismy. Staví se do opozice a snaží se nebýt užitečným idiotem – normám podřízený člen společnosti – nýbrž chce žít ve svém vlastním světě – v alternativním světě umění. Tato forma odporu, jej spojuje se spoustou mladých lidí, kteří praktikují eskapismus. Únik k paralelní skutečnosti je jádrem Meeseho umění. Pro mě jako zástupce generace otců – přirozeně se s jedním ztotožňuji – to je nepříjemná situace. Snad mohl být důvod pro vlnu odmítání Meeseho.

Možná, že ho lidé jen nechápou, protože jeho poselství jsou zastřena pláštěnkou komplikovaných pojmů jako „Diktatura umění“.

Předstírat, ponořit se a zmizet patří k principům paralelních skutečností. Nedá se čekat jednoduchý a široce přístupný koncept. Meese kritizuje řídící mechanismy všech státních a hospodářských zřízení. Samozřejmě, že v první řadě diktaturu, ale nevyhýbá se ani demokracii. Ta je pro Meeseho zvláště něžnou(sametovou) formou útlaku a vykořisťování. Vězí v něm určitá dávka stachu a paranoie. Hluk a zuřivost jsou pak jejich ventilem. A také, proč ne? Nemusím připomínat obludný moloch finanční krize posledních let nebo nejnověji sledování tajnými službami. To vše se odehrávalo a odehrává pod pláštěnkou demokracie. Ostatně i strach je lidské právo.

V jednom rozhlasovím rozhovoru se Heiner Bastian, berlínský sběratel a galerista označil Meeseho pozdrav „Heil Hitler“ jako bezduché běsnění.

Upřímně řečeno mě to zrovna od Bastiana překvapuje. Popisuje Meeseho performanci jako obscéní, pitomou, infantilní a bez náznaku reflexe. Pochopitelně jakékoli „zničehonic“ patří spadá pod svobodou tvorby, ale proč se zaštiťovat morální a etickou instancí. Bastian se domnívá, že trestní řád, tím myslí soudy, exemplárně stanoví hranici umění.

Jak si vysvětlujete Bastiánovu tirádu?

O skutečných důvodech tohoto kovaního znalce umění by se dalo spekulovat. Ačkoli Joseph Beys a Anselm Kiefer patří k pilířům jeho sbírky, čelí Beyus – po zveřejnění biografie z pera Hans Petera Riegela – podezření, že se nikdy nedokázal rozejít s německými mýty a národně socialistou ideologií. Kiefer vytvořil ze svých „Okupací“ osm velkoformátových maleb, které – do té doby zdrženlivý – Bastian vystavil v roce 2008 jako „Symboly hrdinství“. Bastianovi se asi snaží zřetelně oddělit kanonizovné dílo Beuyse a Kiefera od mladíka Meeseho.

A Bayreuth? Na rok 2016 je plánována Meeseho inscenace Parsifala.

Pane Bože, co je na Bayreuthu tolik vzrušujícího. Ofrakovaní tradicionalisté a věrní obránci německé mytologie jsou na vymření. Bayreuth se už roky snaží přivést novou krev. Stačí si vzpomenout na Christopha Schlingensiefa, který nedlouho před svou incenací provedl akci „Zabte Helmuta Kohla“. Heilování se od Meeseho v Bayreuthu nedočkáme. Myslím, že by to bylo příliš povrchní. Meese něžně nazývá Wagnera ve starších pracech „Erzwagner“. Vyčkejme, jak se Meese s Parsifalem popere.

in Welt am Sonntag 11.8. 2013