Blogy

Neděle 28. srpna 2016

jedním z mých vzácných, drahých přátel je katolický kněz Ladislav H., kterého jsem měl tu čest poznat až někdy v polovině desátých let nového století, když jemu se schylovalo k padesátce, mně k šedesátce, to nebývá obvyklé, ale přesto se to v životě stává, a můžeme být šťastni, že se něčeho takového dožijeme, zrovna pracuju na jakési předběžné podobě knihy-sborníku, či co by to vlastně mělo být, o Ivanu Martinu Jirousovi, sháním příspěvky, fotografie, procházím své archivy z různých dob, vyzývám různé lidi ke svým „svědectvím“, snažím se zatím aspoň shromažďovat do stodol, uvidíme, co z toho vzejde, přitom nacházím v „Laďově adresáři“ text, o který jsem ho nejspíš někdy požádal jako o příspěvek do nějakého našeho časopisu, ale už vůbec nevím, zda jsem jej někam použil, či zda vůbec nějak jinak to bylo kdy publikováno, týká se to Facebooku a jeho obligátní otázky, a pochází tento text z 13. února 2013:

Sobota 27. srpna 2016

narazil jsem na internetu na výborný, dlouhý rozhovor s hrabětem Hugem Mensdorffem-Pouilly, četl jsem s velkým potěšením, ale pak se mi ten rozhovor někam ztratil, už ho nemohu zkrátka najít, udělal jsem si k němu poznámky, tak ty aspoň se pokusím využít, – mám jednu hezkou příhodu, někdy z půle 80tých let, kdy jsem se v Praze pokoušel prodat veliký blondelový rám, unikátní pozůstatek po koupi nemovitosti, domluvil jsem se na doporučení s vedoucí starožitnictví na Můstku a přivezli jsme tedy tento neobvyklý předmět ve zvláštním oddělení nákladního vagónu vlakem z Brna, bylo pak nutno ho vozit po Praze v prostorné dodávce, řádně ukotvený, dekami zajištěný

Pátek 26. srpna 2016

zápasil jsem poslední dny zase trochu o dech, jako už tolikrát v životě, je zvláštní, kolik toho mé ostravsko-hospodské plíce za ta léta vydržely, a nakonec vlastně nikdy nezklamaly, vždy se zvetily (moravismus, prý), vždy mne zatím nechaly vítězně i z hodně těžkých nocí a rán se vzpamatovat do prostého, neusilovného, nestresovaného dýchání, chtěl jsem ještě další den po svém blogu ze 17. 8. pokračovat, ale nebylo to možné, napsal jsem jen takový fragment: „včera s fanfárama, dnes už bez fanfár, byla zřejmě ráno ve městě špička, připadal jsem si jako ‚pán‘, jako nějaký senátor, všude bez čekání, první na řadě, starostlivost pečlivá, ale rázná, cítil jsem se dobře, i když do zpěvu daleko,

Pondělí 22. srpna 2016

máme-li tady být, tak tady budeme, všechny poplachy jsou plané, míval jsem ve zlínské nemocnici maličkou kartičku v manikúrovém pouzdru, byly na ní verše, které jsem se nikdy nedokázal naučit důsledně nazpaměť, vždycky jsem aspoň některé verše spletl, zaměnil pořadí apod.,

Středa 17. srpna 2016

při jídle si pouštím rádio, většinou Rádio Plus, kde bývají pro mne taky nejvhodnější aktuality, někdy i Vltavu, pokud mě někdo z „respondentů“ rádia Plus dráždí, ale nutno přiznat, že k jejich výběru přistupují zodpovědně, chtělo by se mi jen trochu rozepsat o rozhovoru s Martinem C. Putnou, ale to si nechám na jindy, je to téma širší, a nemám vlastně do něčeho takového ani mnoho chuti, i ten nějaký podstatný důvod schází, M. C. P. je, kým je, stojí za tím, potřebuje to, i tu nešťastnou profesuru, která je logickým důsledkem toho všeho, tedy jindy, jindy, jindy, v pravý čas, teď se dívám na další stanice, nic mě tam nezaujme, v „hovorech o filmu“ mluví o Japoncích, kterým nerozumím, na Dvojce nějaké už hodně ošoupané šlágry, uchyluji se tedy k „regionům“ –

Úterý 16. srpna 2016

psal jsem o tom už víckrát, ale přece, nemám rád trapně změkčující slova jako „senior“ či „klient“, jsem starý, ano, ale proč bych nutně měl být senilní podle slova senex? preferuji tedy starobinec jednoznačně před „domem pro seniory“, vím, že bych to neměl psát, týká se mě tato věc velmi bezprostředně, kopu si tedy možná „vlastní hrob“, ale nic s tím nenadělám, pokud chci psát o tom, o čem chci a zatím ještě mohu, zažil jsem dokonce i „chudobinec“, byl nedaleko našeho tehdy nového – hráškově zeleného – domu na rohu ulic Jablonského a Lidová v Mariánských Horách, ta Lidová byla dosud prašná, plná hlíny a kamení, vyhlédl-li jsem z okna našeho dětského pokoje do této ulice, vpravo na dohled bylo k vidění na téže ulici staré zchátralé cihlové stavení, chudobinec, dodnes ti pamatuju, jak se mu říkalo: „Frantlichovec“, kdo ví, k čemu to jméno odkazovalo, snad něco i s Františkem Josefem to mohlo mít společného,

Pondělí 15. srpna 2016

co je na světě důležitého? pravda, kdykoli se s ní dostaneme do úzké uličky, je zle, náhodou přicházím na video, kde na současně probíhajících Olympijských hrách mluví do naší televize právě doběhnuvší, zcela klidný a vyrovnaný, sympatický běžec Jižní Afriky, který před chvílí vyhrál běh na 400 m, na otázku české redaktorky, která jak vidno suverénně zvládá angličtinu, jak to, že se mu podařilo vyhrát, když běžel v nejnevýhodnější dráze, té osmé, z které běžec nevidí své soupeře a musí se řídit jen svým vlastním tempem, tento čtyřiadvacetiletý chlapík odpovídá (Wayde van Niekerk, video pod titulkem „Můj rekordní čas mne šokoval“): „… I didn’t mind, I didn’t realise what was the line, I just trust in the Lord… and He pushed me all the way to the finish line… if you trust in the Lord, everything is possible“,

Neděle 14. srpna 2016

dnes o půlnoci bych měl dovršit šedesát sedm let života, mého, nebo svého? spíše mého, když jsem poznal pana Šafaříka, bylo mu o dva roky méně, tomuto mudrci, kolem kterého jsme chodili po špičkách a snili o nějaké nezávislé, domácí „universitě“, která se sice konala, ale úplně jinak, než jsme si představovali, tehdy jsme ještě se snažili život jaksi dopředu vymýšlet, a trvalo nějaký čas, než jsme se naučili pokoře, nechat jej někdy jen plynout a naplňovat se ze dne na den netušenými tajemstvími, „tragédií stáří,“ říká kdesi Oscar Wilde, „není, že je člověk stár, ale že je mlád!“ dnes si připadám stále jako uličník, byli zde za mnou tři mladí přátelé z Kolína a já jsem nemohl než zjišťovat, že vlastně vůbec nevím, co bych v jejich věku a na jejich místě dělal, připadal jsem si vůči nim zoufale nezralý a neschopný, v tehdejší i své současné neschopnosti jaksi život „lépe uchopit“,

Sobota 13. srpna 2016

je pěkné vést na internetovém Facebooku „theologické spory“, vždycky jsem zjišťoval, a platí to zřejmě dodnes, že mám více přátel mezi evangelíky než mezi katolíky, i když nikdy asi už na tomto světě nepochopím, jak někdo může nahradit Mši Svatou v podstatě úřednickým výkonem, ale tomu prostě – z mého pohledu – jednoduše tak je, a velmi pro mě byly vždy srozumitelné důvody konverze Roberta Hugha Bensona, Henryho Jamese či G. K. Chestertona, mé důvody by vlastně byly velmi podobné, ač nejsem konvertitou, v mém pokročilém dnes už věku je to především otázka krásy (neodlučitelně spjaté s liturgií, s pravdou a dobrem) a také záležitost vůbec zásadního pojmu hříchu, jeho fundamentálního pojmu, a tedy nauka o odpuštění, vše ostatní je u mne dnes tak trochu „na druhé koleji“,

Pátek 12. srpna 2016

tak už je to tady, musím si to „zvíře“ ještě prohlédnout zblízka, ale jedno je asi nepochybné, téma „(ne)přechylování“ ženských jmen je znovu na programu dne, jedno z jinak spíše úctyhodných polistopadových periodik, týdeník Respekt se rozhodl tuto věc pro sebe posunout, v článcích, kde se dříve přechylovalo, logicky, slovansky a tradičně, nyní se anglosasky substantivizuje, jazyky syntetické a analytické se roztomile mísí, to téma lze vzíti z více stran, nikdy jsem neměl problémy s užíváním jména Marilyn Monroe (která se ostatně jmenovala Norma Jeane Mortenson, tedy Mortensonová), ani o Giuliettě Masina jsem jinak než takto nemluvil, protože to pro mne byly a jsou samoznaky,

Syndikovat obsah

Kalendář akcí

«  
  »
M T W T F S S
 
 
 
 
1
 
2
 
3
 
4
 
5
 
6
 
7
 
8
 
9
 
10
 
11
 
12
 
13
 
14
 
15
 
16
 
17
 
18
 
19
 
20
 
21
 
22
 
23
 
24
 
25
 
26
 
27
 
28
 
29
 
30
 
 

Nejbližší akce