Historie a utopie – Emil Cioran

V tamté zemi, která nám patřila a která už nikomu nepatří – cizinci – po tolika letech mlčení. Chtěl jsi znát podrobnosti o mých zaměstnáních i o tom krásném světě, kde jak píšeš, mám to štěstí žít a volně se toulat. Mohl bych Ti odpovědět, že nedělám nic a že tento svět vůbec není krásný. Ale takto lakonická odpověď přes svou hrůznost nemůže utišit tvou lačnost ani odpovědět na mnohé otázky, jež mi kladeš.

Jedna z nich – spíš výčitka – mě zarazila. Chtěl jsi vědět zda se někdy vrátím k našemu jazyku, zda budu dvojjazyčný, nebo zůstanu věrný tomu, kterým teď zacházím. Bezdůvodně předpokládáš, že mám lehkost, která mi chybí – nikdy ji mít nebudu. Asi je to pro tebe špatná zpráva, když Ti takto do podrobna líčím příběhy mých vztahů s tímto vypůjčeným idiomem – všemy myslitelnými i nemyslitelnými slovy, vybroušenými, zjemnělými k nicotě, ohnutými neexistující nuancí, neexistující – abych se vyslovil s přesností z níž naskakuje husí kůže. Vyčerpávající jsou jen tehdy, jsou li vulgární. Jak by mohl ji mohl ovládnout Skyth, jak by jí mohl proniknout můj rozum. Neexistuje jediné slovo jež by mi svou elegancí mi nepůsobilo závrať – nic nezbylo z rodné hroudy – z její krve i duše.

Strnulá syntaxe mrtvolné důstojnosti ji sešněrovala a určila jí místo tam, kam by ji ani sám Bůh nevykázal. Kolik šálků kávy a kolik cigaret, kolik slovníků mi bylo třeba, abych složil jedinou frázi v tomto mně nepřístupném jazyce – příliš ušlechtilém na můj vkus! A když jsem si to vše uvědomil, bylo už příliš pozdě, abych se dal na cestu zpět. Nikdy bych neopustil náš jazyk. Stává se mi, že lituji – závan čerstvoti i hniloby, směs slunečních paprsků a vůně hnoje, směs nostalgické ošklivosti s okouzlující nedbalostí.

Ne, vrátit se nedokážu. Nemohu odmítnout, co jsem byl donucen přijmout, co mě váže a ovládá bolestí, kterou jsem zaplatil. Jsem odpadlík, jak si jistě uvědomuješ. „Vlast není než oáza v poušti.“ praví kterýsi tibetský text. Nemusím ani chodit tak daleko – vyměnil bych všechny barvy světa za obraz mého dětství. Možná si ho idealizuji jako ráj – vinna je beztak nedostatečnost paměti. Jsme unaveni našimi kořeny. Sentimenty, které mě inspirují vyjadřuji v negaci, v jazyce sebepitvy – předpoklad a ponížení předem přijaté porážky. I vlastenecví má v sobě cosi z psychyatrie. Máš pravdu, ale druhý to nepochopí. Mám na mysli naše osudy – snad vidím? – jako jediný rozumný.

Šťasnější než já smířil jsi se s rodnou zemí. Našel jsi v sobě sílu stát na straně jakéhokoli režimu, dokonce i těch totalitních – snad ani ne ze stesku po nepořádku, z nostalgie. Vlastně neznám nikoho jiného, kdo by natolik vzdoroval předsudkům lidové demokracie. Byla doba, kdy jsem to vnímal podobně jako ty, ne li víc – byl jsem mladý, nedokázal jsem si připustit jiné pravdy než ty moje a nepoznaný protivník si je bral za své, aby jich vyžil, aby si jich vynutil. Skutečnost, že jsem tomu dokázal čelit aniž bych se zničil, dodnes nechápu.

Hanba lidského rodu, symbol vyprázdnění lidstva, bez vášně a přesvědčení, bez budoucnosti, marginální ve své úplnosti, neschopen dosáhnout absolutna ani skrz vyšší pravdy, co mi tvrdily, že účelem diskuze je anihilace protivníka. Takto jsem vnímal parlamentní demokracii. Pro změnu systémy, které ji chtěly potlačit a zaujmout její místo, se mi zdály bez vyjímky obdivuhodné – v souladu s rytmem života a mými božstvy té doby.

Do třiceti let okouzlen vším extrémismem – ptám se, jestli se tomu mám obdivovat, zda to považovat za svátost – nebo odúmrť. Bez biologické nutnosti nemá snad ani místo v propadlišti času? Bez touhy i vůle ničit, je podezřelý. Vrátil se jeho démon, horší, neboť nebyl nikdy ovládnut. Život v pravdě znamená odmítat pravdy ostatních. Kdybys je přijal, musel bys je umět popírat, ovládat se, chovat se proti své přirozenosti, oslabovat se. Svobodu pro sebe zestonásobit, bližnímu ustoupit pouze za cenu vyčerpávající námahy. Zde je slabost liberalismu – pohrdání lidskými pudy, zázračná vítězství, vyjímečný stav, protipól našich hlubokých imperativům.

Zajisté mi není cizí. Jen pouze strnulost naší moci nás nutí, abychom ji objevovali. Je neštěstím naší rasy, jež se žušlechťuje k nehybnosti. Ani jeden z jejich zástupců, mimo případů progresivní paralýzy, nevyhovuje zákonům humanity. Plody vyhaslé vášně, nerozvážnost, nerozhodnost, nesvádí mladé. Vměšování se do politických bojů není bez rizika. Naše doba nese krvavý otisk skutečnosti. Mládí, bylo předmětem kultu. Jeho poslední křeče jí uvádí do pohybu s lehkostí se kterou si přivlastňuje všechny odchylky a uskutečňuje je. Dejte jim naději nebo příležitost k masakru.

Přechod k dospělosti je z povahy věci slepým nadšením. Sám jsem jiný nebyl – až k směšnosti. Připomínám Ti také tu dobu, kdy jsme vymýšleli ohnivé proslovy Nečiním tak z touhy po skandálu, ale z nutnosti uhasit tu horkost, která bez pojistky slovní zmatenosti, by mne načisto pohltila. S přesvědšením, že společenská konvence patří stáří, přišel jsem myšlenkou vyhlazení všech občanů starších čtyřiceti let. To je počátek sklerózy, mumifikace, přelom – rád bych býval tomu věřil – kdy se jedinec stává hanbou národa a společenskou přítěží. Tento plán se mi zdál natolik obdivuhodný, že jsem se neostýchal jej zveřejnit.

Ti o nichž byla řeč ho neocenili. Vybral si svou daň – daň kanibala. Pro mou kariéru dobrodince obce to bylo dobré znamení. Ty, natolik štědrý, že násobíš, mé zásluhy, jichž zalykaje se pochybami, bych se rád zřekl. Byl můj plán skutečně odsouzeníhodhý? Nevyslovuje, nakonec, než přání, jež každý mladý muž, vlastenec nosí v hloubi svého srdce – vyhlazení poloviny spoluobčanů.

Dopis adresovaný Constantinu Noicovi a zveřejněný v roce 1957 v Nouvelle Revue Française

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
31