Jan Dadák – Hledám kterousi věc – recenze

Nenachází­li kritik širší významové a společenské souvislosti kritizovaného díla, nemůže takové dílo nikdy hrát žádnou roli ve společenském životě … roli ve společenském životě … dozvuky … domněle neúplné obrazy

pozdní
večer konec
konců jako vždycky
když se vrací stejný příběh
stále znovu
( … )
to už známe
skoro všechno
cestou tam a zpátky
dozrát v pádu a do koruny stromu vzhůru

Jan Dadák vydal v nakladatelství Vetus Via útlý svazek básnických textů se záhadným názvem Hledám kterousi věc. Kniha vyšla jak je u tohoto nakladatele obvyklé v sice minimalistické – ale nápadité – typografii Františka Štorma. Snad jsem těmito řádky učinil zadost formalitám a dál lze být neformální …

z obsahu kterého se děsím
a formy na kterou seru

Každá kniha si s sebou nese nějaký příběh – sama o sobě je rozprostraněná – příběh snad banální; počínaje jejím nákupem ve výprodejové prodejně a konče v krabici od banánů v garáži. Samotný nákup nebyl tak docela nákupem, neboť mi výtisk chtěl nakladatel věnovat – příběh se odehrává ve sklepním prostoru Boro klubu na Křenové – avšak vtiskl jsem Erikovi do dlaně stokorunu na podporu vydavatelské činnosti.

spěchej rychle než zde setmí
moje bytí
trvá jen na pohyblivých píscích
sedlin kafe
a na splněných předpovědích
( … )
ráno tam a večer zpátky
brázdy sbíhají ke vzdálenému
středu polí
vlaky brzdí
srká kafe

V souvislosti s grafickou úpravou jsem použil atributu minimalistický. Totéž by se dalo napsat o mikropříbězích Jana Dadáka: záznamy, vzpomíky, představy, všední slova. Nenechte se rozptylovat zbytečnostmi. Dějovost je okleštěna o zbytečné cancy.

jdi tam nevím kam přines to nevím co
jako dlouhá jízda vlakem s přerušovaným duněním
rozvíraného kosočtverce smrti
( … )
vědomí loupané ze slupek paměti
kde labutě na vahách spojí se zobáky
( … )
aby již neřekly více
než co se právě říci nedá
probodnuté a odražené světlo leda
kde je všechna jasnost za slovy
již dávno obsažena

Hledám kterousi věc … název je název. Napřed jsem nad tím nepřemýšlel, pak jsem narazil na stejnojmenou báseň, abych se nakonec přece jenom zamyslil nad tou kterousi věcí, jež Jan Dadák hledá. Autor se překvapivě často táže sám sebe …

nejde
tam ni zpět
a proč by také měl …
( … )
v obří světlušku
pozměněn
od houby k houbě sebou kymáceje
pusté řeči vede
a nechává se vést

Jednotlivé řádky do sebe zapadají, jen míří pokařdé jiným směrem. Náhodná procházka mezi významy … zpět do Bora … s přibívajícím věčerem atmosféra houstla. Vzpomínalo se na Homéra a nápoje tekly a cigarety hořely atd. Karel Škrabal se posadil ke stolu, kde byla rozložena nabídka Dřevěné cikády. Co čert nechtěl … jeho pivo se překotilo. Zareagovali jsme hbitě a zachránili, co mohli. Vyměnil jsem, však svůj nepolitý výtisk za výtisk politý … opět vítězství obsahu nad tvarem. Čekala mě noční cesta na kutě …

U Pelikána
na rozcestí mezi jednou
a druhou smrtí
moucha chycená v pavučině
sezobne ho náhodná třetí
dělnice z blízkých železáren
s hodinou zavírací
navábí ho do kalichu hrdla
a v přeměnění žárem
tavné pece
mateří vyživuje krví a tělem
málem
až do vyřerpání
ráno ve tmě oken nepaměti
světlem tunelu míhají se
v nohách lože siluety
šeptavých andílků
říká si – tak to je snad ten začátek i konec
mé klopítavé pouti?
Běžte si hrát jinam fakani
a nechte nás se strejdou ještě chvíli
spát …!
kontruje souložnice
pavoučím stiskem
smrti
(Jistoty periferie)

Kterási věc? Správná slova? Kdo ví? Volnost kompozice jednotlivých textů, kde Jan Dadák interpretuje popisy subjektivním prožíváním děje, vybízí ke hře. Knihu mi z rukou nikdo nebere, tak proč se nechat svazovat linearitou … proč nečíst mezi řádky. Řádky lze ovšem přeskakovat, přeskupovat … metafory se rázem vynořují, zanikají … Kterási věc? Ryzí transcendentála? Momentání smetí rozšmelcováno pozbylo obsahu i tvaru …

a my veslujeme dál proti času
obtěžkáni skořepou vlastního prachu
a nad nášeni bůhvíčím

Knihu je možné získat prostřednictvím Dřevěné cikády