Blogy

nevím, co bych si počal bez hlubokého přesvědčení o duchovním základu života, světa, velmi a rád sleduju performera Milana Kohouta, co provádí v různých koutech světa, oceňuju odvahu, jasný cit pro spravedlnost, soucítící sociální povědomí, i jistý vtip a snad i zábavnost, dá-li se to tak říct, jen se domnívám, že si tím běháním po světě trochu uhnal duchovní slepotu, v tom pohybu, v těch akcích, vedl jsem s ním před časem drobný dialog, v němž on spílal „všem bohům“ apod., s argumenty směřujícími k tomu, „co všechno při svém cestování světem viděl“, to mě nepřesvědčuje, jsou také věci, které nejsou vidět, onehdy jsem měl tu čest mluvit k mladým gymnasistům (zaskočil jsem za jednoho velmi zasloužilého člověka, vězně svědomí z padesátých let, jemuž nejsem hoden „zavázat řeménky u bot“, jen jsem si uvědomil, že biologické směřování je zřejmé a ničemu viditelnému nepoplatné), mluvilo se v závěrečné části také o „víře“, která pro mne má význam osobní, ve smyslu osobnostním, až po ten význam, dnes zatracovaný, „institucionální“, v kterém mne nikdo nezmate,

Ten příběh je prostý:
seděl jsem u okna
a díval se do parku.

Básně a texty Johna Boka z let 1982 – 2009 vydalo nakladatelství Vetus Via pod názvem Kruhová obrana přítomnosti. Je to mozaikovitý text a tato mozaika není úplná. Zůstává na čtenáři, aby si ji doplnil. Jak podtitul napovídá v knize jsou zahrnuty texty z období třiceti let, což je v podstatě celý můj život (*1981). Možná právě proto jsem se začetl a onu neúplnou mozaiku doplňoval ze svých vzpomínek.

vzbouřila se vlna nevole řady svobodomyslných přátel, když byl jedním pražským obvodním soudem odsouzen k jednomu měsíci vězení umělec, který si říká Roman Týc a je členem skupiny „Ztohoven“, asi před třemi lety poopravil na padesáti semaforech v Praze postavičky na světelných semaforech (výměnou skel), neviděl jsem to na vlastní oči, jen před časem jsem zachytil zprávu z televize, ty tři roky „výkonná moc“ vláčí kumštýře po soudech, R. T. patří k zakládajícím členům umělecké skupiny, která se zabývá především „prací v terénu“, různými modifikacemi „umělecké skutečnosti“ třeba (oprava kdysi Davidova srdce nad Hradčanami na otazník apod.), a tento umělec napsal otevřený dopis jisté samosoudkyni, která ho do měsíčního kriminálu poslala (probíhá ovšem odvolání k Městskému soudu, tedy kdoví, jak věc nakonec dopadne), uvědomuju si naprostou nutnost vzdoru proti zlovůli a tuposti veškerých mechanismů moci v této zemi, ano, je nutno vystoupit proti malichernosti a zlovolnosti, které jsou patrné na každém kroku, zkoumám tento otevřený dopis a ze všeho nejvíc mě zaujmou v něm dvě věty:

jsme v zajetí vlastní hlouposti, duchovní tuposti a prvoplánové hamižnosti, ve zprávách si stěžují na stále se zvyšující podíl polétavého prachu ve vzduchu v městských aglomeracích, který ničí lidské zdraví, o případné přírodě ani nemluvě, ale jak by ne, v této automobilové zemi, kde v městě kvůli těm infantilním vozítkům cestu nepřejdeš? a průmysl, my všichni jako odedávna průmyslová země? ta přece na tomto automobilismu, jak vysvětlují ekonomové, stojí, proč tedy rovnou nevlézt do garáže a nepustit si ty plyny rovnou do plic jako druhdy brněnský básník Antonín Konečný, autor legendární „Skleněné louky“? proč tuto trapnou smrt oddalovat? a máme tady na světě ještě co jiného pohledávat, než montovat tyto mobilní rakve dohromady pro celý svět?

„Jen dvě věci jsou nekonečné – kosmos a lidská blbost. Ovšem tím prvním si nejsem úplně jist.“ tolik výrok Alberta Einsteina.

„Většinou si vybírám soukromé dopravce a výrobce. Drtivou většinu věcí, které ke svému životu potřebuji a konzumuji, jsou od soukromníka. Já si nekupuji státní rohlík, kupuji si soukromý rohlík.“ tolik výrok Václava Klause.

Já si kupuji rohlíky, které mi chutnají, ale moc si nevybírám a z pragmatických důvodů beru, co je na pultě. Ono totiž v době, kdy místo státu máme prakticky monopol Agrofertu, ani moc možností nezbývá. Soukromý rohlík ale zakoupený ze státního – lépe bych to snad ani nedokázal charakterizovat.

co je vlastně dnes normální? psal jsem onehdy o tom, jak světem vládnou banky a politici, sděloval to onehdy m. j. jeden znalý světový ekonom, který k tomu věštil, že ještě armáda by se mohla přidat a neštěstí by bylo hotové, rozuměj pro ty, kteří pracují, pro ty kteří vytvářejí hodnoty, pro svět nejspíš obecně, neboť ty tři nabubřelé, přefouklé skupiny nevytvářejí nic, žádné hodnoty,

věta „nemám čas“ mě uráží, neznamená totiž nic jiného, než „nemám na tebe čas“, ano, je to v pořádku, do jisté míry, do té, jak je to upřímné, pak víme, na čem jsme, a ten člověk prostě do našeho života nepatří, neboť jeho čas, jeho život patří něčemu jinému, někomu jinému, to je v pořádku, den má 24 hodin pro každého, a každý člověk si s nimi může dělat, co chce, jakkoli si je řadit, rozdělovat, něco upřednostnit, něco potlačit, něco vyloučit, to je naprosto v pořádku, co v pořádku není, je obecný žvást, který má ještě horší podobu, a to: „není čas“, proč by neměl být?

slyším včera v televizi jednoho věhlasného ekonoma, který přednáší na všech myslitelných univeristách světa, velmi si důvěřuje, má to v hlavně „ekonomicky srovnané“, ale pro mne vlastně neříká vůbec nic důležitého, ano, nelze tento druhu „kapitalismu“, který teď vládne, nějak rozumně zlikvidovat, protože je propletena mezi sebou ta největší moc, vlády a banky, prý už jen armáda chybí, aby se dostavila katastrofa, tedy tři entity společnosti, které nic netvoří, „žádné hodnoty“, říká pan profesor, jak mohou vládnout světu lidé, kteří nevytvářejí žádné hodnoty? jak je možné, že jsme to dotáhli tak daleko?

Další křížek. Neplač. Najdeš si jinou milou … špatně sis zatlouk skobu … Ta slova jako ozvěny se vracejí. Známý neznámý, proklínaný, odmítaný, básník. Pil a psal a pil a psal … jako Nezval. Na Břehu řeky Svratky leží zvratky … potom padal mezi židle. „Dávej pozor, jsem invalida.“

dávno už se kácí v našem sadě, jen přihořívá, myšlenky se obracejí dovnitř, včera v noci, už kolem druhé (tedy dnes) dostávám poslední odpověď do rozhovoru s Laďou Heryánem pro první číslo „poutních novin“ PROVODOV, které chci vydávat od 1. neděle adventní, to jest už od té nadcházející, moje poslední otázka vlastně nebyla ani otázkou, byla jen jakýmsi vydechnutím: „V našem rozhovoru teď došlo k menší časové přetržce, mezitím jsme, včera, pochovali přítele Ivana Martina, a Ty’s sloužil ještě s dalšími kněžími u Panny Marie Karmelské v Kostelní Vydří Mši svatou, měl’s také při tom výborné kázání o Osmeru Blahoslavenství, kdy’s ke každému Blahoslavenství ještě přidával nějakou báseň či příběh ze života I. M. J., mohl bys, aspoň ve zkratce, něco z toho kázání, závěrem tohoto našeho rozhovoru, rekonstruovat?